Chci natáčet domácí filmy

Rozhovor s americkým režisérem Azazelem Jacobsem

Jedním z porotců soutěžní sekce Fresh Generation na letošním Fresh Film Festu byl i významný americký nezávislý režisér Azazel Jacobs. Hovořili jsme mimo jiné o tom, jaké bylo obrátit kameru proti vlastnímu otci, zda lze filmem změnit svět a co znamená být nezávislý tvůrce.

Začínal jste s podobnými filmy, jaké dělá váš otec, avantgardní filmař Ken Jacobs. Viděl jsem váš úplně první krátký snímek Rain Building Music, kde používáte příbuzné postupy, například manipulace s obrazem i zvukem. Ale poté jste se začal posouvat víc a víc k tradičně vyprávěné hrané formě. Šlo o přirozený posun? Anebo tu hrála roli i obava, že vás budou donekonečna srovnávat s otcem?

Během studií jsem v létě pracoval v jednom uměleckém kině v New York City, kde jsem prodával lístky i popcorn. Zde jsem poprvé viděl filmy od Cassavetese. Do té doby jsem znal jen experimentální snímky, jaké dělal můj otec, a pak filmy z Hollywoodu. Nevěděl jsem pořádně, že existuje i něco mezi. Měl jsem rád příběhy, a přitom chtěl točit něco netradičního. A tehdy jsem zjistil, že to už dělali lidé dávno přede mnou. Snažím se hledat ve velmi jasném příběhu jakýsi meziprostor, což se trochu podobá tvorbě mého otce. Chci se zaměřit na to, co se děje mezi kontinuálním střihem.

 

Je nějaké téma, které je pro vás opravdu zásadní, které prochází napříč vaší tvorbou?

Možná to bude znít hloupě, ale kdykoli se na svou práci podívám, vzpomenu si, co mě v daný moment opravdu zajímalo. V těchto věcech cítím kontinuitu. To, o co mi šlo, když jsem točil Nobody Needs to Know, se mě dnes už netýká. Ale přesně si vybavuji, jak tvrdá doba to byla. Uvědomujete si, co vám v určitých obdobích života nedalo v noci spát. Ten film má zvláštní místo v mém srdci. Už nikdy zřejmě nenatočím dílo, které by toho chtělo říct víc, už nikdy nebudu mít tolik odvahy pokusit se filmem změnit svět. Ani už nechci mířit tak vysoko. Ale stále se mě dotýká záměr toho filmu, i když nedostatků jsem si vědom víc než kdokoli jiný.

 

Mohl byste přiblížit, jakou roli měl hrát onen tajemný voice-over procházející celým snímkem?

Voice-over je vždycky hlas boží. Mě tehdy napadlo: co kdyby byl voice-over prostě hlas člověka, který sedí na sedadle vedle vás? Zkrátka hlas běžného smrtelníka, žádné hvězdy, ať už na nebi nebo na plátně. A tenhle člověk zkrátka nepřestane mluvit. Máte chuť mu říct: „Zmlkni, ať se můžu soustředit na film“, ale když se otočíte, tak vedle vás nikdo nesedí. Pamatuji si, že jsem si nepřál, aby se diváci mohli do filmu ponořit. Chtěl jsem, aby je něco vytrhovalo. Nakonec nevím, jestli to byla dobrá volba. Po dokončení pro mě byly projekce dost bolestivé. Tehdy se mě nelibost diváků dotkla natolik, že následující snímek, The GoodTimesKid, byl jen pro mě. Nezáleželo mi na tom, co řeknou ostatní. Prostě si udělám takové home video. Své snímky obecně považuji za takové domácí filmy. I méně osobní film Terri je v tomto ohledu „domácí“, pokud uvažuji o zkušenosti, kterou jsem procházel při natáčení, o tom, co mě pohánělo a s čím jsem se potýkal.

 

Do filmu Mazánek jste dokonce obsadil oba své rodiče. Původně prý ale byl scénář napsaný pro profesionální herce, i postavy samotné byly poněkud odlišné…

Myslím, že mi to začalo být jasné, když jsem se rozhodl natáčet v jejich bytě. Když jsem si představil ložnici, pokoj nebo kuchyni, nedávalo smysl tam vsadit herce. Moji rodiče do té kuchyně a postelí patří, ten nábytek je odrazem jich samotných. Snažit se vyobrazit nějakou variaci na ně mi připadalo zbytečné. A také komplikované. Navíc ve mně nápad obsadit je vyvolal mnohem větší zápal pro ten film.

 

A nešlo i o pomstu za všechny syny experimentálních filmařů? Experimentátoři běžně točí své děti, ale vy jste naopak namířil kameru na otce…

Možná máte pravdu. Samozřejmě jsem znal děti Jonase Mekase a mnoha dalších, věděli jsme o sobě. A vnímali jsme, že se stáváme objekty natáčení. Bylo by zajímavé uvažovat, co to s námi udělalo.

 

Stejně tak řada dalších prvků ve filmu prý souvisí s vaším osobním životem, album s nálepkami, staré komiksy nebo středoškolské písně.

Všechno je skutečně moje. Když jsem se k rodičům do jejich newyorského bytu vrátil, abych si něco odstěhoval, stala se mi úplně stejná věc jako protagonistovi filmu. Úplně jsem se zasekl, nahlížel tu do tohohle alba, tu do dalších věcí, je to pro mě jakási smyčka.

 

Ale stejně tu panuje podivný pocit, že postava Mickyho vlastně do bytu rodičů vůbec nepatří. Chlapík v levné bundě s nálepkou USA se do toho avantgardního bytu nějak nehodí…

Ano, to by se nikdy nestalo, to je výtvor fantazie.

 

Považujete se za nezávislého filmaře? Co pro vás nálepka „nezávislý film“ vůbec znamená?

Moje definice nezávislosti je, že musím mít kontrolu sám nad sebou . Zrovna jsem dokončil televizní sérii pro Sky, což je obrovská stanice, a pracoval jsem i pro velké filmové studio. Ale i v těchto případech jsem si sám vybíral svůj tým, od střihače přes zvukaře až po skladatele, takže všechno probíhalo vlastně stejně jako dřív. Nemohu posoudit, jestli na mě fakt, že točím pro televizi, měl nějaký vliv. To musíte posoudit vy, až to uvidíte. Ale i tady si stále mohu říkat: pokud je něco špatně, je to jen a jen moje chyba. A to je vlastně nejlepší definice nezávislosti: režisér je zodpovědný za všechny chyby.

 

Měl jste při natáčení pro televizi svobodu?

Myslím, že naše zkušenost je vzácná, a nejsem si jistý, že je to běžné. Ale možná jsem měl svobodu také proto, že to, co chci dělat, se shoduje s tím, co zajímá diváky. Nemusel jsem prolamovat žádné zdi a cítit se jako rebel. Můžete si připadat jako pankáč, a přitom dělat přesně to, co se od vás žádá. Ale opravdovým rebelem se asi stanete až ve chvíli, kdy děláte věci, které masy nechtějí, a bojujete za ně.

 

Můžete trochu přiblížit, o čem ta série je?

Už je hotová, premiéru si odbude na festivalech a začátkem příštího roku se bude vysílat. Má šest částí a napsal jsem ji ve spolupráci s oběma hereckými hvězdami, Dolly Wellsovou a Emily Mortimerovou. Také se podle nich jmenuje – Doll & Em. Obě hrají jakési variace sebe samých. V tom série souvisí s Mazánkem, ale také s mým absolventským filmem Kirk and Kerry. Tam jsem obsadil do rolí partnerů dva herce, kteří byli pár i ve skutečnosti. Možná jsem si to vše vypůjčil z Cassavetesovy Premiéry [Opening Night, 1977], nevím. Snažili jsme se stejnou měrou o drama i o komedii, takže doufám, že to bude fungovat na obou rovinách.

 

Naučil jste se něco podstatného od svého otce?

Mnoho věcí. Za prvé to, že filmy jsou důležité. Dále, že smysl pro humor je významnou součástí věci. A že film a obchod, které se často prolínají, jsou ve skutečnosti dvě oddělené věci. Lidé si často stěžují, že film je v krizi, že nejsou peníze. Ale já si přitom myslím, že se nacházíme ve skvělé době, že možná nikdy nebylo lépe. Jestliže dnes může existovat Miguel Gomes, pak si film vede dobře. Možná na to nikdo nechodí a můžeme si zoufat, že nemáme z čeho platit nájem. To je sice smutné, ale pokud jde o samotnou kvalitu kinematografie, tak je vše v nejlepším pořádku.

Azazel Jacobs je americký nezávislý filmař a syn režiséra experimentálních snímků Kena Jacobse. Po debutovém krátkém experimentálním filmu Rain Building Music (Hudba budující déšť,1991) se začal věnovat civilním snímkům v tradici amerického nezávislého filmu. Na poli celovečerního filmu debutoval v roce 2003 deziluzivním snímkem o dvou ambiciózních mladých herečkách Nobody Needs to Know (Nikdo to nemusí vědět). Následovala minimalistická komedie The GoodTimesKid (Pohodovej kluk, 2005) a vysoce ceněné drama o návštěvě mladého muže v domě jeho rodičů Mazánek (Momma’s Man, 2008). Zatím posledním Jacobsovým celovečerním filmem je drama o výstředním patnáctiletém outsiderovi Terri (2008).