Kniha nepříjemných otázek

Základem je pochopit, k čemu v kolonizovaných společnostech vlastně došlo a jaké důsledky kolonizace působí v zasažených společnostech – na rovině sociální, psychologické, kulturní i ekonomické – dodnes. Proto angažované kritice musí předcházet vskutku důsledná teoretická analýza. Základem takové analýzy může být seznámení s tradicí tohoto myšlení. V této souvislosti stojí za pozornost, že v nakladatelství Tranzit vyšla již druhá kniha, která se mapováním postkoloniálního myšlení zabývá – tou první byla Fanonova studie Černá kůže, bílé masky (1952, česky 2011), tvořící první svazek postkoloniálního myšlení. Sborník Postkoloniální myšlení II obsahuje texty vymezující základní orientaci tohoto oboru. Můžeme se zde setkat s úvahami martinického francouzsky píšícího básníka a politika Aimé Césaira, jihoafrického historika a politologa Achille Mbembeho či palestinsko-amerického teoretika literatury Edwarda W. Saida. Nakladatelství tak pokračuje ve velmi zdařilém zacelování mezery, která ještě před několika lety zela v českém intelektuálním a vědeckém prostředí. Pokusme se však spíše než s jednotlivými texty zmíněné knihy seznámit s určitou transverzální interpretací, která tímto psaním prochází.

Výpady proti ne-Já

Postkoloniální myšlení patří mezi několik v současnosti se čile rozvíjejících sociálně kritických paradigmat, neboť tematizuje patologické projevy západní modernity z pohledu až do sedmdesátých let 20. století ignorované části světa. Východiskem i cílem je perspektiva utlačovaných. V čem konkrétně je však možné spatřovat přínos tohoto myšlení pro české či obecněji západní čtenáře? Zásadní vklad postkolonialismu spočívá ve dvou bodech: v kritice typicky západního individualismu a v odhalování rasistických pilířů západní kultury, které se nejvýrazněji projevovaly během kulturní kolonizace bezmála celého neevropského světa.

Postkoloniální situace spočívá v binárním rozdělení světa (Já versus Druhý), které prostřednictvím myšlení a jazyka působí v ekonomické, sociální, kulturní a psychologické oblasti života tak, že vytváří jakousi „mřížku“, skrze niž je svět vnímán a interpretován. Na jedné straně tak stojí běloch (dobro, civilizace, dospělost), na straně druhé černoch či barevný (zlo, barbarství, infantilita). Pomocí rafinovaného systému vzdělávání je tato ideologická mřížka vtiskována obyvatelům kolonizovaných i kolonizujících zemí, ale také obyvatelstvu těch západních zemí, které samy žádné kolonie neměly. Tato binarita má své hlubší jádro v absolutním primátu individualistické pozice ega, které ve své existenci vždy předchází vše ostatní. Západní ego je z definice prvotní. Druzí, příroda, společnost jsou pak vždy derivátem.

Začleňování světa do interpretačního obrazu, který takové Já vytváří pro svou orientaci, je tedy podřízeno moci pramenící z extrémního a zároveň zcela konkrétního individualismu – západní Já je uschopněno k výrazným výpadům vůči všemu, co je možné označit jako ne-Já. V koloniální situaci je pak jako ne-Já konstruováno vše, co je jiné. Ruku v ruce s aplikovaným konkrétním individualismem jde konkrétní rasismus. Psyché a kultura se stávají nástroji koloniální moci. Zároveň však vzniká kruh: moc západního ega je graduálně posilována materialitou získávanou právě prostřednictvím této moci. Tolik k základnímu schématu koloniální situace, jak je popsána třeba v rozhovoru s Achillem Mbembem.

Likvidace kulturních vzorců

Západní kolonizace určitých částí Asie, Afriky a Latinské Ameriky sice započala vojenským bojem, jehož cílem bylo usurpování zdrojů a práce druhých, avšak její pokračování získalo jiný charakter. Vzhledem k dynamice ega a společnosti došlo k vytvoření systému sociálních praktik, které pomocí rasismu a individualismu formují specifickou podobu kulturního zázemí kolonizace. Ta se navíc vlivem působení těchto sociálních praktik jevila jako přirozená. Kolonizace jako zvěcňování, jak o tom píše Aimé Césaire v Rozpravě o kolonialismu, respektive jako snaha o ovládnutí lidských statků, jak říká Ngũgĩ Wa Thiong’o v Jazyce africké literatury, byla umožněna neohraničeným západním individualismem, který na jedné straně uschopnil bílého Evropana k ovládnutí ne-civilizovaného a barbarského negra a na straně druhé stvořil podřízené Já utlačovaných.

Velice záhy po fázi bojů započala na dobytých územích fáze kulturní kolonizace, která měla za cíl stabilizaci ovládání Druhých prostřednictvím omezení či likvidace cizorodých kulturních vzorců. Kulturu je v tomto smyslu možné vnímat právě jako jádro lidské identity: nejrůznější postkoloniální studie lidské psychiky ukazují, jak důležitou roli hraje pro individuální vědomí, jež je základem vztahu jedince ke světu, internalizovaný soubor sociálních praktik, symbolů a sdílených hodnot. Pokud chce někdo ovládat druhé, musí ovládnout jejich kulturní prostředí. Epifenoménem snahy o kulturní ovládnutí Druhého je právě tento druhý vpád rasismu.

Právě postkoloniální myšlení ukazuje, jak důležitá je kulturní rovina pro ekonomické či společenské vztahy, neboť udržuje sociální praktiky spojující méněcennost Druhého s primátem Já. Pokud si to uvědomíme a přeneseme toto poznání koloniální situace do našeho prostředí, snadněji pochopíme, proč vrcholní proponenti kapitalismu tak vehementně brojí právě proti projevům interkulturality. Inter- či transkulturalita totiž může ukázat struktury a praktiky ovládání, které jsou postaveny na kulturně sdílených sociálních vzorcích, v pravém světle. Nezápadní kultury nejsou pro kapitalismus nebezpečné proto, že by představovaly jinakost v materiálním či duchovním smyslu slova, ale proto, že mohou ukázat západní kulturní vzorce jako rozporné a fakticky neuniverzální. Tím nejnebezpečnějším pro kapitalismus je potom právě případné postkoloniální zpochybnění evropské podoby individualismu. Rozpad tohoto konceptu by totiž pravděpodobně vedl k postupné delegitimizaci kapitalismu jako takového: normativní sílu by časem ztratila obsedantní pseudohodnota růstu růstu, jádro pozornosti by se mohlo přesunout směrem od Já ke spolupráci a pospolitosti apod.

Popsat a ukončit utrpení

Postkoloniální myšlení navíc s těmito poznatky o podobě praktik moci spojuje osobní rovinu vědce či intelektuála. Nestačí principy fungování mocenských praktik poznat, ale je také potřeba se osobně angažovat, neboť, jak říká Edward W. Said, úkolem intelektuála je „veřejně klást nepříjemné otázky, stavět se proti ortodoxii a dogmatu“. Cílem vědecké práce nemá být pouhé poznání, ale snaha o nápravu nespravedlností a ukončení utrpení. Inspirujícím odkazem a výzvou postkolonialismu je tak nejen obsah tohoto myšlení, tedy kritika mocenských praktik, ale také jeho forma – angažovanost.

Autor je pracovník Centra globálních studií.