Růžový chrt, ponožky, rukavice

Po diapozitivu s černobílým obrázkem zábradlí následuje jedna z Kupkových kompozic. Pan profesor poté rozvíjí svou hypotézu, zdali Kupka zábradlí vidět mohl či nikoliv, a zda ho to mohlo inspirovat při malbě dnes již slavného obrazu. Jedná se o úvahy, na které jsou studenti dějin umění na Filozofické fakultě v Praze zvyklí a od svých pedagogů je očekávají. Problém inspirace a vlivů v tvorbě rozvíjí i výstava Pierre Huyghe, kterou s osmi českými umělci připravil pro prostory pražské galerie Lucie Drdové kurátor Jan Kratochvil a která se – jak je patrné z jejího lakonického názvu – věnuje známému francouzskému umělci, konkrétně huyghovským inspiracím na domácí umělecké scéně.

Subjektivní zážitek

Podobná detektivní pátrání se zdají poměrně ošemetná, ne­li zbytečná a zjednodušující. Milostný prožitek příliš neposílí zjištění, že se přítelkyně podobá vaší matce. Podobně umělecké dílo by mělo svou původní inspiraci překračovat. Nepřekračuje­li, nemá ­smysl o něm hovořit.

Jestliže Kratochvil věnoval jím kurátorovanou výstavu právě Huyghovi a jeho vlivu na osm zúčastněných umělců, neučinil tak ovšem za účelem analýzy vizuální podobnosti, jak bychom mohli očekávat, ale v duchu poststrukturalistického myšlení. Konstatuje, že kontext není restriktivní, ale konstruktivní – určuje v podstatě celkové pole možností toho, co vůbec můžeme tvořit. Vstřebávání vlivů je však náhodné a fragmentární a nelze je nějak uceleně postihnout. Kurátor tak vlastně tematizuje svůj subjektivní zážitek díla slavného francouzského umělce stejně jako subjektivní zkušenost umělců samotných. Až do tohoto bodu je projekt zajímavý. Kolektivní výstava na téma tvorby někoho jiného než zúčastněného umělce je aspoň v našich končinách stále ještě inovativním přístupem, který navíc mohl překročit hranici dělící jazykové zakotvení tématu od děl pohybujících se v oblasti vizuálního.

Anekdotická díla

Jenže výstava i při sebevětší divákově snaze nakonec působí dojmem, že se Pierra Huygha kromě svého názvu vůbec netýká. Základní tvůrčí principy, které Huyghe v posledních dvou letech rozvinul – tedy demiurgovské vytváření komplexních prostředí, včetně živých rostlin, zvířat a lidí, či procesy radikální transformace připomínající zrození, růst a umírání –, v galerii nenajdeme. Pokud bychom se vrátili ke starším umělcovým pracím, snad by se určitá podobnost dala najít v malém trojúhelníku prachu sesbíraného v galerii a nalepeného na stěně, který vytvořila Adéla Svobodová. I ten se však ve své romanticky patetické civilnosti mnohem více blíží práci zúčastněného Jiřího Kovandy, podobně jako jedlý papír nebo žvýkačky s pigmentem od Aleksandry Vajd.

Určitou podobnost s mystičností a atmosféričností Huyghových instalací má zrcadlo Jiřího Thýna, kterým je možné skrytě sledovat výstavu a ostatní diváky, jako tomu bývá ve vyslýchacích místnostech, jak je známe z kriminálních filmů. Ve stejné poloze se pohybuje i přes okno promítané světlo zapadajícího slunce od Martina Kolarova. V obou případech se však jedná spíše jen o formální podobnost s dílem francouzského umělce a ve vztahu k Huyghovi bychom pak mohli hovořit jen o velmi prvoplánové interpretaci jeho tvorby. Také ostatní díla jsou spíše gestická a především neproblematizující. Zcela anekdotické jsou růžové ponožky personálu galerie od Jiřího Kovandy nebo růžová rukavice na jednom z portrétů od Hynka Alta. Tato rukavice připomíná narůžovo natřenou nohu křížence chrta, kterého Huyghe ve svých instalacích pravidelně používá.

Vliv Huyghových posledních prací bychom však hledali těžko i mimo českou scénu. Jednak si finanční nákladnost jeho instalací může dovolit jen málokdo a mimo to je jeho rukopis natolik čitelný a současně originální, že jej lze jen velmi špatně kopírovat. Výstava by tak mohla do určité míry demonstrovat, že přímý vliv vlastně přiznat nelze, ale objevuje se nevědomky a transformovaně. Zakázka požadující dílo na téma Pierre Huyghe vede jen k selhání.

Nuda pro diváka

Skutečnost, že ponožky jsou Kovandovy a trojúhelníky prachu zase od Adély Svobodové, se bez asertivních otázek na majitelku galerie Lucii Drdovou nedozvíte. Všechna díla jsou totiž značena jako kolektivní práce všech zúčastněných umělců. Vznikla prý během diskuse při přípravě výstavy. Tento opětovný důraz na zpochybnění autorství celý projekt ještě více komplikuje a pro běžného diváka, který nebude přemýšlet o rozměru výstavního experimentu, zato ale chce vidět dobrá díla na dobré výstavě, ho činí ještě nečitelnějším a nudnějším. Možná právě kvůli oné snaze odpoutat se v rámci kolektivní tvorby od vlastní identity, je většina děl i bez anekdotičnosti, kterou přináší kontext výstavy, slabá a vystavené práce ani v jednom případě určitě nepatří mezi zásadní díla vystavujících. Celý kurátorský záměr tak zůstává velmi zajímavým experimentem, který však nebyl dobře realizován a z hlediska diváka – jako výstava finálních děl – nefunguje.

Autor je kurátor.