Kritikové fanfikce obvykle zmiňují její nízkou kvalitu a malou originalitu. V této souvislosti se objevují metaforická označení jako literární parazitismus či pytlačení. Co je hnacím motorem fanfikční tvorby a do jaké míry podléhají „literární krádeže“ legálním a morálním normám?
Literární oblast známá jako fanfikce se dočkala masového rozšíření s nástupem internetu. Po roce 2000 se začalo objevovat také čím dál více česky psaných fanfikcí a v poslední době se těmto textům a fanouškovským komunitám, v nichž vznikají, dostává i akademické pozornosti. Objevují se ovšem hlasy kritiků, kteří fanfikci odpírají status plnohodnotné literární formy a považují ji za cosi podřadného. Chtěla bych zde zmínit dvě nejčastější kritické připomínky namířené proti fanfikci a reagovat na ně.
Skvosty v bahně
První z nich se týká literární úroveně. Fanfikcím se často vyčítá nízká kvalita. Je pravda, že každý čtenář fanfikcí může potvrdit, že se při hledání kvalitního počtení musí doslova prohrabávat bahnem. To však neznamená, že nakonec neobjeví skutečně podařenou povídku. To, že se texty tak často hemží literárními i pravopisnými nedostatky, má ovšem jednoduchou příčinu. Klasická literatura před svým vydáním prochází edičním procesem, který zahrnuje korektury a různé redakční úpravy, a to teprve poté, co někdo daný text posoudí jako vhodný pro vydání. Oproti tomu fanfikce se v současnosti dostává ke čtenáři prostě tak, že si kdokoliv, kdo má tu potřebu, sedne k počítači a nahraje svůj text na příslušnou internetovou stránku, kde si ji okamžitě může kdokoliv přečíst. Samozřejmě existují weby, které se snaží o určitou selekci, a povídky před zveřejněním musí projít schvalovacím procesem, ale těch je menšina. Autoři také někdy využívají služby takzvaných betareaderů, kteří v podstatě slouží jako korektoři, ale obvykle je do toho nikdo nenutí. Není tedy divu, že je kvalita většiny fanfikcí skutečně nízká.
Tento problém se však netýká pouze fanouškovského psaní, ale amatérské tvorby obecně. Kdybychom posuzovali kvalitu povídek na amatérských literárních fórech věnovaných originální tvorbě, zcela jistě bychom došli k podobným závěrům. Zajímavé je spíše to, že mezi fanfikcemi najdeme také díla, jež svou literární kvalitou převyšují mnohá z těch, která prošla výše zmíněným selektivním a edičním procesem a která můžeme najít na pultech knihkupectví.
Literární svaly
Druhá nejčastější kritika útočí na samotnou povahu fanfikce: ta je ze své podstaty derivativní, nemůže přinášet nic zcela originálního, a je proto podřadná vůči původním textům, parazituje na výtvorech někoho jiného. Zastáncem tohoto názoru je například americký spisovatel George R. R. Martin, autor populární fantasy ságy Píseň ohně a ledu (1996, česky 2000). Ten radí začínajícím autorům následující: „Pište každý den, i kdyby to měla být jen stránka nebo dvě. Čím víc toho napíšete, tím budete lepší. Ale nepište o mém světě, ani Tolkienově, ani o světě Marvelu, ani o světě Star Treku, ani o žádném jiném vypůjčeném prostředí. Každý autor se musí naučit vytvořit své vlastní postavy a světy. Použít svět někoho jiného svědčí o lenosti. Pokud nebudete své ‚literární svaly‘ trénovat, nikdy vám nenarostou.“
Martin zde automaticky vychází z předpokladu, že jediná funkce, kterou může fanfikce – a ještě k tomu špatně – plnit, je sloužit jako odrazový můstek pro začínající spisovatele. Jenže ve skutečnosti velké množství autorů fanfikce vytvářet původní díla nechce (stejně jako si netouží psaním vydělávat). Píší fanfikce proto, že mají rádi určitý fikční svět a chtějí v něm pobývat déle či jinak, než jak jim to umožňuje původní dílo.
Oblíbená finská autorka esama nicméně svého času odstranila z internetu všechny své fanfikce s tím, že se chce soustředit na původní tvorbu. Jiným způsobem, jak vyjít ze světa fanouškovského psaní, je takzvané setření čárového kódu – tedy zachování příběhu, ale pozměnění jmen postav a prostředí, zkrátka všeho, co fanfikci spojovalo s původním dílem. Potom je možné vydat fanfikce jako originální díla. Takto vznikl například bestseller Padesát odstínů šedi (2011, česky 2012), napsaný původně jako fanfikce vycházející z románového cyklu Stephenie Meyerové Stmívání (2005––2009, česky 2009).
Vraťme se však k esamě. Ta zhruba po roce své staré fanfikce znovu nahrála na internet a začala přidávat nové s prohlášením, že i když se snažila soustředit na originální tvorbu, neustále ji pronásledovaly nápady na fanfikce, kterým bylo čím dál těžší uniknout. Na na svém tumblr účtu se svěřila, že to byl „mizerný rok, během kterého nenapsala téměř nic“.
Kdo chce přilepit kostičky
Již citovaný spisovatel Martin si však myslí nejenom, že fanfikce slouží pouze jako neuspokojivá pomůcka začínajícího autora. Domnívá se, že může být i nemorální, a to v případě, že se opírá o dílo autora, který si to nepřeje. A takovým autorem je například on sám. „Jádrem tohoto problému je podle mě souhlas. Pokud autor chce dovolit ostatním, aby používali jeho světy a postavy, anebo je k tomu dokonce povzbuzovat, je to v pořádku. Pokud to autor dovolit nechce, pak si myslím, že by jeho přání mělo být respektováno. Podle mého názoru autoři, kteří fanfikci dovolují, dělají chybu.“
Jiný americký autor Orson Scott Card, kterého nejvíce proslavily vědeckofantastické romány, jde ještě dále: „Každý, kdo píše fikci a používá přitom mé postavy, aniž bych mu k tomu dal svůj výslovný souhlas, bude žalován. Ne proto, že jsem lakomý a sobecký, ale protože se jedná o dědictví mých dětí a napsat fikci s použitím mých postav je morálně stejné jako vtrhnout mi do domu bez pozvání a vyhnat mou rodinu na ulici.“ Cardova kritika má dva aspekty: legální a morální. Legálnímu se věnují odborníci na autorské právo – například Aaron Schwabach, autor knihy Fan Fiction and Copyright (2011). Zde zmiňme jen to, že Cardovy hrozby žalobou jsou v praxi těžko uskutečnitelné. Fanfikce totiž nevznikají za účelem zisku, což je – aspoň podle americké legislativy – jedna z podmínek pro porušení autorského práva.
Pokud jde o morální aspekt, je třeba si uvědomit, že derivativnost je přirozenou vlastností literatury obecně. Převyprávění starší látky, adaptace, volná pokračování, parodie – to všechno by podle Martina byla neplnohodnotná literatura a podle Carda dokonce zločin morálně srovnatelný s násilným obsazením cizího domu. S tím se ovšem dá souhlasit opravdu těžko. Card o sobě tvrdí, že není lakomý a sobecký, ale opak je pravda. Připomíná postavu Lorda Businesse z filmové komedie Lego příběh (2014), který vládne městu z lega, ale nelíbí se mu, že jeho obyvatelé přestavují kostičky stavebnice podle sebe. Vymyslí proto plán, jak tomu zabránit – přilepit všechno a všechny na správné místo lepidlem. Město by se tak stalo dokonalým, ovšem také dokonale mrtvým. Závěrečná konfrontace mezi Lordem Businessem a hlavním hrdinou Emmetem, který se snaží uskutečnění plánu zabránit, probíhá následovně: „Podívejte se na všechny ty věci, které lidi postavili,“ řekl Emmet a ukázal na televizní obrazovky, kde byly vidět nejrůznější bojové stroje, které postavili obyvatelé Lego Města. „Možná vám to přijde jako nepořádek…“
„Přesně tak!“ vykřikl Lord Business. „Hromada divných věcí, co zničily ty moje, naprosto dokonalé.“
„Dobře,“ přikývl Emmet. „Co vidím já, jsou lidi, kteří se inspirují jeden druhým, a taky vámi. Lidi, kteří berou to, co jste postavil, a dělají z toho něco nového.“
Pohled na autory fanfikcí jako na lidi, kteří z přirozené potřeby kreativity berou to, co někdo vytvořil, a dělají z toho něco nového, je podle mého názoru mnohem lepší než představa parazitů, pytláků plundrujících cizí loviště či nájezdníků obsazujících cizí domy.
Autorka je bohemistka a japanoložka píšící fanfikci.