Jak se zbavit modernity?

V tiskové zprávě o letošním ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého se objevuje formulka, že výstava „přináší poselství o stavu současného umění“. Je pravda, že již při zběžném pohledu zde můžeme najít hlavní trendy, které na scénu přišly v posledních letech – performativní obrat, muzikální prvek, návrat k angažovanému umění, post pop art. Výstava proto nutí k zamyšlení, nakolik je současné české umění derivátem světových tendencí, jak zní častá námitka, a do jaké míry s nimi pracuje produktivně.

To už tady bylo

Nejproblematičtěji se v tomto světle jeví prezentace Aleše Čermáka. Zapojení herců můžeme vidět již několik let u Tino Seghala, se zvukem a přítomností aparatury již dlouho pracuje Cevdet Erek, jednoduchost grafických muralů ve spojení s performancí je značkou Lili Renaud Dewar. Nic z toho by samozřejmě vůbec nevadilo, pokud by spojení jednotlivých částí u Čermáka nevyznívalo pouze mechanicky. Výrazná aparatura s ambientním zvukem je ale příliš jasným odkazem k rave kultuře a poznání, že se z utopického snu stal konzum, nic nového nepřináší. Gesto spočívající v zapojení dvou dlouhodobě nezaměstnaných, kteří jsou placeni za to, že během otevíracích hodin galerie čtou fragment knihy, kterou Čermák k tématu vyloučení ze společnosti připravuje, je opět příliš přímočaré. Můžeme předpokládat, že tvůrce chtěl odhalit určité společenské mechanismy právě jejich následováním, avšak bez ohledu na věčné otázky, zda účel světí prostředky, se stále jedná o velmi banální sdělení. Možná tak vlastně sám zbytečně upozaďuje nejdůležitější část projektu, kterým je zmíněný text. Přestože není právě nejpřístupnější, má své nezpochybnitelné kvality. Bylo by bývalo lepší zaměřit se pouze na něj, a to jak z hlediska celkového dojmu, tak sociálního náboje, kterým je celá instalace naplněna.

Dva kruhy vyříznuté do falešné stěny od Dominika Langa, dovolující slunci putovat pátým patrem Veletržního paláce, jsou možná poetické, ale podobných zásahů jsme viděli už také dost. A to nikoliv jen v dílech zahraničních autorů, ale i u samotného Langa, například jeho falešný světlík ve Špálově galerii na výstavě Karla Císaře v roce 2009. Přestože tehdy světlík pracoval naopak s iluzí přirozeného světla, byl ve své nenápadnosti mnohem více znepokojující než vysloveně sochařská a v tomto případě až pateticky modernistická instalace dvou kruhových oken v Národní galerii. Zdá se, že v Česku nějak nejsme schopni se této vyčerpané modernity zbavit.

Síla forem

Práce Richarda Nikla odkazuje k velmi módní vlně post internetu a post pop artu s jeho zájmem o „umělost“ – v tomto svém snažení je na české scéně poměrně osamocen. Instalace nabízí několik pozoruhodných momentů, a to především v práci s keramickou hlínou jakožto protikladem k umělým materiálům. Umělec z hlíny vytvořil i loga sponzorů a partnerů a zajímavým způsobem tak komentuje obecnou otázku vztahu uměleckého díla a reprezentace. Přestože se mu ve zbytku instalace ne vždy daří udržet dostatečnou obecnost a zároveň sílu forem tak, aby se samy staly obsahem, nutno mu přiznat, že v určitých ohledech je jeho práce inovativní i z pohledu kontextu, ke kterému náleží.

Václav Magid prezentuje instalaci pracující se zpěvem a tonalitou. Jde o trend, který byl v poslední době hodně oblíben u umělců působících na ruské scéně – za všechny jmenujme kolektiv Čto dělať?. Avšak zatímco většina těchto umělců pracuje s poměrně jasným a explicitně společensky radikálním sdělením, u Magida jako by převažovala spíše ona muzikální část. Slovní sdělení je velmi těžké rozklíčovat, obsah se zde působivě vytrácí a zůstává jen tón zpěvu. Politický apel ale přetrvává v rovině pocitů a instalace zanechává výrazný dojem.

Daniela Baráčková se jako jediná neobrací pro inspiraci za hranice. Pocity nemístnosti, které známe z jejích předchozích prací, se jí však daří udržet jen u jednoho videa, v kterém umělkyně ustrojená v moravském kroji dostává na vinici od matky na zadek, přičemž drží v ruce Věstonickou venuši.

Na výstavě se projevuje věčná česká snaha zapojit se do proudu umění světového a zároveň si ponechat svůj specificky lokální charakter. To se však daří jen výjimečně. Chtělo by se říci, že ani v tomto ohledu se zkrátka té naší moderny stále ještě neumíme zbavit.

Autor je kurátor.