Odečti autora

Odvěkou kontradikcí architektury je snaha postulovat společenské ideály, zatímco samotný proces architektonické produkce zůstává plně pod kontrolou politických a ekonomických elit. Architekt, příslušník „maloburžoazie“, je tak, řečeno s Alanem Badiouem, nositelem aristokratického idealismu. Tato skutečnost je v rámci disciplíny kriticky reflektována nejpozději od vydání knihy Manfreda Tafuriho Architecture and Utopia. Design and Capitalist Developement (Architektura a utopie. Design a kapitalistický vývoj, italsky 1973; anglicky 1976).

Dvojznačnost této pozice se odráží i v souboru Architecture and Capitalism: 1845 to the Present (Architektura a kapitalismus: od roku 1845 do současnosti), jejíž editorkou je Peggy Deamerová, architektka vyučující na Yaleově univerzitě. Sborník je v mnohém symptomatický pro současnou architektonickou teorii. Sklon akademiků slepovat sborníky je snad odrazem prekarizovaného prostředí grantové ekonomie. Projektové myšlení, které je pro architekty typické, totiž podněcuje vznik snadno odškrtnutelných formátů autorské či tematické monografie nebo sborníků krátkých esejů, konferenčních příspěvků, přednášek či rozhovorů. Píšící architekti totiž často nadále provozují své praxe, v nichž je projekt elementární jednotkou. V kruzích, v nichž je pěstován fetišismus zásluh, může praxe teoretika i legitimizovat.

Ohlodávání utopií

Pro sborníky je také charakteristický kontrast mezi často až banálním uvozením tématu ze strany editora a vysokou detailností jednotlivých příspěvků, syntéza je přitom ponechána spíše na čtenáři. Sám tento fakt lze ponechat bez hodnotícího soudu, nakonec v něm může být skryt i určitý didaktický moment. Ani předmluva Peggy Deamerové se nepouští do nebezpečné hloubky. Operuje s trochu vulgární juxtapozicí marxistické koncepce základny a nadstavby a vztahu stavebního průmyslu a architektury. Přitom by určitě stačilo spokojit se s tvrzením Quiliana Riana, jednoho z řečníků při příležitosti uvedení knihy v New Yorku, že „každá architektura je politická“. Soubor je organizován chronologicky, ač Deamerová připouští možnost alternativní struktury a existenci přátelských vazeb napříč eseji proti proudu času. Toto rozhodnutí posiluje přiloženou časovou osou architektonických i nearchitektonických událostí. Zajímavým místem jejího úvodního příspěvku je pak výzva pro všechny nemarxisticky orientované, kterých je v architektonické obci většina: „Určitě je tady někde Ayn Randová současnosti, která by měla co říct k architektuře.“ O diplomatický průlom by se ale jednalo, jen kdyby už nyní nevznikaly pod pláštíkem akceleracionismu dílčí a dočasné aliance levice s libertariány.

Čtení po liniích oněch přátelských vazeb lze zahájit u fenoménu kooptovaných utopií, v knize zastoupeného eseji Capital ­Dwelling: Bauhaus’s Haus am Horn (Obydlí kapitálu: bauhausovský Haus am Horn) Robina Schuldenfreie a Le Corbusier and Capitalism (Le Corbusier a kapitalismus) Deborah Gansové. Právě přisvojování utopií kapitalismem a ždímání jejich energie pro vlastní expanzi je stěžejním motivem Tafuriho historiografické práce. V jeho podání je hlavní idea artikulována pečlivě budovaným, koherentním narativem. Schuldenfrei a Gansová chybějící objevnost nahrazují opravdovou ikoničností materiálu a znalostí detailu. Rozpad původních radikálních ideálů je dokumentován ve všech fázích života projektů, od přípravy přes realizaci až po samotné užívání. Pohled do vysokoškolských skript pak odhalí poslední prohru v boji o interpretaci. Hořký příběh ohlodávání utopií je oddychovou neomarxistickou četbou pod stan v okupovaném parku.

Druhá linie sleduje materialistickou optikou opačnou trajektorii a zkoumá, jak pod tlakem ekonomických imperativů dochází k jejich strukturálním manifestacím. Tento úhel pohledu vypovídá o kapitalismu a jeho organické proměnlivosti mnohem více než předchozí případové studie. Joanna Merwood­Salisburyová v příspěvku The First Chicago School (První chicagská škola) popisuje situaci, kdy chicagský boom výškových staveb donutil architekty konstruovat adekvátní architektonickou teorii za pochodu. To znamenalo ideologický boj, na jehož konci řemeslo ustoupilo masové průmyslové výrobě, mrakodrap byl přijat jako přirozená forma a jeho výšková dominance nebyla v rozporu s jeho komerčním využitím. Střet, který vyvolal dnes těžko představitelný lidový hněv a ikonoklastické tendence dovedené až k hrozbám bombovými útoky.

Vznešenost a velkolepost

Texty The Extraordinary Developement of Gurgaon, India (Výjimečný rozvoj Gurgaonu, Indie) Nathana Riche a Coda (Koda) Keller Easterlingové se již věnují současnému neoliberálnímu dobývání teritorií. Gurgaon je město na okraji Dillí, kterému byl v devadesátých letech udělen status takzvané speciální ekonomické zóny, spojený s celním osvobozením, daňovými úlevami a deregulací výstavby. Následoval opravdu neobyčejný příběh o tom, jak se buduje anarchokapitalistický sen, vystavěný na kontrastu výškových gated communities s vysokorychlostním internetem, školkami, bazény nebo nákupními centry a farem trpících nedostatkem vody. Příběh plný napětí, blackoutů, havárií vody, korupce a dopravních zácp, dokreslený hutnou atmosférou tlejících odpadků a splašků, jež prosakovaly na volné parcely a do okolních polí, odehrávající se za vysokým plotem nebo v ochrankou hlídaných uzavřených prostorách, protože žádná veřejná prostranství tady nejsou, kromě neudržovaných a občas slepých silnic. Děj vrcholí rozhodnutím postavit nové město opodál podle modelu „public private partnership“, tj. spolupráce veřejného a soukromého sektoru.

Prequelem Richova vyprávění je Easterlingové analýza pojmu liberalismu a jeho v čase i místě proměnlivém významu. Úspěšně ji propojuje s problematikou technické infrastruktury a toho, jak je historicky využívána pro získávání nadhodnoty kapitálem. Její uvažování se tím v lecčems blíží kritickému materialismu Jasona W. Moorea, který ve své knize Capitalism in the Web of Life (Kapitalismus v síti života, 2015) předkládá postantropocentrickou syntézu lidského a přírody.

Posledním esejem z tohoto okruhu je The Architecture of Late Capitalism (Architektura pozdního kapitalismu) Simona Sadlera s podtitulem Spectacular Failure (Spektakulární selhání), který odkazuje na paradoxní, až komické selhání projektu londýnského Millenium Dome, jemuž se nepodařilo zprostředkovat vznešenost a velkolepost, třebaže byl v rámci oslav zastřešen největší prostor na světě. Sadler spatřuje absurditu v tom, že samotná každodenní rutinní zkušenost britského života přelomu tisíciletí představuje větší spektákl než návštěva dómu, bez ohledu na to, o kolik se snížila hladina korporátních finančních přehrad. Že je nabízena možnost surfovat internetem a posílat e­maily v Talk zone Britského Telecomu nebo že se oslavuje rekvalifikace a multitasking pracovní agenturou Manpower sponzorované Work zone, která mezi řádky sděluje nejen to, že bez pomoci si práci nenajdete, ale také že jste vlastně i líní a nekompetentní, to jen dokresluje totální neschopnost kapitálu sledovat jiné než své vlastní zájmy.

Leitmotivem posledního sledovaného vlákna je vědomá snaha kriticky reagovat na způsob produkce architektury. Simon Sadler v druhém eseji The Varieties of Capitalist Experience (Rozmanitost kapitalistické zkušenosti) srovnává protestní hnutí šedesátých let, hippies a situacionisty, a to, jakým způsobem přispěla k rozšíření pole působnosti pro architektonickou a urbanistickou intervenci. Pier Vittorio Aureli se v textu The Critique of Architectural Ideology (Kritika architektonické ideologie) deskriptivním způsobem věnuje operaismu, Manfredu Tafurimu a v mnohém odlišným, přesto z podobných pozic vzešlým projektům protoakceleracionistických italských kolektivů Superstudio a Archizoom.

Odečíst člověka

Doslov Michaela Sorkina, který se mimo jiné loňského roku zúčastnil pražské konference reSITE, se pokouší najít východiska k tomu, jak narušit nerovný vztah architektury s kapitalismem. Sorkin s rozhodností zavrhuje kritickou formu, která je ústředním bodem projektivní teorie autonomní architektury posledních dekád. S nostalgií a ve výše zmíněném módu aristokratického idealismu se vrací k situacionistickým ideálům, právu na město a nabádá k dalším okupacím veřejného i soukromého prostoru.

Snad rozčarování ze směřování prominentního architekta a teoretika Rema ­Koolhaase k dystopii vede Sorkina k inklinaci ke strategiím „folk politics“, jak je souhrnně pojmenovali Nick Srnicek s Alexem Williamsem v knize Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti, 2015; viz recenzi v A2 č. 6/2016). Úplně tak opomíjí materialistický přístup. Když volá po socialistických experimentech na lokální úrovni, používá techniku odečítání: „Co by se stalo s budovou, kdybychom odečetli kapitalistické výrobní vztahy?“ V kontextu současného – nejen filosofického – diskursu se taková idea jeví jako zoufale neambiciózní. Co kdybychom odečetli autora, k čemuž tenduje třeba komputacionalismus Phillippa Morela, anebo co kdybychom odečetli člověka jakožto metodologickou premisu ontologie spekulativního realismu?

Autor je student architektury.