Angloamerická mainstreamová kulturní kritika zase pro jednou dopřála komiksu okusit lahodnou manu mediálních chvalozpěvů. Loni vydaný krabicový opus Building Stories od Chrise Warea, známého především díky komiksovému románu Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě(2000, česky 2004), sklidil nadšené kritiky, nechyběl takřka v žádném přehledu nejlepších knih či románů minulého roku a dá se očekávat, že brzy posbírá i nějaká ta více či méně uznávaná ocenění. Pro autora to ostatně nebude poprvé, za svůj corriganovský cyklus již v roce 2001 obdržel American Book Award i cenu deníku Guardian za nejlepší debut. Martha Kuhlmanová, americká komiksová historička, která před časem do nebe vychválila i Rudišova a Švejdíkova Aloise Nebela, sice možná příměrem k Joyceovu Odysseovi až trochu zábavně přestřelila, o výjimečnosti Wareova nejnovějšího počinu ale asi opravdu netřeba pochybovat. Building Stories totiž představují komiksové dílo, které nejenže již na první pohled volá po pozorném čtení a tvořivé interpretaci, ale jež tomuto volání dokáže také adekvátně dostát svým obsahem i formou. Zároveň se jedná o dílo, které – podobně jako před dvaceti lety Spiegelmanův Maus – disponuje potenciálem iniciovat minimálně dílčí proměnu vnímání komiksového média jako takového.
Wareův aktuální projekt svou výsostně příznakovou a neobvyklou formou opravdu ohromí už na první pohled. Místo klasické vázané či brožované knihy zde na čtenáře čeká objemná kartonová krabice, která ve svých útrobách skrývá čtrnáct rozličně vyvedených tiskovin: od exkluzivních vázaných svazků přes novinové velkoformáty až po letáčky či falešný „hrací plán“ – stačí jen rozmístit figurky. Cortázarovská či oulipovská hra je zde aktualizována takříkajíc dispozičně. Místo jakéhokoli nápovědného čtecího pořádku nabízí totiž krabice odlišný organizační princip, když navrhuje, kterou tiskovinu má čtenář ve svém příbytku umístit k toaletě, která má být po ruce v kuchyni (snad při loupání cibule?) a kterou radno ležérně pohodit na koktejlový stolek.
Pravda, formalistní invence sama většinou veliké dílo nedělá, a princip čtenářského reorganizování fragmentárních příběhů nabízelo – byť v poněkud méně sofistikované formě – již časopisecké Sluníčko roku 1971: čtenář uživatel Pohádkového automatu tehdy navíc nemusel umět anglicky, postačily nůžky a aspoň elementárně šikovní rodičové. Wareův komiks ale zvolenou extravagantní formální podobu odpovídajícím způsobem naplňuje obsahem: nebývale propracovaným a komplexním ohledáváním životních osudů tří žen z jednoho chicagského domu. Naše sympatie k nim, naše vcítění i naše rozumění jsou přitom samozřejmě pokaždé unikátně formovány jedinečnou „průchodovou cestou“, kterou coby čtenáři konstruktéři při prodírání se krabicí volíme. Každé opakované čtení jistě přináší tomu, kdo tuto často trochu namáhavou metodu volí, v jistém smyslu nový příběh, u Building Stories to ale platí mnohonásobně. Wareovy illinoiské ženy tedy možná neradno srovnávat s Leopoldem Bloomem a Štěpánem Dedalem, bez obav jim ale můžeme rezervovat místo po boku těch nejlepších zástupců současné angloamerické „biografické“ fikce – dobře by si tak rozuměly s Frankem Bascombem Richarda Forda, Johnem Cromerem Adama Mars Jonese či Patrickem Melrosem Edwarda St. Aubyna.
Přínos Building Stories žánru komiksu by ale mohl spočívat ještě v něčem jiném. Komiksová a komiksologická publicistika se totiž poslední dobou vlastním přičiněním stále častěji zavádí do podivně schizofrenní situace. Na jedné straně se komiksoví teoretici, novináři i autoři neustále evangelicky snaží kázat, jak svébytným je komiks výrazovým prostředkem a jak velkým argumentačním faux pas je jeho žánrové, literárně či filmově zakořeněné vnímání, a toto tvrzení se jim docela daří argumentovat. Zároveň ale na tyto emancipační snahy komiksová publicistika bleskurychle zapomíná, vyskytne li se zrovna na obzoru nějaká příležitost opentlit se lákavou literární nálepkou – ať už jde o Pulitzera (Maus), nejlepší román roku 2012 (Building Stories) či aktuálně o cenu Costa Book Award za nejlepší biografickou práci (Dotter of Her Father’s Eyes od Mary a Bryana Talbotových). Nebylo by načase přestat se schovávat za máminu prozaickou sukni, odložit podpůrná kolečka a vyrazit do světa skutečně sám za sebe? Pěkně poděkovat, ale říct: „Díky za vaši chválu, ale víte co, nechcete si ji raději nechat pro nějakou literaturu? Nás by také nenapadlo dávat – co já vím, třeba Thomasu Pynchonovi – Eisnerovu cenu.“ Building Stories nám svými kvalitami poskytují příležitost takovou odvahu najít.
Autor je bohemista.