„To, že jsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou,“ citoval v devadesátých letech blonďák ve flanelové košili Hlavu XXII. Fanoušci detektivního popseriálu Person of Interest jsou ale připraveni na mnohem horší věci než příslušníky tajných služeb schované v davu. Stačí jít po ulici a kamerový systém sleduje nejen každý náš pohyb, ale patrně je schopen nás podle tváře identifikovat. Telefonní operátoři o nás vědí víc než vlastní babička, vyhledávač zná naše zájmy a libůstky lépe než nejlepší přátelé. „Všudypřítomné počítání bereme jako důsledek počítači prostoupeného světa,“ upozorňuje v hlavním tematickém textu Honza Šípek. Není nic nebezpečnějšího než brát tento stav jako samozřejmý. K tématu sledování se váže také plakát Dory Dutkové na prostřední dvojstraně čísla. Pokud si ho vylepíte na vnitřní stranu vchodových dveří, bude vám před odchodem z domova připomínat, že být paranoidní dnes může být jediným fungujícím návodem na přežití. Z textů mimo téma doporučujeme článek Pavla Karouse, který se věnuje výtvarným realizacím ve veřejném prostoru po roce 1989, a rozhovor s ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem, z jehož knihy Moskoviada přinášíme úryvek: „Je to past. Všichni tady musí pít pivo. Ale uniknout odsud už se nepodaří nikomu. Odehrává se tu jakési závěrečné drama světové historie.“
Příbuzné články
editorial
Judith Butler, jedna z nejvýznamnějších filosofek a feministických teoretiček současnosti, jejíž myšlení je hlavním tématem tohoto čísla, se už dávno nezabývá tím, jak si správně hrát na ženy...
editorial
Insitní nebo naivní umění, art brut, umění outsiderů, umění v surovém stavu – je vlastně jedno, jak to nazveme. Hlavním znakem této tvorby je kromě emocionality, autenticity...
editorial
Jeviště, nebo prázdný prostor? Divadelní inscenace, nebo inscenování reality? Může scénický design ovlivňovat společnost, nebo by měl raději důsledněji pokoušet meze divadla?