Permanentní džihád

Islámský stát (IS) je bezesporu důsledkem prosazování konfesních identit – sunnitské a šíitské – na úkor syrské a irácké národní identity. V momentě, kdy se pod vlivem válek a lidových protestů rozpadly Irák i Sýrie jako mnohonárodnostní státy, se právě náboženská identita stává základem nových politických komunit.

Založení Islámského státu předcházelo zabrání prvního velkoměsta, Mosulu. Za tímto zásadním úspěchem stála podpora bývalých Saddámových vojáků a řady iráckých sunnitských kmenů, tedy jakýsi sunnitský separatismus. V době, kdy začalo být iráckým sunnitům zřejmé, že ani prostřednictvím voleb, ani protesty nezískají podíl na moci, povstali proti centrální vládě ovládané šíity. Podobně tomu je i v Sýrii, kde syrský režim brání proti sunnitským povstalcům jakási šíitská internacionála: syrští alawité, libanonský Hisballáh, íránské Revoluční gardy a afghánští šíité. Obě povstání časem ovládla ta nejradikálnější skupina.

Během půl roku Islámský stát dobyl velkou část území mezi Bagdádem a Aleppem, obývanou sunnitskými arabskými kmeny. Dnes vládne možná šesti milionům sunnitů. Jediný efektivní odpor mu kladou šíitské milice a zejména kurdští pešmerga: šíitské a kurdské území mohou džihádisté napadat, ale nemohou je okupovat. Založení IS paradoxně uklidnilo šíitskou část Iráku, ve které se snížil počet útoků. V Bagdádu, ovládaném šíitskými milicemi, nedávno skončil výjimečný stav a obyvatelé mohou po téměř deseti letech vycházet v noci do ulic.

Konfesní logika

S určitou dávkou fantazie si lze představit budoucí uspořádání Středního východu podle konfesní logiky: Irácký Kurdistán je už autonomní. Mezi Bagdádem a Aleppem se formuje sunnitský stát. Zbytek Iráku funguje jako šíitský stát. Jen těžko by dnes mohla území IS „osvobodit“ jiná než sunnitská armáda. Irácká vláda plánuje na jaře dobýt Mosul, ovšem irácká armáda v posledních letech fungovala jako šíitská milice a běžní obyvatelé Mosulu se obávají odplaty. Irácký premiér Abádí tedy musí najít podporu alespoň u části sunnitů, bez ní už nelze sunnitský region uklidnit. Konfesní přeuspořádání ale samozřejmě neřeší zbytek Sýrie ani Libanon a znamenalo by další války, a proto se mu okolní státy brání.

Bez zmíněné konfesionalizace mnohonárodnostních států by Islámský stát zůstal marginální teroristickou skupinou. Ovšem ani konfesionalismus jeho existenci zcela nevysvětluje, i když skutečně apeluje na jakousi globální sunnitskou identitu, která se projevuje diskriminací šíitů, jezídů, křesťanů a „špatných“ muslimů. Nezakládá ale žádný moderní stát. Nesnaží se zatím ovládnout konkrétní teritorium: podle vyjádření jednoho z džihádistů Islámský stát nemá hranice, ale pouze bojové fronty. Propaganda IS naznačuje, že jeho cílem je vést válku, dokud se neobnoví původní islámská říše, která na chvíli vznikla ve století po smrti Mohameda.

IS na podzim vyhlásil zakládání takzvaných provincií po zbytku sunnitského světa. Řada džihádistů složila přísahu věrnosti Bagdádímu, ale pouze na Sinaji a ve východní Libyi jde o skupiny, které ovládají alespoň malé území. Reálně má IS šanci vytvořit si odnože pouze tam, kde se rozpadly státní struktury, kde vládne chaos a kde se milice mohou zmocnit území a zdrojů. Zdá se tedy, že cílem IS je zatím oslabovat státy, rozkližovat společnosti a vytvářet tak situa­ce, v nichž získávají navrch radikální skupiny.

Nástroj radikalizace

Jestliže jsou moderní národní identity založené na etnické diskriminaci, zdrojem konfesní identity je náboženský fundamentalismus. Náboženská polarizace je ústřední součástí propagandy IS, ne však jako státotvorný princip, nýbrž jako nástroj radikalizace. Náboženské napětí začal používat první vůdce irácké al­Káidy, Abu Musab Zarkáwí. Útokem na šíitská svatá místa v Samaře v roce 2006 vyprovokoval šíity k formování vlastních milicí a k odplatě. Rozpoutal tak nevídanou spirálu násilí a nenávisti mezi sunnity a šíity. Postupná segregace obou komunit vedla k rozdělení Iráku na dva tábory, a to metaforicky i fyzicky, a připravila terén pro působnost radikálů.

Dnešní Islámský stát tuto Zarkáwího logiku dovádí do krajnosti a projektuje ji i do zbytku arabského světa. Extrémní brutalita, zotročování menšin, vyhánění křesťanů z Mosulu, masové „popravy“ alawitských vojáků, to vše působí jako popírání moderních základů, na kterých jsou postaveny okolní arabské státy.

Otázka je, proč to funguje. Zřejmě jde o to, že arabské státy nemají ekonomicky, sociálně ani ideologicky co nabídnout. Popírání národní identity je snadné, vzbuzuje násilnou reakci ze strany států, čímž se radikalizují další fundamentalisté. Džihád přináší moc, peníze a uznání. Spíše než stát vytváří IS tedy něco jako základnu pro permanentní džihád.

Nejbližším vzorem Islámského státu je bezesporu založení Saúdské Arábie. V 18. století se kmen Saúdů spojil s ibn Abd al­Wahhábem, který hlásal extrémní puritanismus, náboženskou netoleranci a džihád proti šíitům, súfijům a modernitě. Neseni wahhábovou doktrínou si Saúdové během půlstoletí podrobili okolní kmeny, vyplenili irácká města a dobyli Mekku, než je roku 1818 porazila osmanská armáda. O sto let později, po rozpadu osmanské říše, obnovil Ab­­d al Azíz Saud džihád wahhábistického bratrstva, dobyl opět svatá města a založil Saúdské království. Nakonec ale musel revoluční džihádisty porazit v občanské válce a přetvořit jejich džihádistickou doktrínu ve státní ideologii, aby Saúdská Arábie mohla fungovat jako stabilní stát.

V moderní době je tento permanentní džihád Islámského státu živený jak reálným sunnitským separatismem, tak i moderními, globálními formami fundamentalismu. V Sýrii a Iráku ale není zatím vidět žádná politická síla, která by mohla tuto destruktivní dynamiku kanalizovat.

Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky.