Konspirační teorie paranoidních anarchistů a radikálních levičáků dostávají reálnou podobu. Na násilném potlačení Occupy úzce spolupracovala policie, státní úřady, banky i univerzity. Zprávy o rozsáhlé kampani namířené proti aktivistickému hnutí jsou v době prohlubujících se sociálních a politických problémů velmi znepokojující relevantní.
Je to už více než rok, co ze stránek a obrazovek médií zmizelo hnutí Occupy Wall Street, které nenásilnými, ale konfrontačními taktikami efektivně upozornilo na příčiny ekonomické krize a na skutečnost, že jedno procento populace na této krizi úspěšně profituje na úkor zbývajících devětadevadesáti a na úkor životního prostředí. Podle řady komentátorů uvězněných v logice dominantního uvažování neúspěch Occupy zapříčinila samotná podoba hnutí, které nemělo vůdce, mluvčí, pevnou strukturu a žádné požadavky, na něž by mohl systém bezprostředně reagovat. K rozpadu tak došlo prý především zevnitř, kvůli nejasnému poselství, decentralizované a nehierarchické podobě. Vláda Spojených států si to ale nejspíše tak úplně nemyslela. Kampaň, která měla toto hnutí zničit, totiž probíhala na federální úrovni.
Plyn, pouta, ostřelovači
Nevládní organizace Partnership for Civil Justice Fund (Nadace společenství pro občanskou spravedlnost) si s odvoláním na zákon o svobodném přístupu k informacím vyžádala dokumenty FBI, které po roce dostala silně zredigované a místy začerněné. Z toho, co z nich v prosinci zveřejnila, vyplývá, že FBI a Ministerstvo vnitřní bezpečnosti ještě před začátkem protestů začaly na federální úrovni organizovat špehování občanů, které pokračovalo během protestů a postupně přešlo v systematické, někdy i násilné zásahy s cílem hnutí potlačit. Spolupracovala přitom nejen místní policie, ale také nejméně šest univerzit, které sbíraly informace o protestujících studentech, a také banky, které byly cílem protestů. Tyto státní a korporativní instituce si vyměňovaly informace a konzultovaly strategii postupu vůči hnutí, které bylo označeno za „vnitřní hrozbu terorismu“, přestože se samo deklarovalo jako nenásilné, byť konfrontační, a prosazovalo ideje participační a přímé demokracie.
Z dokumentů vyplývá, že samy banky se přinejmenším koordinačně podílely na likvidační operaci. Occupy bylo potlačeno prostřednictvím systematického násilného zatýkání, cílenou likvidací organizačních struktur demonstrantů a otevřeným násilím, což vše mělo účastníky zastrašit a demoralizovat. Výjimkou nebyla střelba slznými granáty směrem na hlavy demonstrujících, používání příliš těsných pout, věznění spoutaných aktivistů v podmínkách, jež vedly k jejich pomočení či pokálení. Ze silně redigovaných, proškrtaných a začerněných dokumentů dále vyplývá, že v FBI padaly dokonce návrhy použít ostřelovače, kteří by usmrtili hlavní aktivisty, což je v rozporu s běžnou praxí, podle níž má tato agentura povinnost informovat politické aktivisty, pokud jsou ohroženi na životě.
Ochranka korporátní Ameriky
Podle výkonné ředitelky zmíněné nevládní organizace Mary Verheyden Hilliardové jsou zveřejněné dokumenty jen zlomkem utajovaných skutečností a umožňují nám jen částečně nahlédnout do těsného propojení bank, newyorské burzy a federálních úřadů, které de facto fungovaly jako ochranka Wall Streetu a „korporátní Ameriky“. Objevují se však také spekulace, že uvolněné informace jsou jen součástí další strategie FBI a mají fungovat jako zastrašení: pokud jste potenciálním aktivistou nebo aktivistkou hnutí Occupy, můžete se stát objektem sledování, zatýkání a bití.
Novinářka Naomi Wolfová v deníku The Guardian upozornila i na další riziko pro společnost, které vyplývá z těsného propojení soukromého bankovního sektoru a státních represivních orgánů. Všichni totiž můžeme dopadnout jako WikiLeaks. V době, kdy lidé dostávají mzdy na účet, platí kreditní kartou, kdy každá organizace musí mít účet u banky, jsou toky peněz a finanční záznamy pevně v rukou právě těch bank, které se nyní pouštějí do pátrání po svých kriticích. Finance, které mají aktivisté uloženy ve finančních domech, jsou tak náhle ohroženy. Stát označí některé aktivisty za „teroristickou hrozbu“ a banky jim odepřou přístup k jejich účtům, obdobně jako americké úvěrové společnosti VISA a PayPal odmítly přijímat finanční dary pro server WikiLeaks. Zničí tak jejich finanční zdroje. Toto zapojení bankovního sektoru do sledování a kriminalizování opozice představuje další krok k orwellovskému světu.
Bez možnosti srovnání
Zveřejněné informace o této spolupráci represivních složek státu a bank již tradičně ušly pozornosti českých masmédií. Zhruba ve stejné době, kdy se v zahraničí psalo o represích proti Occupy, se v Česku komentovalo ukončení soudu s příslušníky Státní bezpečnosti, kteří v listopadu 1989 při jedné demonstraci odvezli disidenta Petra Placáka za Prahu, kde ho zbili a ponechali na místě. Škoda onoho informačního výpadku. Bývali bychom mohli na stránkách českého tisku zažít časoprostorovou kompresi, skrze niž by se dalo nahlédnout, že také kapitalistický režim má svoji Státní bezpečnost, jež používá obdobné metody, jaké používala ta normalizační. Umožnilo by nám to porozumět tomu, že oba typy systémů jsou založené v různé míře a kombinaci na privilegiích, hierarchiích, nerovnostech, ovládání a zneužívání.
To, že v současné době v Česku nečelíme větším represím, souvisí především s nízkou mírou sociálních protestů a angažovanosti. Nicméně i české polistopadové bezpečnostní orgány několikrát v minulosti prokázaly, že jsou připraveny hájit české „jedno procento“, ať už šlo o zásahy v devadesátých letech proti anarchistům, squatterům nebo antifašistům, označovaným za extremisty, o týrání demonstrantů zadržených při protestech proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, které mělo ohlas pouze v zahraničních médiích, nebo, v nedávné době, o účelové zásahy policejních komand proti neonacistům a jejich vazební stíhání za vylepování nálepek.
Zprávy o represích proti hnutí Occupy jsou tudíž velmi důležité, protože odkrývají role jednotlivých aktérů. Stát a represivní orgány jsou především prodlouženou rukou těch, kteří nás do krize dostali a kteří na ní stále vydělávají peníze. Když cukr nesladí, dochází nebo hořkne v ústech, přicházejí na řadu cílené zásahy biče.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.