Počátkem srpna přišla ze Pskova smutná zpráva. Pravoslavný kněz Pavel Adelgeim byl zavražděn psychicky nemocným mužem, kterému se snažil pomoci. Zařadil se tak mezi desítky duchovních, kteří byli v posledních desetiletích zabiti, oloupeni nebo se stali obětí žhářského útoku. Jenže otec Pavel se ostatním případům vymyká. Liberálové ho objevili minulý rok, když tento pětasedmdesátiletý kněz otevřeně vystoupil na obranu Pussy Riot. Detaily jeho mimořádného života přiblížil časopis Russkij reportěr. „Sovětská moc zlikvidovala skoro celou jeho rodinu. Děd z otcovy strany byl popraven v roce 1938, otec o čtyři roky později. Děd z matčiny strany, plukovník carské armády, zahynul během občanské války, matka byla zatčena v roce 1946. Sám skončil v domově pro děti nepřátel lidu, o dva roky později si ho matka mohla vzít do vyhnanství v Kazachstánu. Tam se poprvé setkal s lidmi, kteří kvůli své víře strávili dlouhá léta v lágrech. Otec Pavel říkal, že se pro duchovní dráhu rozhodl ve třinácti letech.“ Pokračování jeho osudů je dost neuvěřitelné. Mladý Pavel utekl z vyhnanství a dostal se do Kyjeva do místní Kyjevskopečerské lávry. Tam ho schovával jeden z přestárlých mnichů až do jeho plnoletosti, kdy se mu podařilo vstoupit do semináře. Odtud byl ale vyhozen, když protestoval proti povinnému subotniku během jednoho z pravoslavných svátků. Nicméně ani to mu nezabránilo, aby v Uzbekistánu byl vysvěcen na kněze, a co více, nedaleko Buchary postavil pravoslavný chrám – v době, kdy režim kostely boural. Skončilo to zatčením a odsouzením za „pomluvu sovětského zřízení“. Z lágru se vrátil jako invalida. Během povstání proti bachařům přišel o pravou nohu. Po rozpadu Sovětského svazu opět dostal svou farnost, vybudoval dům pro invalidní děti, ale také se se ocitl v ostrém konfliktu se svými nadřízenými. „Nic se nedá vytvářet, aniž by církevní lež byla přiznána a očištěna pokáním. To je důvod mé kritiky církve,“ psal otec Pavel na svém blogu, který si založil v pokročilém věku. Smrti se nebál, i když si ji nejspíše představoval jinak. „Jenže to je profesionální riziko pravoslavného duchovního,“ uzavírá časopis Russkij reportěr.
Ruská společnost objevila novinku – dobrovolnická hnutí. V posledních letech se objevila celá řada skupin občanů, kteří za vlastní peníze pomáhají svým bližním. Může jít o studenty, kteří jednou týdně chodí do domova důchodců předčítat slepým, nebo spolky, které shánějí peníze, za které nakupují jednorázové pleny pro dětské domovy. Dobrovolníci také výrazně pomáhali při ničivé povodni v kavkazském Krymsku. V posledním případě vezli postiženým vodu, léky, potraviny a současně místním úřadům znemožnili tvrdit, že pomoc se dostala všem potřebným nebo že úřady včas varovaly před blížící se povodňovou vlnou. Ani ne půl roku po katastrofě v Krymsku ruští poslanci začali připravovat nový zákon o dobrovolnících, který nevládní organizace dost vyděsil. Detaily zjišťovala korespondentka časopisu Vlasť Olga Allenovová. „V zákoně je z pohledu dobrovolnických organizací spousta nesmyslů. Třeba požadavky k dobrovolníkům pracujícím v oblasti živelní katastrofy. Člověk musí být nejdříve vycvičen ministerstvem pro mimořádné události, pak se zaregistruje a čeká, až ho orgány vyzvou, aby se na místo katastrofy vydal. Při dnešní úrovni kompetence některých úředníků to bude zhruba do půl roku.“ Jiné organizace zase protestovaly proti tomu, aby dobrovolníci pracující ve zdravotnických a sociálních institucích museli mít plnou zdravotní prohlídku. „Pro lidi, kteří chodí jednou týdně babičkám číst knížku do Domu veteránů, je to nesmysl. Nikdo kvůli tomu nestráví tři dny na poliklinice. Nejsme všichni stejní, což zákonodárci odmítají pochopit,“ cituje Allenovová jednoho z dobrovolníků. Úporná snaha poslanců a senátorů prosadit zákon o dobrovolnících bez ohledu na mínění těch, kterých se to týká, vyvolává až konspirativní teorie. Podle jedné z nich se moc snaží kontrolovat všechny aktivní občany, kteří se nesmiřují s nespravedlností a něco proti ní dělají. „Vím o této teorii a částečně s ní i souhlasím. Ale v případě této iniciativy si myslím, že jde o snahu určitých úředníků vytvořit novou strukturu, která bude registrovat a kontrolovat dobrovolníky, na což přirozeně dostane peníze ze státního rozpočtu,“ říká Jelena Alšanskaja, předsedkyně organizace Dobrovolníci pro pomoc sirotkům.
V souvislosti s blížícími se volbami v Moskvě úřady vsadily na populární téma boje proti migraci. Jak to vypadá v realitě, zjišťoval časopis Děňgi. „Podle červencového průzkumu agentury VCIOM vidí 65 procent Rusů v migrantech hlavní příčinu růstu zločinnosti a 56 procent občanů důvod zvýšení konkurence na trhu práce. Podle podobného výzkumu Levada Center považuje 53 procent Moskvanů příliv gastarbeiterů za největší problém metropole.“ Není tedy divu, že televizní zprávy připomínají záběry z fronty. Hemží se to zátahy na tržištích, úředníci slibují, že po vzoru prvního sběrného tábora pro nelegální migranty vybudují dalších 83 podobných zařízení a tentokrát tam bude i tekoucí voda a snad i elektřina. Město Kronštadt slavnostně oznamuje, že se podařilo najmout patnáct etnických Rusů, kteří jsou místo Tádžiků ochotni zametat ulice. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že jde především o dobře zavedený byznys, v němž neposlední roli hraje migrační služba, která obchodníkům s levnou pracovní silou pomáhá jejich „klienty“ legalizovat. Jedním z problémů, se kterým se migranti musí vypořádávat, je potřeba trvalého bydliště, byť formální. A pro mnoho majitelů moskevských bytů je to hezký přivýdělek. Reportér časopisu se vydával za majitele bytu a zajímal se, jak to funguje. „V určitý moment budete muset mít kontakt s migrační službou. Nic moc vám nemohou udělat, ale budou zdržovat. Často se však lze dohodnout, že oni sami vám budou dodávat migranty, a pak vám žádná kontrola nehrozí. V jiné bezpečnostní složce, kam jsem se obrátil už jako novinář, mi pod podmínkou anonymity sdělili, že víc než pět lidí už registrovat nejde. Dříve šlo zaregistrovat klidně dvě stě lidí, ale to už je pryč. Podívejte se na televizi, co se teď děje.“