Případ brutálního znásilnění studentky, k němuž došlo v půli prosince v Dillí, na čas změnil naše představy o Indii. Ta je nyní v evropských médiích líčena jako barbarské území, které potřebuje radikální kulturní změnu. Otázkou zůstává, jak by ona změna měla vypadat.
Na první pohled se zdá, že společenská tragédie, jíž se stalo znásilnění třiadvacetileté studentky v prosinci minulého roku, směřuje k očekávané katarzi. V ulicích Dillí už přes měsíc spontánně protestují mladí rozhněvaní studenti a šestice viníků byla dohnána k mimořádnému rychlému soudu. Rýsuje se dokonce i možnost, že se v trestním sazebníku napevno usadí trest smrti a kastrace, a především že se důkazní břemeno v případě znásilnění přesune ze žalobkyně na obžalovaného. Ti, kdo volají po rychlých řešeních a mimořádných trestech, si však neuvědomují, že jde o mnohem komplexnější problém. Až třetinu obvinění ze znásilnění totiž v Indii vznášejí rodiče dívky, která se rozhodne vzpříčit jejich vůli a uprchne z domu se svým milencem. Nemluvě o tom, že vynucený pohlavní styk je pouze jedním z mnoha projevů násilí vůči ženám. Získalo by však neštěstí podobný ohlas, kdyby skupina útočníků dívku sice zmrzačila, ale neznásilnila?
Říkají si o to
Případ dillíského hromadného znásilnění nebyl nikterak ojedinělý. Byl pouze nejbrutálnější za poslední desetiletí. Jinak je násilí na ženách v indické patriarchální společnosti je dlouhodobě tolerovaným jevem, za který podle tamních názorů nesou část viny i samotné ženy, provokující svým nevhodným chováním. Dívky, které se odhodlají znásilnění nahlásit, riskují většinou jen další ponižování. „Vždyť si o to samy říkají,“ blahosklonně se usmívají policejní úředníci. „Nemají se oblékat tak vyzývavě a chodit večer ven,“ zní obvyklý argument. I sami soudci se při líčeních podivují v lepším případě nad tím, co dotyčná dělala tak pozdě večer venku, v horším případě pak nad fyziologickými vlastnostmi jejích pohlavních orgánů.
Připisovat rostoucí násilí vůči ženám jenom tradičnímu mužskému sexismu ale nestačí. Jde totiž především o jev spojený s periferiemi městských aglomerací, kde v nuzných podmínkách vyrůstají vykořenění a frustrovaní příslušníci první generace bez naděje na slušnou práci – a to navzdory tomu, že jejich rodiče, kteří ještě pracovali na poli v rodné vesnici a do měst se přesunuli až během života, často investovali do jejich vzdělání. Tito mladí muži bez budoucnosti si mohou o liberálním životním stylu nové indické střední třídy nechat jenom zdát. Zpravidla nemají ani na lístek do nových kin v nákupních centrech, která vyrůstají hned vedle jejich slumů. Jen trochu emancipovaná žena je pak pro ně nepřítelem, jehož je nutné zlikvidovat.
Ve městě a na vesnici
„Znásilňování se děje v Indii, nikoli v Bharátu,“ vyjádřil se k nedávným událostem Móhan Bhágvat, šéf RSS (Národního svazu dobrovolníků), známé organizace hinduistických šovinistů. Jeho prohlášení záhy přitakali nejen konzervativní náboženští vůdcové, ale i přední indický sociolog a antimodernista Ašíš Nandí, který jinak na krajní pravici nenechá nit suchou. Jistě, stará feudální Indie měla své mouchy. Jenže moderní společnost je nejen nedokáže vychytávat, ale dovoluje jim narůstat do obřích rozměrů. Není náhoda, že právě ty praktiky, jež si spojujeme s temným středověkem, se hojně odehrávají v severozápadní Indii, která se pyšní hospodářským růstem a nejvyšším počtem venkovských milionářů. Mrtvá novorozeňata pohozená v polích? Nic nového. To pouze selektivní potraty přinesl až technický pokrok v devadesátých letech. Tvrdé postihy sňatků z lásky? Pouhá obranná reakce klanových a náboženských předáků na to, že by v rychle se modernizující Indii mohli ztratit tradiční moc. A násilí na ženách, zejména z nedotýkatelných kast? Trest za to, že se nejnižší vrstvy opovážily osvobodit ze svého podřízeného postavení vůči novým feudálům. Jestliže tedy ve městech ještě můžeme misogynii chápat jako anomickou, na vesnici naopak potvrzuje zdejší hodnotový řád. Oba druhy znásilnění však mají společný jmenovatel: nenávist vůči ženám, které si dovolily překročit společenské konvence.
Rapper obětním beránkem
V představách indických státníků měla být překotná modernizace, urbanizace a westernizace jakýmsi buldozerem, který srovná všechny tradiční nerovnosti. Nakonec funguje spíše jako pluh, který do indické země vrývá ještě hlubší brázdy. Jako obranná reakce se přirozeně dostavil strach ze všeho nového, moderního a západního. Prvním obětním beránkem, na nějž lze svalit odpovědnost za společenský rozklad, se stal příznačně paňdžábský rapper Honey Singh, ještě nedávno miláček indické mládeže, která dnes tak vášnivě demonstruje proti násilí na ženách. Přitom právě jeho texty odrážejí onu schizofrenii, v níž se dnes Indie zmítá: jedny jsou plné brutálních sexuálních narážek, v jiných domlouvá své dívce, aby přestala pít alkohol a dala si radši kuře tikka se špenátem.
Indická historie zná spoustu žen zastávajících ty nejvýznamnější společenské funkce. Všechny ovšem musely přijmout roli vzorné matky a hospodyně s patřičným vystupováním a oblékáním. A současný většinový postoj k ženské emancipaci je v zásadě totožný: „Samozřejmě je důležité, aby dívky vystudovaly vysokou školu a staly se z nich lékařky a vědkyně, proč by ale měly nosit obepnuté džíny a vracet se domů v noci?“
Autor je indolog.