Nakladatelství Pulchra vydalo knihu překladatele a esejisty Jiřího Konůpka o Marcelu Proustovi a jeho románovém cyklu Hledání ztraceného času. Jde o první českou publikaci věnovanou výhradně tomuto francouzskému klasikovi.
Pochopením díla Marcela Prousta se přibližujeme poznání sebe samých. Zároveň ale také vnímáme ztrátu odplynulé epochy a to, že minulost, jež určuje naši identitu, je zcela nedávná. Od vydání Hledání ztraceného času (1913–1927, česky 1927–1930 v překladu Jaroslava Zaorálka a 1979–1988 v překladu Prokopa Voskovce a Jiřího Pechara) se ztráta minulého času, stejně jako pokus o jeho uchopení, stala jednou z charakteristik moderny. Proust tak představuje jeden ze symbolických mezníků.
Dosud jediná česká proustovská monografie Proust a jeho románový svět vyšla před nedávnem posmrtně překladateli, básníku a esejistovi Jiřímu Konůpkovi (1919–1968). Autor vnímá Prousta spolu s Joycem a Kafkou jako vstupní bránu do moderní literatury, jako jednoho z autorů, kteří učinili v literatuře, slovy André Mauroise, koperníkovský obrat. V několika krátkých kapitolách se zaobírá základními pohledy na Proustovo dílo, všímá si základních témat zpracovaných v jeho slavném opusu, času a prostoru, lásky a smrti, ale také architektury, hudby, literatury nebo malířství. Rovněž věnuje pozornost tomu, jak se spisovatelovy estetické názory projevily ve výstavbě románu či volbě postav. Neopomene přitom zabrousit do biografických souvislostí a ukázat ty, jež jsou pro interpretaci románu relevantní, aniž by se ovšem prohřešoval proti Proustovu krédu, že umění je autonomní.
Ambivalentnost charakterů
Konůpek vyzdvihuje prchavost Proustem vyobrazených charakterů, jako by šlo o jakousi imaginární látku, jež prostupuje nejen jimi, ale i celým románem. Je to způsobeno tím, že Proustovy postavy nejsou pouhou fikcí, ale časoprostorovou proměnlivostí – vzniká tak psychologický román nového druhu, jehož protagonisté jsou nahlíženi z nejrůznějších aspektů. Výsledkem je ambivalentnost charakterů. Každá z postav je zmnožována pohledy vypravěče, takže se tříští do řady separátních obrazů, jakoby rozprostraněných v čase. To podle Georgese Pouleta, belgického literárního vědce, jehož studii L’espace proustien (Proustovský prostor, 1963) zde Konůpek sleduje, svědčí o tom, že Proust komponuje své dílo v čase rozloženém do jednotlivých, vedle sebe kladených prostorů. Identita jeho postav není kontinuem proměnlivým v čase, ale aglomerátem různých já, často navzájem zaměnitelných.
Proust se stává podle Konůpka svědkem toho, jak čas plynoucí k budoucnosti vytváří stále nové vrstvy zapomnění. Zdůrazňuje spisovatelův způsob evokace minulosti za pomoci jakýchsi opěrných bodů, jež jako signály přítomného zážitku dovedou vyvolat zážitek minulý a jejichž splynutím se v člověku vytvoří prožitek času. Pro Prousta přitom není styl ani tak otázkou techniky, jako způsobem vidění. Krása v podobě pravdivé knihy je totiž uložena v každém z nás a povinností umělce je tuto knihu přeložit, cituje Konůpek z Proustova románu. Konůpek rovněž připomíná, že Proust ve svém Hledání podává moderní obraz lásky, odlišný od všech dřívějších pojetí. Spočívá v tom, že pro setkání s milovanou osobou je rozhodující neurčitá touha. Milovaným objektem se tak na základě náhody může stát kdokoli.
Kontexty a rozdíly
Značná část monografie se věnuje Proustovu sepětí s Bergsonovou filosofií, nebo naopak vzájemným rozdílům. Ty spočívají například v tom, že umělec odhaluje své já, a ne realitu věcí, jak požadoval Bergson, anebo v tom, že vzpomínka je Proustovi na rozdíl od Bergsona jedinou možnou skutečností, do níž se cele hrouží. Jinde autor nastiňuje Proustovu příbuznost se symbolismem, kterou spatřuje třeba ve spisovatelově touze vytvořit univerzální umění a ve zdůraznění významu prožitků a vzpomínek (těmi se ovšem na rozdíl od symbolistů Proust snažil postihnout „čisté trvání“ a uniknout tak přítomnému okamžiku). Konůpek neopomíjí ani počínající rysy takových tendencí v Proustově díle, jaké později našly uplatnění zvláště v existencialismu či novém románu.
Konůpkova kniha je jednou z těch šťastných prací, jimž se daří nejen přehledně vylíčit tvorbu daného spisovatele, ale také nastínit pilíře, na nichž spočívá moderní umělecká tvorba. Konůpek poukazuje zvláště na Proustovu víru, dnes již zapomenutou, že dílem lze uchopit vlastní osud, nazřít jím jedinečný lidský život a tím mu dát smysl. Dílo se tak stává zcela nezbytným ozřejměním spisovatelova života. Právě soucit s životem a s lidským utrpením jako by tvořil osu, kolem níž se Proustovo dílo stále pohybuje, neboť „bez dobroty autora není ani nadání“. Proust je tak příkladem umělce, který plně uskutečnil svůj život v díle.
Autor je básník a esejista.
Jiří Konůpek: Proust a jeho románový svět. Pulchra, Praha 2012, 250 stran.