Počátek úžasu

Na konci minulého roku vydalo nakladatelství Host soubor Básně (1956–1971), zahrnující sbírky z „experimentálního období“ Emila Juliše. Ten spolu s Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem a Ladislavem Novákem patřil v šedesátých letech minulého století k hlavním průkopníkům textového experimentu v české literatuře. Kniha, obsahující sbírky Progresivní nepohoda, Pohledná poezie, Krajina her, Pod kroky dýmů, Vědomí možností a Nová země, je opatřena rozsáhlým komentářem Michala Kosáka, v němž najdeme i různé varianty Julišových básní či básně do sbírek nezařazené. Celá publikace názorně dokládá, že experimentální období nepatřilo jen k počátkům Julišovy poezie a netvořilo jen její periodu, ale bylo skutečným podložím, z něhož vzešla i pozdější básníkova tvorba.

Nalézt odlišnost

„Musíš najít tu starou schopnost začínat vždy znovu/ ale tentokrát je nutno vrátit se k počátku úžasu,“ píše Juliš ve své sbírce Pod kroky dýmů (1969) a jeho verše bychom měli vnímat jako motto celé jeho poezie, neboť odhalují princip, na němž je založena. K tomu ostatně odkazuje i název prvního oddílu „Opakujte si se mnou“ z Vědomí možností (1969), Julišovy nejvýznamnější básnické sbírky experimentálního období. V tomto sousloví se neskrývá jen pobídka ke čtenáři, aby si spolu s autorem opakoval verše jako nějaké zaříkávání, ale také výzva, aby se každý čtenář pokusil navrátit k bezprostřednímu pohledu na svět, nezatíženému nánosy kultury a společenských konvencí. Právě v tom tkví kouzlo Julišovy tvorby, postavené na umění návratu k sobě samému, jež nás teprve vytváří, jako by nám až zopakování základních lidských situací umožňovalo zakusit svou vlastní existenci.

Taková opakování narušují náš společný návyk vnímat čas lineárně, neboť nás navracejí ke stejnému jakožto novému „počátku úžasu“ a umožňují nám pozorovat události z mnoha perspektiv. Jsou ale i základní existenciálou, nezbytnou pro literární tvorbu vůbec: „jsou věci/ které musí člověk říkat znovu/ neboť nemůže být při nich nikým zastoupen/ jsou věci které musí člověk říkat znovu/ a znovu pojmenovat/ a pokusit se ne jen prstem ukázat/ ne jenom se ptát“. Poezie není rutina, ale každodenní zápas o to, aby básník znovu vytvořil sebe sama a stal se svobodným. Projevit svou svobodu není nic samozřejmého, je to každodenní ­úsilí nalézt vlastní odlišnost. Svobodu je třeba naplnit tak, že ji projevíme, jinak ztrácí ­smysl. A právě svou svobodou na nás působí Julišovy verše.

Poezie není zboží

Juliš se každým novým veršem pokouší přiblížit krajině, kterou jako by viděl mizet za okny během jízdy vlakem. Každý jeho verš je přitom jen jinou variantou verše předchozího. Básník nově seskupuje slova a nasvěcuje tak krajinu, ale i svou báseň pokaždé z jiného úhlu, z jiného okna vlaku. Verše působí dojmem, že jimi jako nějakými okny prostupuje nejen krajina, ale i její pradávná odlehlost. Juliš preparuje krajinu z obrazu zapomenutého v lidské mysli, načrtává svými verši nepřeklenutelnou vzdálenost mezi její dávnou i současnou podobou, až se nám zdá, že její dnešní přítomnost je jen nepatrnou upomínkou na její zmizelou celistvost. Jde o krajinu nesčetněkrát zraňovanou a ničenou, o krajinu tektonických vrstev, spočívajících tiše pod povrchem a čekajících na své probuzení.

Proč je dobré číst Juliše? Snad právě proto, aby si člověk uvědomil, že jeho svědomí je dosud neprobuzené. Juliš obnovuje moderní koncept poezie jakožto poslání. A zatímco mnozí z nás jsou již dnes zaměnitelní, Julišův hlas je stále jedinečný. Jako jeden z mála si totiž uvědomil, že pokud nemá poezie upadnout v pouhé řemeslo nebo dokonce kýč, psát dobré básně prostě nestačí. Poezie není zboží, ale závazek. A nemá se podbízet čtenářům, jak to dnes všude vidíme, ale měla by naopak vzdorovat každé prostřednosti. Na Julišových básních je cenné právě to, že se neuzavírají do sebe, a přitom vzdorují našemu uchopení. Svědčí tak o básníkově svobodě.

Autor je spisovatel.