Nadšení fanoušci masově oblíbených, především popkulturních děl píší na jejich základě vlastní texty. Takzvané fanfikce jsou nejen zdrojem zábavy, ale také dobrým materiálem ke studiu různých stereotypů. Poskytují často překvapivé svědectví o kulturním kánonu, na němž parazitují a současně jej proměňují.
Existuje svět, ve kterém Mary Bennetová – jediná ze sester Elizabeth Bennetové, která měla tu smůlu, že pro ni autorka Pýchy a předsudku neměla jiného označení než „plain“, tedy nepůvabná – odloží Fordyceova kázání, při jejichž četbě se snaží zbožností vynahradit nedostatky svého vzhledu, a stane se z ní bojovnice za práva žen. Existuje ještě jiný svět, ve kterém se tatáž Mary Benettová zamiluje do kapitána Dennyho, přítele proradného pana Wickhama, a prožije s ním románek par excellence. Dále je tu svět, ve kterém Harry Potter nezvítězí nad Pánem zla, ale stává se jeho otrokem. V jiném světě Severus Snape nezemře, ale ožení se s Hermionou Grangerovou. V dalším světě vztah mezi Sherlockem Holmesem a doktorem Watsonem překročí hranice platonického přátelství, a v ještě jiném fikčním vesmíru totéž potká hvězdné cestovatele kapitána Kirka a Vulkánce Spocka.
Nástroj utlačovaných
Všechny tyto světy, které si zhusta odporují, jsou zároveň světem fanfikcí. Platí tu – abychom použili slavné motto Vulkánců ze Star Treku, což je seriál, který hraje v historii fanfikcí důležitou úlohu – nekonečná rozmanitost v nekonečných kombinacích. Některé fanfikce vypadají jako šestáková červená knihovna, jiné si hrají se svým obsahem, formou i čtenářem způsobem, který si nezadá s literárními experimenty autorů „normální“ literatury. Čím se tedy fanfikce liší od literatury v běžném slova smyslu?
Nejjednodušeji řečeno, fanfikce je nekomerční dílo, které je derivátem jiného díla a jehož autorem je obvykle fanoušek onoho výchozího kulturního produktu, nejčastěji knihy, filmu či seriálu. Jedná se tedy o text, jehož existence je podmíněna existencí nějakého jiného textu. Samozřejmě, že každý text je do jisté míry obdařen intertextualitou, a tedy spojen předivem jemných vláken s řadou dalších textů, ale u fanfikce jsou tato vlákna pevná, jasně viditelná a pro interpretaci klíčová. Znalost původního textu-kánonu, třeba Pýchy a předsudku nebo Harryho Pottera, je zcela nezbytná, má-li být fanfikce čtena správně. Podle literární teoretičky Abigail Derechové tu u čtenáře dochází k jakémusi dvojímu současnému čtení, neboť čte text fanfikce na podkladě originálu.
V takovém čtení je přítomno jisté napětí, protože fanfikce posouvá významy přítomné v kánonu nebo dokonce vkládá významy zcela nové, které mohou být s významy kánonu v ostrém rozporu. Derechová proto fanfikci považuje za prostředek subverze, za častý nástroj utlačovaných a umlčovaných skupin, třeba žen či homosexuálů. Tak například ženy protestovaly proti populárním seriálům, které byly převahou akčních scén, objektifikací žen a podobně zaměřeny hlavně na mužský vkus, psaním takzvaných slashových příběhů o homosexuálních vztazích mezi mužskými postavami, v nichž velkou roli hrají naopak v seriálech potlačované emoce (viz článek Evy Veselé, A2 č. 7/2012).
Paraziti a pytláci
Podobnou teorii zastává Henry Jenkins, odborník na mediální a fanouškovskou kulturu, který přišel s konceptem textového pytlačení. Autoři a hlavně produkční společnosti určující podobu mediálních produktů, kolem kterých se utvářejí fanouškovské komunity, jsou podle něj v roli velkostatkářů, zatímco konzumenti se ocitají na úrovni rolníků. Tím, že fanoušci vytvářejí na základě cizích děl vlastní produkty, se pak stávají v očích vlastníků půdy pytláky. Jinými slovy: parazity, osobami, které nejsou tvůrci v pravém slova smyslu.
Velkostatkáři se proti pytlákům chtějí bránit. Autory a produkční společnosti chrání autorské zákony, které znemožňují, aby fanfikce vycházely komerčně. Velkostatkáři by ale chtěli ještě víc. Jenkins uvádí příklad společnosti Lucasfilm, která produkovala filmovou ságu Hvězdné války a jež se snažila zastavit nekomerční vydávání fanzinů obsahujících fanfikce s erotickou tematikou, protože takové příběhy byly podle ní namířeny proti „rodinným hodnotám“, které firma zastává. „Ty postavy vám nepatří a nemůžete o nich nic publikovat bez našeho dovolení,“ zaznělo v oficiálním tiskovém prohlášení.
Mnozí autoři to vidí podobně. Spisovatelka J. K. Rowlingová je ve svém přístupu k fanfikcím vcelku benevolentní, ale také by si přála, aby fanfikce k Harrymu Potterovi neobsahovaly sexuální tematiku, protože na ně mohou narazit dětští čtenáři. Jiní autoři jsou méně tolerantní – například G. R. R. Martin, tvůrce fantasy série Píseň ohně a ledu (2000–2011, česky 2006–2013), považuje autory fanfikcí za lenochy, kterým se nechce vytvářet vlastní postavy. Podobně smýšlí i Stephenie Meyerová, autorka teenagerské upírské ságy Stmívání (2005–2008, česky 2005–2009), která se domnívá, že autoři fanfikcí plýtvají časem a talentem na příběhy, které „nejsou jejich“, místo aby tento potenciál využili při psaní vlastních knih. Kdo ví, jak se asi tvářila na to, když E. L. Jamesová změnila ve své fanfikci, původně pojmenované Master of Universe, jména hlavních postav a další podrobnosti a text pod názvem Padesát odstínů šedi (2011, česky 2012) vyšel jako celosvětový erotický bestseller, který svou prodejností může soutěžit se samotnou Meyerovou.
Někteří autoři jdou ještě dál. Anne Riceová, autorka Interview s upírem (1976, česky 1994), píše na svých stránkách: „Fanfikci nepovoluji. Mé postavy jsou chráněny copyrightem. Už pouhé pomyšlení na fanfikci s nimi mě rozčiluje.“ A Diana Gobaldonová, autorka ságy Cizinka (1991, česky 2010), píše, že fanfikce jsou nejspíš nemorální a zcela jistě nelegální. Pytlák utíká se zabitým zajícem a velkostatkář za ním mává brokovnicí. Gobaldonová by se nicméně měla poučit o legislativě své země, protože fanfikce ilegální rozhodně nejsou. Zda jsou postavy chráněny copyrightem, jak tvrdí Anna Riceová, už je poněkud sporné. Vřele doporučuji studii Aarona Schwabacha, experta na autorský zákon, z níž je možné se dozvědět, že o tom rozhoduje například to, jak podrobně je postava charakterizována, zda neslouží jako pouhý nástroj, pomocí něhož je příběh vyprávěn, a podobně. Je to poměrně zajímavé čtení.
Proměna kulturního kánonu
Vraťme se však z fantastických krajin americké legislativy zpátky k literatuře. Nabízí se otázka, proč fanfikce vůbec vznikají, proč na ně někdo „mrhá časem a talentem“. Spisovatel stvoří své postavy či je vymodeluje podle skutečných lidí, vymyslí příběh, vybuduje svůj fikční svět. Vezmeme takovou knihu do ruky a čteme. Je to všechno velice originální a nové. Ale zároveň jaksi povědomé… No ano, vždyť je to variace na artušovské legendy. Nebo na Odysseu. Nebo aspoň na Popelku.
Biblické příběhy, mýty a legendy, pohádky, to všechno tvoří základ kulturního kánonu, z kterého je možné snadno a zcela beztrestně čerpat, aniž by byl autor nazýván plagiátorem, pytlákem nebo parazitem. Ovšem tento kánon je sice poměrně stálý, ale rozhodně ne zcela neměnný. Málokdo dnes zná biblickou Hagar, jejímž jménem pojmenoval mladý skotský básník Francis Adams na sklonku 19. století svou báseň o chudé matce, která ze zoufalství zabíjí dítě, neboť ho nedokáže nakrmit. I biblická Hagar měla starost o své dítě, její modlitby však vyslyšel Bůh. Adamsovi současníci znali příslušný biblický příběh, a proto jim při četbě básně vyvstal další rozměr moderní krize víry a sociální obžaloby. Pro dnešního čtenáře je však tento význam téměř ztracen – postava Hagar tedy odchází z kulturního kánonu.
Kdo ji nahradí? Princezna Leia? Nebo třeba Harry Potter? Ať už se nám to líbí nebo ne, populární literatura, filmy a seriály totiž vytvářejí novou složku kulturního kánonu, ze které mohou autoři fanfikcí čerpat bez obav, že jim nebude rozuměno, že nebudou se svými čtenáři sdílet společný kontext. Ovšem už ne bez obav před autorským zákonem. A jsme u jádra problému: hranice mezi „parazitickou“ a „normální“ literaturou není určena přirozeně a literárně, ale uměle a legislativně.
Autorka je bohemistka.