Síla překrucování stereotypů

Kniha Místa kultury (Location of Culture, 1994) Homiho K. Bhabhy se dostává k českým čtenářům právě včas. Naléhavě totiž promlouvá o problémech, jako jsou praktiky vyloučení, pozice druhých/jiných či otázky identity a subjektu, a může se stát inspirací pro kritickou analýzu naší současné společenské situace, kdy se rapidně zhoršují životní podmínky širokých vrstev a sílí sociální anticiganismus. Pokud by se intelektuálům, novinářům či „opinion makerům“ podařilo dostatečně tvořivě použít náboj Bhabhových koncepcí, mohli by snad svými analýzami zaujmout šedou zónu majority, která není otevřeně rasistická, ale vnímá svou zhoršující se situaci skrze jiné/druhé, a je tudíž náchylná k rasistické – stereotypizované – percepci každodennosti.

Jedinec a každodennost

Bhabha se ve svých textech soustředí, ovlivněn Foucaultovou analýzou moci, na koloniální způsoby formování subjektivity, na možnosti politiky rezistence či na otázku koloniálního jednání. Jeho základní perspektiva je, obdobně jako východisko Frantze Fanona, vztažena k jedinci, přičemž do určité míry potlačuje hlediska vyšších struktur; jde mu spíše o postižení (inter)subjektivity koloniálního vztahu, který je důležitý pro pochopení koloniální moci a řádu. Zavádí mnoho pojmů, které nejsou vždy zcela precizně vysvětleny (například hybridita, časové zpoždění či jiná sféra), ale zároveň si tím jeho myšlení udržuje vysokou autentičnost a otevřený prostor pro interpretaci. Podstatné je také jeho porozumění stereotypu. Jako východisko mu slouží každodennost, neboť právě ona je klíčem k pochopení (nejen) koloniální moci. Mocenské vztahy se rodí v kontaktu mezi subjekty, které jsou samozřejmě determinovány kulturou. Důležitou rovinou je zde identita, která je formována třídou, rasou a genderem, ale také tím, co Bhabha označuje jako přesah. Jedná se o osobní rozměr identity, který dovoluje pootevřít dveře k jiným sférám.

Podobně jako jiní postkoloniální autoři a autorky i Bhabha nazírá modernitu ze zkušenosti těch druhých, to jest kolonizovaných, nepreferovaných, utlačovaných. (A to i přesto, že se snaží vyhnout dualitám Západ/Východ, Sever/Jih apod.) Podle Bhabhy modernita nepřišla ke kolonizovaným se zpožděním, ale naopak je od svých počátků přítomna v jejich každodenních životech. Ono časové zpoždění je imanentním nástrojem modernity k získání nadvlády.

Subjektivní rovina prožívání každodennosti představuje bázi i pro jeho pojem jiné sféry, který připomíná koncept hraničního myšlení Waltera Mignola či myšlení z druhé strany modernity Enriqua Dussela. Jiná sféra se stává místem praktického užití Bhabhovy teorie překladu, jelikož ústí v potenciál pro politiku reartikulace. Autor totiž tvrdí, že v překladu (kulturním i jazykovém) je význam vždy vydán napospas působení kontextu, což vytváří prostor pro tvořivé jednání.

Stereotyp zdrojem moci

Potenciál Bhabhova myšlení pro naši situaci vidím například ve schopnosti identifikovat v jednání i promluvě anticiganistů určité prvky, které jsou postižitelné prostřednictvím postkoloniální kritiky mocenských mechanismů a praktik. Stanoviska typu „cikáni jsou vyžírkové“, „ať táhnou do práce“, „my je živíme“ jsou projevem řečových aktů, které odhalují podstatu neoliberálního diskursu, v němž se subjektivita formuje na základě opozice slušný/sociálně vyloučený, přičemž nástrojem tohoto procesu je stereotyp. Ten je v jeho pojetí klíčovým pilířem koloniálního vládnutí. Gadžovská percepce každodennosti doléhající k duchcovským dětem přes pokřiky holohlavců, prostřednictvím apartheidem zavánějících institucionálních aktů zvolených autorit (vyhlášky v Krupce či v Duchcově) a skrze poloinstitucionální mlčení domněle emancipačních politiků se nápadně podobá násilí kolonizátorů, jež spočívalo na podobných oporách subjektivizační praxe: na institucích a na řeči. Stereotyp je podle Bhabhy na jedné straně zdrojem moci a na straně druhé také projevem znepokojení a slabosti.

V postkoloniální situaci západních měst, kam se během 20. století přistěhovalo velké množství obyvatel z bývalých kolonií, je obtížné formulovat rezistenci proti útlaku třídně. Mnozí autoři hovoří o ztrátě třídního kompasu, jež se dotýká jak majority, tak i sociálně vyloučených či „nepřizpůsobivých“. Politická dezintegrace nižších tříd a jejich neschopnost artikulovat svou pozici je marxisticky založenými autory a autorkami povětšinou vykládána na pomyslné škále směřující od externí manipulace až po nezpůsobilost těchto skupin zorientovat se ve společenském prostoru. Ne že by marxistická analýza nevysvětlovala vznik a působení praktik kapitalistického vykořisťování, toho jistě schopná je, neumí však své poznatky účinně a srozumitelně formulovat pro ty, jichž se týkají. A zde může pomoci bhabhovská, či obecněji postkoloniální perspektiva jako jisté doplnění či upřesnění.

Zdá se, že omezení ontologického primátu třídy v postkolonizované modernitě je dáno tím, že tato kategorie nemůže ve změněných, tj. rasializovaných či postkolonizovaných, podmínkách stačit prostě proto, že odpovídá jinému uspořádání. Koloniální řád a postkoloniální situace vnáší do praktik moci prvek rasy, který rozrušuje artikulační sílu třídy.

Politika reartikulace

V České republice se tento moment projevuje tím, že problém anticigánských nálad obtížně překládáme do (levicového) jazyka boje proti vykořisťování či neoliberalismu. Připustit, že tento problém může pomoci vyřešit bhabhovské porozumění naší situaci, by znamenalo otevřít artikulaci jiným sférám, které Bhabha dává do souvislosti s nahrazením třídy konceptem společenství. Výrazem boje proti stereotypu, který byl identifikován jako páteř moci subjektivizace, je potom snaha o jeho překroucení či lépe řečeno reartikulaci. Jak jinak chápat akce iniciativy „Čechy v ČR nechceme“ než právě jako projevy praktické politiky reartikulace? Nástrojem společenství je podle Bhabhy umělecká aktivita, která vytváří nový prostor v občanské společnosti, respektive i mimo ni. Role umění při artikulaci postkoloniálních dějin byla skutečnou praxí odporu proti koloniální moci. Rozumění jak jazyku společenské kritiky, tak i subverzivní umělecké řeči a schopnost oba tyto kódy používat – to jsou základní předpoklady k propojení politiky odmítající sociálně-ekonomické důsledky neoliberálního vládnutí (jakési kolonizace veřejného prostoru kapitálem) a politiky reartikulace stereotypů a řečových projevů moci. Nejde tedy o to řešit rozpor mezi marxisticky orientovanou kritikou neoliberalismu a postkoloniálně orientovanou kritikou kultury, ale spíše o jejich praktické spojení.

Největším problémem českého mediálního prostoru (ale často bohužel i věděckého diskursu) je neochota si připustit, že problematika postkoloniální situace na rovině subjektu/subjektivity či na úrovni kulturních mocenských mechanismů je i u nás nanejvýš aktuálním tématem. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem asi před čtyřmi či pěti lety napsal text o tehdy nové a zásadní knize Nelsona Maldonado-Torrese Against War (Proti válce, 2008) a šéfredaktor nejmenované kulturní přílohy jistého celostátního deníku mi jako zdůvodnění odmítnutí napsal, že postkoloniální kritika není v České republice aktuální, jelikož jsme neměli kolonie. Co dodat?

Autor je sociální filosof a mluvčí iniciativy ProAlt.