V loňském roce u nás nepochybně vzniklo několik snímků, které vyvolaly určitý optimismus ohledně stavu domácí kinematografie. Přesto většina z nich stále svádí ke srovnávání s tím, co se českému filmu dlouhodobě nedaří.
Český film zažil opět několik ozvuků toho, že tu existují tendence zkusit hrát první ligu. Výsledné skóre umožňuje celkem beztrestně využívat laciných sportovních metafor. Zatímco na poli artové kinematografie se mladí tvůrci pokoušejí sebevědomě, ale zatím nikoli dostatečně originálně a sebejistě napodobovat festivalové vzory, nejvýraznější snímky vznikly v oblasti dokumentu a žánrové tvorby. A ještě na festivalu v Karlových Varech to vypadalo, že oba dosavadní nejlepší české filmy roku se točí kolem fotbalu.
Neschopnost s přesahem
To nejkvalitnější u nás vzniká v dokumentární sféře, obzvláště v oblasti, pro niž jsou důležité pojmy koncept a hra, byť se rodí i mladá generace dokumentaristů se sílící potřebou točit snímky na politická témata. Zatím však o české společnosti nejvíce vypovídají dokumenty Víta Klusáka či Filipa Remundy, přičemž první ze jmenovaných si na FAMU také vychovává své pokračovatele. Dokument Dva nula jistě patří k této tradici, byť v tvorbě autorské dvojice Pavel Abrahám a Tomáš Bojar hraje klíčovou roli koncept. Oproti jejich předchozímu filmu Česká RAPublika (2008) to u novinky platí dvojnásob. Hravost jistě nevymizela, ani schopnost skrze zcela konkrétní fenomény nenápadně a navíc neobvykle vytříbenou formou pojmenovávat určité rysy naší povahy. Film Dva nula je sice ucelenější z hlediska střihu i vizuálního zpracování, přesto tu tvůrci nereflektují dostatečně formát, v němž pracují, a nehrají s divákem zcela otevřenou hru. Skrze sledování obecenstva derby Sparty a Slavie se lze sice dozvědět leccos o společnosti i jednotlivcích, méně už však o formě možné manipulace, s níž výsledné dílo vzniklo.
Druhý fotbalový kousek Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka režiséra Jana Prušinovského atakuje horní příčky letošních kritických žebříčků z pozice odlehčené žánrové tvorby. Fakt, že vesnická komedie aspiruje na titul film roku – a v porovnání s filmy Ve stínu a Čtyři slunce zřejmě plným právem – stojí za hlubší zamyšlení. O Čtyřech sluncích Bohdana Slámy lze sice říct mnoho pochvalného: s nebývalým citem zachycuje venkovský marasmus a dokáže vystihnout autentické situace, navíc se formálně přibližuje i opravdovým autoritám v oblasti sociálně realistické kinematografie, jako jsou třeba bratři Dardennové. Celkově však námět filmu i jeho uchopení překračuje hranici mezi autorskou výpovědí a autoterapií a do určitých míst už divák při sebelepší vůli režiséra nemůže následovat.
Mnohem signifikantnější je pro mizérii českého filmu snímek Ve stínu, dobová detektivka Davida Ondříčka, v níž se zhmotňují skoro všechny nešvary naší hrané tvorby. Neschopnost natočit u nás čistý žánrový film nepramení jen z toho, že tu málokdo rozumí žánrovým pravidlům. Především tu totiž panuje nedůvěra k žánru jako takovému a křečovitá potřeba točit „s přesahem“. Zde se to odráží už v samotném námětu, který se pokouší zkombinovat drama z období měnové reformy s detektivním pátráním. A aby toho nebylo málo, je celý, sedmnáctkrát přepisovaný snímek rámován ušlechtilou antikomunistickou notou. Přes inscenační jistotu a místy perfektně zachycenou dobovou atmosféru tak vzniká dílo, které je spíše k smíchu – a to jak z hlediska žánru detektivky, který diskvalifikují logické lapsy, tak z hlediska sdělení, které je trapně doslovné a do filmu tohoto typu vůbec nepatří. Neschopnost dělat věci elegantně či nenuceně v českém filmu stále převládá.
Okresní přebor se oproti tomu pouští do žánrových vod zcela sebevědomě a na nic si nehraje. Přirozené, byť karikaturní charaktery, podařené vtipy, zkrátka buranství, jak má být. Schopnost nenápadně zkombinovat letní vesnickou komedii s tématem umírání tento film spolehlivě vyvyšuje nad většinu ambiciózních velkoprodukcí nejen letošního roku. Snímek nicméně signalizuje, že se žánrové filmy teprve učíme dělat. To dokládá smutný fakt, že na titul film roku aspiruje dílo, které by mělo správně tvořit základ stabilní mainstreamové kinematografie, a nikoli jeho vrchol.
Dokud postavy nepromluví
Dvojice debutů velmi mladých režisérů naproti tomu představuje po loňské prvotině Václava Kadrnky 80 dopisů další nesmělé vlaštovky, které se poučují na světových festivalech, kde vládne minimalismus, pozorovatelská metoda či vyprázdněná narace. Tambylles Michala Hogenauera i Příliš mladá noc Olmo Omerzua se po svém inspirují u zahraničních tvůrců. První z filmů obsahuje vizuálně opojné momenty, netrpí upachtěností českých realistických filmů a snaží se částečně reflektovat postupy velkých autorů, které přebírá či se jimi přinejmenším silně inspiruje. Podobně jako u Kadrnkova debutu však platí, že vše funguje jen do té doby, než postavy promluví. Snímek navíc postrádá opravdu silné téma, což nezachrání ani snaha o hanekeovské formy hry a manipulace.
Příliš mladá noc je formálně umírněnější, ale režijně suverénnější. Daří se jí minimalisticky vyprávět, vytvářet z minima překvapivé, originální, ale přitom uvěřitelné situace a přes určité lapsy a fakt, že snímek stále v některých ohledech zůstává ne úplně dotaženou črtou, jde zřejmě o nejpodařenější hraný film loňska.
Obavy z vlastní malosti
Po české tvorbě zatím těžko můžeme chtít svébytnost, která by dala vzniknout podobně silné generaci, jakou tvoří kinematografie Rumunska či Maďarska. Buďme tedy rádi, že se mladí autoři aspoň snaží něco okoukat a využít k dílčím úspěchům. Obzvláště cenné jsou tyto snahy v porovnání s chtěnou originalitou, jakou představuje solitérní úkrok stranou celkem zkušeného tvůrce Marka Najbrta. Polski film totiž shrnuje nešvary české kinematografie z druhé, neméně podstatné strany než Ve stínu. Snímek, který byl občas častován přízvisky podvratný či dokonce anarchistický, sice vzdoruje jakékoli snaze o uchopení, ale tato kvalita na rozdíl od opravdu radikálních filmů rozhodně není jeho plus. Najbrtův film je autenticky českým úkazem bez sebemenší možnosti zaujmout za hranicemi republiky – jde o typicky cimrmanovské dítko, které zosobňuje chcípáctví, vyčuranost a další hravé rysy naší nátury, které se občas pokouší reflektovat. V posledku však neodráží nic jiného než naši obavu z vlastní malosti a neustálou potřebu se shazovat. Při nejlepším by se dalo říct, že jde o vyjádření neschopnosti toto břímě reflektovat a překročit vlastní stín, ale i tento druh autoreferenčnosti je nejistý a stále nepříjemně zapáchá. Jsou skvělé filmy, které takřka nejde interpretovat, u nichž se těžko hledají záchytné body, zde se však jedná o počin, vůči kterému se nelze nijak vymezit, který se brání kritice.
Nejsevřenějším a nejpoučenějším dílem loňského roku se nakonec přece jen stal dokument. Pevnost Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské se vymyká jak hravým konceptům, tak špátovskému lyrismu, naopak důsledně přebírá pozorovatelskou optiku, která je dnes ve světě běžná i pro mnohá hraná dramata. Snímek světového formátu se příznačně nezaobírá českým tématem, ale vykreslením atmosféry v polooficiální Podněsterské moldavské republice, státě, kde vládne podivný policejní režim. Autoři, kteří naplno využili fotogeničnosti prostředí, v lehce hypnotickém tempu zachycují v perfektně komponovaných statických záběrech střídaných s ručními jízdami kamery absurdní svět „organizované anarchie“ a „stabilních změn“. Nejen styl, ale i samotný námět jako by patřily spíše do světa fikce. Autoři neposkytují klíč, ba ani mnoho informací, ale díky umění zkratky, citlivému oku a schopnosti vyprávět beze slov posílají do kin dokument, který nenápadně přesahuje nejen hranice svého žánru, ale i hranice českého kinematografického trávníku.
Autor je filmový kritik.