Blíží se předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jichž se pravděpodobně zúčastní dvacet šest politických stran a hnutí. Pravděpodobně je vyhrají sociální demokraté a zřejmě budou prezidentem pověřeni, aby sestavili vládu pro následující čtyři roky. Tolik k suchým základním předpokladům. Tedy k předpokladům, které platily někdy kolem poloviny prázdnin.
Na začátku října se začíná situace jevit trochu jinak. Do voleb vstupuje několik velice prapodivných uskupení, před kterými by se voliči měli mít na pozoru. Nejviditelnějším z nich je v současnosti zřejmě hnutí ANO Andreje Babiše. Obdobně problematický je pak například volební blok Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru!. Každopádně je možné se obávat, že roztříštěná sněmovna – již jsme zažili na konci minulého, předčasně ukončeného volebního období, kdy jsme měli namísto pěti původních subjektů osm politických sil plus několik volných radikálů – bude nadále pokračovat.
Například podle volebního modelu CVVM ze září 2013 se do poslanecké sněmovny může dostat až šest uskupení, z nichž dvě by byla zcela nová. Opakovala by se tak situace Věcí veřejných z minulých voleb. SPOZ je sice relativně zakotvená strana s určitou oporou v krajské struktuře, ale ANO rozhodně ne.
Stačí se podívat na způsob sestavování kandidátek a na základní hesla tohoto politického hnutí. Martin Komárek, Jiří Zlatuška, Věra Jourová, Martin Stropnický, to jsou jen některá z hlavních „jmen“, jež Babiš nabízí. Hnutí ANO zveřejňovalo tato jména do určité míry postupně. Zda šlo o promyšlený politicko-psychologický tah, který měl naznačit, že se k Babišovi postupně přidávají další lidé, anebo manažeři kampaně získávali kandidáty skutečně postupně, je vlastně vedlejší. Hlavní je, že již pouhý náhled na kandidátku napovídá, že jde o slepenec rozličných postav českého prostředí: od bývalých novinářů přes umělce až po businessmany. Struktura ANO prostě není strukturou skutečného politického hnutí či strany. Jedná se spíše o neskrývaný podnikatelský záměr. Zdá se, že Babiš si své kandidáty opravdu „najímá“, stejně jako to dělá ve svých jiných firmách. Co se z této strategie vyklube, jestliže budou skutečně zvoleni do zákonodárného sboru?
Slogan „stát jako firma“ se uplatňuje v samotném hnutí ANO a nabízí lidem jasnou vizi budoucnosti. A jelikož levice není schopna něco podobného nabídnout, je tato průhledná a srozumitelná vize pro nižší a střední třídy vlastně přijatelná. Znamená však něco velmi podstatného: především nám totiž o představitelích ANO říká, jak si představují vymezení veřejného, státního, osobního a politického. Pokud je totiž stát firmou a občané akcionáři, co je potom společnost? Jaké místo zde zaujímá střet idejí (zastupující jednotlivé části společenského těla) v politickém boji? Je to ještě „mírový“ odraz hlubších sociálních bojů o interpretaci toho, co je výkon pro společnost, co je svoboda, co je solidarita? Ne. V politickém programu ANO se rozpouštějí všechny rozpory, ale kapitál majitele-předsedy zůstává. Jedná se o ultimativní vítězství kapitalistické akumulace, která má svůj zdroj v lidské práci. Základní moment, který musí v nějaké podobě stát v jádru všech politických subjektů, hnutí ANO opomíjí. ANO systém neproblematizuje, místo toho chce tvrdit, že problém je vlastně v oblasti politiky jako takové, kterou je třeba – když ne de iure, tak alespoň de facto – zrušit.
To ale znamená, že hnutí ANO představuje sílu, která chce prakticky prosadit a realizovat zjevně politickou tezi, že politika neexistuje, a svou existencí ji tak vlastně ruší. Stát jako firma. Politické hnutí jako firma. „Nejsme jako politici, makáme.“ Co to znamená? Jen další akceleraci nepolitické politizace. Už není nutné si na politiku hrát, ba naopak je to vlastně na škodu. Pravolevé politické spektrum prý neexistuje, jediné, co existuje, je jakási nádoba plná odborníků a odborných řešení, které je třeba v pravý čas z rozhodností ředitele-premiéra vytáhnout a aplikovat.
Marx by asi zaplesal, neboť právě v narůstajících preferencích subjektu, jakým je ANO, se zjevuje čistá podstata (ne)možnosti (emancipační) politiky v kapitalistickém režimu. Do určité míry je skutečně pravda, že v případě Babišova hnutí víme celkem jistě, na čem jsme. Smutných je oněch patnáct procent, která dle průzkumů Babiš má. Lidé se prý vždy poučí až z katastrof, říkával Walter Benjamin – což by v tomto kontextu mělo znamenat, že volební výsledek a politické působení tandemu šťastně rozvedených VV a LIDEM lidi dostatečně odradí od volby „nových“ a „čistých“. Obávám se však, že v České republice v roce 2013 platí jako určitý doplněk Benjaminovy teze vyfabulované Cimrmanovo prohlášení adresované Jiráskovi: „Lojzo, tím, že podle tebe mají Blaničtí vyjet, až bude nejhůře, deprimuješ národ představou, že to, co jej potkalo nyní, není nic proti tomu, co přijde.“ V humorném bonmotu se zjevuje hořkost českých dějin: jako bychom se stále znovu snažili externalizovat příčiny našich problémů, které však – jak naznačují volební preference – do značné míry zapříčiňujeme my sami.
Autor je sociální filosof a mluvčí iniciativy ProAlt.