Programům Světové banky a Mezinárodního měnového fondu bylo v osmdesátých letech vytýkáno, že nejsou dostatečně demokratické. Financované státy musely přijmout veškeré podmínky půjček. Mezinárodní finanční instituce proto změnily svou politiku. Při bližším pohledu je však zřejmé, že šlo jen o rétorickou proměnu.
Světová banka i Mezinárodní měnový fond se údajně poučily svými neúspěchy z osmdesátých a počátku devadesátých let. V té době obě instituce podmiňovaly půjčky dalekosáhlými reformami, které byly založeny na liberalizaci trhu. Stát, jenž půjčku přijal, musel reformy zavést. Hlavním cílem programů bylo zefektivnit alokaci zdrojů a zrušit státem řízenou ekonomiku závislou na exportu primárních komodit. Kritici programů strukturálních úprav se shodují, že měly velmi negativní dopady pro obyvatelstvo, jelikož vedly k obrovským škrtům státních výdajů. Reformy rovněž nedokázaly přerušit závislost afrických států na vývozu primárních komodit. V současné době má až přes dvacet afrických států ekonomiku závislou z poloviny na jedné primární komoditě, zejména ropě. Příjmy států jsou proto nestabilní a podléhají výkyvům cen na světových trzích. Programy selhaly z několika důvodů, zejména ale nereflektovaly specifika států, které neměly žádnou možnost ovlivnit podmínky poskytovaných půjček.
Strategie snižování chudoby
V reakci na tuto kritiku zavedly Světová banka a Mezinárodní měnový fond na přelomu tisíciletí nový přístup, takzvanou strategii snižování chudoby. V roce 2005 byla tato strategie implementována ve 45 státech. Oproti předešlým programům mají být navýšeny pravomoci státu při rozhodování o podmínkách jemu poskytované půjčky a zároveň kladen důraz na účast místní občanské společnosti při vytváření národních plánů rozvoje. Způsob, jakým má dojít k hospodářskému růstu a ke snížení chudoby, ale zůstává identický s washingtonským konsensem. Obě mezinárodní instituce používají k dosažení ekonomického růstu stejné makroekonomické nástroje jako v předešlém období. Jediné, co se tedy od osmdesátých let změnilo, je formální snaha mezinárodních finančních organizací o přenesení odpovědnosti za národní rozvoj na samotné státy. Ovšem ani v tomto bodě v praxi nedošlo k zásadním změnám. Žádný posun k demokratičtějšímu jednání s přijímajícími státy nenastal. Naopak, někteří akademici zastávají názor, že pravomoci Světové banky a Mezinárodního měnového fondu byly rozšířeny.
Podívejme se nyní na čtyři základní argumenty, které vysvětlují, proč nedošlo ke změnám a jak byly pravomoci rozšířeny. Za prvé: zapojení občanské společnosti do procesu vytváření národní strategie rozvoje je minimální, ba jen formální. Například při přípravě strategie snižování chudoby v Nigérii v roce 2003 byly k vyjednávání pozvány občanské a neziskové organizace až v poslední fázi a místo aktivní účasti jim byly pouze na seminářích představeny výsledky jednání nigerijského státu s mezinárodními finančními institucemi. Za druhé: problematickým bodem ve vztahu mezinárodních institucí a afrických států je také nedostatek skutečného prostoru k navržení vlastní strategie ekonomického rozvoje. Delegáti mezinárodních institucí jsou totiž přítomni v každé fázi jednání a korigují ho podle svých cílů. Výsledek je tedy nakonec v každé zemi obdobný a místní podmínky nereflektuje. Třetí argument se opírá o novou podmínku „dobrého vládnutí“. Státy, které tuto podmínku nesplňují, by neměly mít na půjčku nárok. Jinak řečeno, washingtonský konsensus osmdesátých let se snažil „nastavit ceny správně“, přičemž současný postwashingtonský konsensus připojil k cíli „změnu institucí“. Za čtvrté: hlasovací právo uvnitř mezinárodních finančních institucí je přiřčeno na základě výše finančních příspěvků. Africké státy tudíž nemají v podstatě žádné možnosti, jak ovlivňovat pravidla půjček.
Užší kontrola afrických společností
Byť se mezinárodní instituce snaží již přes deset let propagovat nový přístup jako prodemokratický a dávající značná práva samotným státům, opak se zdá být pravdou. Odborník na politickou ekonomii Afriky Alastair Fraser ve své studii Poverty Reduction Strategy Papers: Now Who Calls the Shots?(2010) předkládá hned několik zajímavých argumentů, jež podporují tezi větší kontroly afrických společností. Pokud by se totiž občanská společnost zapojila do jednání více, je možné, že výsledek bude nakonec z pohledu vyšší autonomie států kontraproduktivní. Tato snaha totiž zároveň podkopává občany zvolenou vládu. Fraser dále tvrdí, že vybraná občanská společnost zapojující se do jednání je formována západními neziskovými organizacemi a mezinárodními institucemi. V některých případech pak dochází k tomu, že se západní neziskové organizace (například Oxfam) samy zapojují do vytváření podoby národního plánu rozvoje afrických zemí.
Navýšení demokratičnosti a pravomocí států je tedy pouze iluzorní. Makroekonomická pravidla zůstávají totožná. Podstatná role občanské společnosti v západním světě, která si prošla určitým vývojem, je nyní přenášena do společností s jinou historickou zkušeností. To paradoxně může navýšit užší kontrolu společnosti ze strany mezinárodních institucí. Pokud má být ekonomický růst v Africe udržitelný, mezinárodní organizace musí přijmout odlišný modus operandi v různých zemích.
Autorka je absolventka Afrických studií The School of Oriental and African studies v Londýně.