O národě utlačovaných

Pokud bych měl vybrat větu, která nejlépe vystihuje nejen podstatu Psanců této země (Les Damnés de laterre, 1961; česky 2015), ale také myšlení Frantze Fanona, byl by to výrok „totální osvobození je takové, které osvobodí všechny úseky lidské osobnosti“. Zrcadlí se v něm mimo jiné i mnohostrannost samotného Fanona. Byl nejen výraznou postavou alžírské války za nezávislost, nebo – jak by řekl patrně raději – představitelem Revoluce; byl nadaný spisovatel, ale také lékař a v pravém slova smyslu organický intelektuál. Postupem času, jak bylo jeho dílo čteno stále častěji mimo kontext vzniku, se z politického agitátora, zabývajícího se praxí národněosvobozeneckého boje, stal klasikem postkoloniálního myšlení. To dnes zaujímá významnou roli kritické reflexe západních společností vůbec.

Prolamování hranic

Fanon se sice v Psancích této země obracel především na Alžířany, ve skutečnosti je ale možné vnímat ho jako autora, který artikuluje obecnou zkušenost utlačovaných v globálním režimu moci na počátku šedesátých let minulého století. Základní prvky tohoto režimu byly formovány v 15. století v rámci evropských kolonizací, přičemž začleňování celých společností do všeobjímající „dělby práce“ byl velmi násilný proces, který však byl udržitelný jen po určitou mez. Tou se ukázala dvojice válečných konfliktů, které jsme zvyklí označovat jako první a druhou světovou válku, ale jež postkoloniál­ní teoretici a teoretičky často interpretují jako válku jedinou – válku, v níž se projevilo určité vyčerpání prostoru pro expanzi kapitalismu. Proto musel kapitalismus vstoupit dovnitř systému a koloniální metody začaly být uplatňovány uvnitř samotné Evropy. Právě tak vysvětluje hitlerismus Fanonův středoškolský mentor a celoživotní vzor, básník Aimé Césaire. Tento konflikt však paradoxně narušil koloniální hranice a umožnil relativně širokým masám kolonizovaných poprvé opustit svou zemi – většinou v úloze bojovníků proti fašismu. Sám Fanon se jako voják zúčastnil druhé světové války a později získal evropské vzdělání v Lyonu.

Prolomené mantinely koloniálního řádu, který do té doby rozděloval planetu na dva sociálně a geograficky oddělené světy, kolonizující a kolonizovaný, začal spolu s dalšími Fanon v půlce 20. století zkoumat a kritizovat. Psanci této země představují v tomto kontextu vrchol jeho díla. Koneckonců v roce vydání knihy Fanon v pouhých šestatřiceti letech zemřel na leukémii. Vedle slavného textu O násilí, hojně citovaného, ale i kritizovaného za obhajobu antikoloniálního násilí, obsahuje texty zabývající se rolí kultury v národněosvobozeneckém boji a také velmi ilustrativní popisy a interpretace vybraných případů z Fanonovy psychiatrické praxe. Kromě toho je již od prvního vydání součástí knihy předmluva Jeana­Paula Sartra, v níž francouzský filosof obhajuje především Fanonovy teze týkající se násilí.

Proč rolnictvo?

Psanci této země jsou knihou o Revoluci, kterou v návaznosti na Marxe a Lenina vnímá Fanon jako věc univerzální a celistvou. Důraz kladený na roli rolnictva a různé úvahy, které se této role týkají, ukazují, že právě čerstvě dekolonizované společnosti či osvobozené státy jsou prostorem, v němž se může rozvinout koncepce nového člověka, nezatížená násilím kolonizace. Paradoxní role antikoloniálního násilí v tomto procesu je očišťující a zároveň osvobozující. Katarze, jež přichází s násilím, je pro Fanona cestou k lepší společnosti. Nejedná se u něj o primitivní klišé. Fanon hájí a promýšlí násilí jako nutnou součást boje z toho důvodu, že ve své psychiatrické praxi byl konfrontován s důsledky kolonialismu pro psychiku jedinců. Až mrazivě působí například pasáž, v níž líčí případ francouzského policisty zodpovědného za řadu mučení, který v určité fázi léčby potkává v nemocnici jednu ze svých obětí. Oba se na základě setkání psychicky zhroutí. Tento případ přesně ilustruje připoutání mučitele a mučeného k sobě. A v pozadí je přítomen neviditelný, nemateriální prvek, koloniální systém, manipulující s lidmi jako s věcmi. V jistém smyslu jsou zvěcněni oba: kolonizátor i kolonizovaný. Samozřejmě pro kolonizovaného je praxe koloniálního zvěcnění destruktivnější a vyhroceně depersonalizační. Alžířan, Kamerunec či Senegalec – ti všichni jsou redukováni na pouhou energii využitelnou pro práci.

Proč ovšem Fanon tak výrazně pracuje s pojmem národního osvobození a opírá jej o rolnictvo? Na rozdíl od jiných dobových teoretiků revoluce je pro něj totiž vedle ekonomických ukazatelů důležitá i rovina identity a prostoru, kde se vytváří. Jako by si uvědomoval, byť možná z dnešního pohledu nejasně, že místo, odkud vyvěrá ochota člověka nasadit život za osvobození vlastní či svých bližních, musí být místem širší kolektivity. A právě od toho se odvíjí Fanonovo pojetí národa. Nabádá sice k tomu, aby kolonizovaní nevytvářeli „kopii“ Evropy, ale na druhou stranu se domnívá, že v situaci současného kapitalismu není možné organizovat osvobození bez státu či podobného souboru institucí. Kritizuje sektářské násilí a rozbroje stojící na etnickém základě, k nimž docházelo v mnoha dekolonizovaných společnostech. Právě jednotlivé kolektivity na úrovni kmenových společenství či etnik chce nahradit národní identitou, aby masy získaly dostatečně silný základ pro svůj boj.

A proč rolnictvo? To vychází přirozeně ze sociálního stavu zemí takzvaného třetího světa. Jednalo se – a v tomto bodě se za posledních šedesát let příliš nezměnilo – o státy s drtivou převahou zemědělského sektoru výroby, často v podstatě bez průmyslu či služeb. A pokud už v bývalých koloniích nějaké služby a průmysl existovaly, byly organizovány ve městech elitami, více či méně úzce napojenými na koloniální buržoazii v Evropě. Těmto vrstvám nelze v otázce osvobození od kolonialismu podle Fanona důvěřovat. Fanon vlastně předkládá, byť mnohdy zbytečně lyrizující formou či v podobě textů, které lze dnes těžko považovat za vědecké, až překvapivě přesnou sociologickou analýzu dynamiky vzniku a fungování elit a politického režimu v dekolonizovaných zemích. Pro označení těchto elit používá přiléhavá označení pseudoburžoazie, domorodá buržoazie či buržoazie úředníčků. Proti nim klade lid. Jím rozumí zejména rolnictvo, případně lumpenproletariát zdržující se ve slumech v okolí městských aglomerací, které jsou pomocí aparátu policejních stanic, kasáren nebo škol udržovány v područí moci a v pasivitě.

Emancipace národem

Pro sebeuvědomění mas je pro Fanona klíčovou rovinou kultura – v podobě povědomí o vlastních dějinách a o hodnotě vlastní identity či zdravého, nelokajského sebechápání. Předbíhá zde dobový stav sociálních věd a některé jeho závěry anticipují například Birminghamskou školu, která analyzuje sociálně deklasované ve Velké Británii také perspektivou kulturních kategorií. Fanonovým cílem je načrtnout nový humanismus, který nebude omezený na národní stát, ale bude vpravdě nadnárodní. Domnívá se, že rozvojové země musí projít fází národního sebeuvědomění a osvobození, jelikož „v Africe kráčí vznik národního uvědomění ruku v ruce s ryze africkým uvědoměním si vztahů striktní časové souběžnosti. Zodpovědnost Afričana vůči své národní kultuře je zároveň zodpovědností vůči negro­africké kultuře. Tato dvojí zodpovědnost nevyplývá z žádného metafyzického principu, nýbrž ze znalosti banálního zákona, jenž říká, že kterýkoli čerstvě nezávislý národ právě v té Africe, v níž se kolonialismus snaží udržet zuby nehty, musí nutně být národem žijícím v obklíčení, národem, jehož existence je křehká a který se nachází v neustálém ohrožení.“

Jeho pojetí národa je tudíž jiné než to evropské. Nejde o kvazinárod středověkých elit a nejedná se ani o mýty vytvářené s úmys­lem posílit vznikající národní státy 19. století. Jde naopak o národ těch nejubožejších, národ vyděděnců a psanců. Fanon rozvíjí pojetí národa, jež má za cíl emancipovat člověka a sloužit k politizaci utlačovaných mas v rozvojových zemích. Tato politizace je samozřejmě orientována antielitářsky. Není právě toto úkolem emancipační levice i v našich, zcela odlišných podmínkách? Myslím, že kniha Frant­ze Fanona nám může pomoci porozumět nejen dějinám kolonizací a antikoloniálního boje, ale také přítomnosti, v níž levice zoufale postrádá schopnost vymezení adekvátních politických těles a subjektů sociální změny. Možná je načase sebrat některé pojmy pravici. Obdobně jako je v rovině politické filosofie třeba používat pojem svobody socialisticky, je možná také nutné emancipačně – humanisticky a solidárně – pracovat s národním či z národa vycházejícím společenstvím.

Autor přednáší na Pedagogické fakultě UK a působí na Akademii věd ČR.