Svět, v němž nelze dospět

První tempa korejských žánrových mistrů v hollywoodském rybníku v současné době v něčem připomínají snahu domestikovat v továrně na sny jejich hongkongské kolegy v devadesátých letech. Akční hongkongské hvězdy padly většinou za oběť odlišným produkčním podmínkám a nutnosti pracovat podle pečlivých, mnohokrát přepisovaných (což automaticky neznamená dobrých) scénářů.

Jihokorejská líheň jistě funguje dosti odlišně, scénáře tu mají mnohem větší váhu a elegantní není jen forma a styl, ale též vyprávění a způsob, jakým se různé žánrové plochy střetávají. Přesto hollywoodský debut Kima Jee-woona Konečná (The Last Stand, 2013) s Arnoldem Schwarzeneggerem působil podobně rozháraným dojmem jako slabší americké snímky Johna Woo, Tsui Harka nebo Ringo Lama a korejská bravura se projevila jen v několika izolovaných scénách. Další hvězda korejského žánrového filmu Park Chan-wook však neudělal tu chybu, že by se spustil s vyžilými testosteronovými důchodci, ale zůstal věrný thrilleru, žánru, kterému se věnoval po většinu své domácí kariéry. Lze vůbec vstoupit na americký terén ve větším stylu než zfilmováním scénáře, který je okázalou poctou Alfredu Hitchcockovi?

Boty a pavouček

Těžko říci, jak přesně vypadal scénář snímku Stoker, který je variací na Hitchcockův snímek Ani stín podezření (Shadow of a Doubt, 1943), každopádně výsledný Parkův film se pouští do svébytné polemiky s mistrem žánru. Lépe řečeno, jde o jemnou hru s detaily, v níž se vyjevuje, co vše se od dob, kdy sir Alfred prováděl své kinematografické „řezy dortem“, změnilo a co naopak zůstalo stejné.

Zdánlivě podobné zůstává rozložení sil. Příjezd tajemného strýčka Charlieho do malého městečka má zásadní vliv nejen na jeho neteř a naruší rovnováhu nikoli pouze uvnitř rodinného kruhu. Tak by v zásadě mohly znít nejstručnější anotace obou snímků, žánrově ostatně bližších rodinnému dramatu než thrilleru. Jenže Stoker zcela jistě nepojednává o vpádu nebezpečného elementu do spořádané středostavovské rodinky. Charlieho neteř India si sice podobně jako její předchůdkyně z Hitchcockova filmu ráda čte v knihách, její předčasná dospělost však tentokrát působí mnohem děsivějším dojmem.

Snímek je vyvedený v pečlivě stylizované barevné paletě, od pastelových tónů na zdech po zrzavé vlasy Indiiny matky. V porovnání s Hitchcockovým filmem působí subtilněji – kromě přechodů mezi odstíny a práce s kamerovými filtry – i vyprávění pomocí obrazu. Drobné symboly jako motiv bot či pavoučka zde plní nejednoznačnější funkci, nový je i důraz na haptické kvality. Základní myšlenka tohoto filmu, který v posledku není ani thrillerem, ani rodinným dramatem, ale metaforou o dospívání, zní: s dospělostí přichází svoboda. A zazní vlastně na samotném začátku, byť jde o předznamenání věcí budoucích. Úvodní Indiin monolog sice celý film rámuje, na konci však nejsme o nic moudřejší, co se jeho vyznění týče. Parkův film nepojednává o dospívání a s ním spojené ztrátě iluzí jako Hitchcockův snímek, jehož happy end je ve své sarkastičnosti na svou dobu značně zneklidňující. Naopak, snímek směřuje k bodu, kdy nelze vůbec uvažovat v rámci kategorie dobrý či špatný konec. Jediné náležité adjektivum zní „perverzní“.

Všichni jsme upíři

Park současné vztahové drama a téma dospívání oblékl do starosvětského vizuálního kabátku, jehož součástí je i dobové divadelní či z dnešního pohledu nerealistické herectví, a tím zásadní měrou přispěl k výsledné zneklidňující atmosféře. Postava strýčka Charlieho i z tohoto důvodu působí v úvodu jako bytost z jiného světa. Nejde ale jen o hru s diváckým očekáváním. Když definitivně pochopíme, že nesledujeme další vampýrský příběh Parka Chan-wooka, dojde nám zároveň, že postavy „z masa a kostí“ jsou mnohem děsivější. Všichni jsou totiž chorobní a nedospělí, ba přímo reprezentují svět, v němž ani není možné dospět.

Stoker není jen dílem o dospívání, děsivost metafory spočívá v tom, že v moderní době jsme všichni tak trochu upíry. A nemusíme kvůli tomu sát krev. Existují horory bez monster, v nichž monstrózní rysy přebírají lidští protagonisté. V Parkově snímku lidé­-monstra existují mimo rámec hororu. Dorůst do monstróznosti je tu totiž projevem normálnosti, nikoli abnormality.