Smrtonosní ptáci na prolézačce

S autobiografickou literaturou je potíž, neboť svou povahou neustále nutí čtenáře k úvahám nad tím, jak ji vlastně číst, nakolik – řečeno s D. H. Lawrencem – věřit dílu, a ne jeho autorovi, nakolik autora vůbec brát v potaz či zda se k němu nechovat stejně jako při čtení fikce. Poslední dílo Salmana Rushdieho Joseph Anton: Vzpomínky (Joseph Anton, A Memoir, 2012) tyto otázky klade s obzvláštní naléhavostí, a to hned na několika rovinách.

Salman, satan a Joe

Když Petr Fidelius v eseji Iluze spolehlivosti z roku 1995 promýšlel nad Teorií spolehlivosti Ivana Diviše podstatu autobiografických děl, došel k názoru, že „autentičnost obrazu není odměnou umělcovy věrnosti reálné předloze, nýbrž korunou dobré fikce“. Dále přirovnává deník k výtvarnému autoportrétu a tvrdí, že stejně jako neposuzujeme jeho kvality dle podobnosti s předlohou, tak ani v literatuře nelze zanedbávat strukturu díla, jeho vlastnosti formální – „autor neopisuje přece svou podobu podle předem dané předlohy, dívaje se do zrcadla, nýbrž musí sám sebe teprve stvořit, i s tím zrcadlem!“.

V Josephu Antonovi je snaha vyjádřit cosi o osobnosti portrétovaného skrze strukturování textu a nejen mechanickým líčením jeho pocitů a osudů patrná od první stránky. Tradiční sepětí vypravěčského já s osobou autora se ruší už použitím er­ formy. Zdůrazňuje se zde odstup, byť fingovaný, od hlavní postavy, to, že moje staré já je již někdo jiný, i neustále proklamovaná nejistota ohledně vlastní identity. Kdo je to vlastně on, hlavní hrdina těchto memoárů? Salman pro přátele, satan Rushdie pro demonstrující paliče jeho knih, Joseph Anton pro veřejnost a Joe pro příslušníky ochranky. Úkryt před hrozbou smrti znamená také skrývání skutečného já a z něj nevyhnutelně plynoucí pochyby o tom, kým vlastně jsem. Falešné jméno v titulu knihy je spojením dvou křestních jmen autorových oblíbených spisovatelů, Čechova a Conrada – Rushdie se zde hlásí k jejich osudu a odkazu, ale i to mu ubírá část sebe sama. Protichůdným postupem, jímž si protagonista hájí své právo na svobodu projevu, jsou fiktivní dopisy v ich­ formě adresované konkrétním osobnostem, ale i náboženství či samotnému miléniu. Zde naplno zaznívá zoufalství a oprávněná ukřivděnost, jež jsou er­ formou zmírněny.

Utrpení života, mnohomluvnost psaní

Podrývání kvalit autobiografického žánru je zapříčiněno i žánrovou prostupností. „Později, když svět kolem něj vybuchoval a smrtonosní černí ptáci se slétali na prolézačku na školním hřišti v celých hejnech, se na sebe zlobil, že zapomněl jméno reportérky BBC, která mu oznámila, že jeho starý život skončil a schyluje se k začátku nového, temnějšího.“ Rushdie využívá vypravěčské románové postupy dobře známé z jeho románů Děti půlnoci (1981, česky 1995)či Satanské verše (1988, česky 1995): předjímání, retrospektivu, návratné motivy, směšování ironie a napětí i veřejného a soukromého. Text, jehož klíčovým motivem je uvalení fatvy na autora Satanských veršů ájatolláhem Chomejním roku 1989 a navazujících dvacet let spisovatelova života na hranici, lze číst jako thriller, bildungsroman, román politický, milostný, metatextový i společenský. Ze samotné fatvyse stává impuls pro rozvíjení hned několika dějových linií – jak Rushdie jakožto autor dospěl k tomuto dílu, jak rozsudek „šíleného slepého starce“ ovlivnil životy Rushdieho tří žen a dětí, jak se k rozhodnutí postavila literární a politická veřejnost. Fatva představuje prubířský kámen pro život soukromý i veřejný.

Jedním z nejsilnějších momentů knihy je zachycení role literatury ve veřejném životě. Líčení konference v Palácio de Queluz, uspořádané roku 1988 nadací Wheatland Foundation, na které se střetli spisovatelé východního a západního bloku, odkazuje na dobu, v níž spisovatelé chápali kulturní politiku jako jeden z projevů politického smýšlení své země. Jeden z účastníků konference se záhy obětí podobného boje stal. Na svatého Valentýna roku 1989 se rozhořel ideologický a literární spor, v němž padlo nespočet obvinění proti Satanským veršům i jejich autorovi, a italský i japonský překladatel díla a norský vydavatel byli brutálně napadeni, přičemž jeden z nich útok nepřežil. V tomto napětí se prokreslují postoje Rushdieho přátel či literárních kolegů i mocenské tance britských, amerických a íránských politických orgánů. A právě zde se díky napětí a neschopnosti protagonisty odhadnout vývoj situace text mění v thriller či špionážní román.

Problém však tkví v tom, že – a zde se opět dostáváme k tezi Petra Fidelia z úvodu – autor tuto vypravěčskou energii ne vždy udrží. Dvacet let života ve víceméně kontinuální krizi, což reálně muselo znamenat nepředstavitelné utrpení, se jako téma bohužel občas vyčerpává. Text zejména v závěru zabíhá do líčení detailů a vyžaduje poměrně značnou trpělivost. Mnohomluvnost Josepha Antona lze však vysvětlit. Slova jsou protagonistovi obranou proti soumraku smrti, a to jak v případě líčení setkání se slavnými osobnostmi, jež může v textu působit trochu banálně, tak v případě motivu psaní. Romány Maurův poslední vzdech (1995, česky 1999)a Hárún a moře příběhů (1990, česky 1994) jsou díla, která ukazují, jak se lze bít o život literárními zbraněmi. Autor zde totiž nemá jinou možnost, svou životaschopnost může stvrdit pouze tvorbou.

Smrt oživující autora

Téma autorství a vztahování se k vlastním dílům zaznívá již z úvodní citace Shakespearovy Bouře: „A z minulosti tak učinil prolog/ nové hry, v které hlavní roli budeš/ hrát ty, s mou pomocí.“ Na případu Satanských veršů se pak odhaluje ošemetnost Barthesovy teze o „smrti autora“ z roku 1967. V devadesátých letech autor již s vydáním knihy ne­­umírá, nebo aspoň ne absolutně. Sice nemůže svou knihu nijak obhájit nebo vysvětlit, ale její existence paradoxně oživuje autora už tím, že vážně ohrožuje jeho život. Knihy i autoři se nevyhnutelně stávají součástí veřejné sféry a jsou posuzováni i jinými než literárními kritérii. A je symptomatické, že i samotný autor nakonec podlehne tlaku okolí a nemluví už o knize, ale o vztahu k islámu. Toto selhání je v Josephu Antonovi mnohokrát reflektováno a je zdrojem jak studu, tak odhodlání utkat se s nepřáteli napodruhé jen a jen na vlastním hřišti.

Rushdieho memoáry jsou podobně jako jeho romány svůdnou barevnou mozaikou, na níž lze zahlédnout tu dějiny Indie, tu Británie, tu autorovy rodiny nebo jeho děl, ne pouze podobu jeho samotného. Nezáleží na tom, která z linií čtenáře strhne více a zda bude nakonec číst spíše příběh o jednom spisovateli a jeho knize nebo román detektivní či literárněhistorický materiál, podstatné je, že Joseph Anton tuto volbu umožňuje.

Autorka je anglistka.