Punk’s not dead

Jakým způsobem by měl umělec reagovat na neustále se měnící pohyb dějin? Snažit se o neustávající sebeaktualizaci, nebo naopak o nad­časovou věrnost prvotnímu ideálu? A jak se vyrovnat s vlastním za­po­­mněním?

V Kunderově románu Nesmrtelnost je rozhlasový pořad postavy Paula označen novými dramaturgy za nudný a suchopárný a je zrušen. Paul však v rámci své lásky ke všemu mladému a revolučnímu své odstavení z provozu bezvýhradně a kajícně přijme. Ředitel rádia, který jeho pořad předtím v zákulisí bránil, ho poté v ostré diskusi v rozhlasové kantýně nazve nejlepším spojencem svých vlastních hrobníků. Paul si v následných úvahách stanoví tuto původní nadávku jako vlastně nejlepší definici toho, co znamená být absolutně moderní.

Problémem v současném výtvarném umění je, že tradiční mezigenerační výměna názorů, ke které dochází například ve sporech okolo výměny profesorů na pražské AVU, již rychlosti změn nedostačuje. Přístupy vytvořené v první dekádě tisíciletí jsou dnes již víceméně zastaralé a mnohé umělecké formy mají už teď nádech retra, a to i přesto, že jejich uměleckým protagonistům často není ani čtyřicet let. Ve větších zemích tak dochází k fragmentarizaci umělecké scény na několik paralelních scén disponujících specificky zaměřenými výstavními prostory, komerčními galeriemi, kurátory a publikem soustředícím se stále na tutéž generaci. Izolace poté není nutně nepřátelská, ale spíše se nese v duchu kolektivního přiznání, že my, kteří jsme se utvářeli ve specifickém myšlenkovém klimatu, máme prostě poněkud jiné názory a přístupy než například generace narozená po roce 1990.

Osobně si myslím, že bořit se má před třicátým rokem věku, poté už by se mělo spíše stavět. To znamená konzistentně rozvíjet. Nerozvážná energie prudkého gesta mládí by tak měla být nahrazena určitou hloubkou a komplexností zkušenosti a uvědomění si sebe sama v proudu času.

A to je právě největší nedostatek projektu Milana Saláka pro galerii Kvalitář. Nejde ani tak o zřejmou naivitu jeho „revolučního potenciálu“ vzhledem k současnému stavu umění, jako spíše o to, že zcela postrádá hloubku a štědrost a zůstává u (snad nechtěného) egoismu a nekomunikace.

Napadat systém zevnitř

Výstava, kde hanba nebýt a chyba vystavovat postrádá symptomaticky právě ono sloveso „je“. Milan Salák v klenutém prostoru ideologicky poněkud pochybné galerie, napojené na obchod s kopiemi modernistického nábytku, vymaloval na zdi jména asi 170 českých umělců a umělkyň. Všechny jmenované automaticky zařadil do seznamu vystavujících a sebe uvedl jako kurátora. Umělce, jak sám tvrdí, s žádostí o „účast“ na výstavě oslovil, odmítnutí však akceptováno nebylo.

V doprovodném esejistickém textu Salák předvádí navzdory vlastní dvacetileté zkušenosti až neuvěřitelně naivní interpretaci mechanismů fungování uměleckého světa. Kromě naprosto nesmyslného oddělování role umělce a kurátora, které již dávno neplatí (a je otázka, zdali někdy vůbec platilo), se například dozvíme, že „čím více etablovaných umělců kurátor na výstavě vystavuje, tím méně členů odborné veřejnosti bude výstavu kritizovat“. Nebo že na „sólo výstavách se role kurátora smrskává na službu vystavujícímu umělci, která se nezřídka smrskává na sepsání průvodního textu“. Všechno jako by bylo nazíráno jasně a černobíle – snad optikou vznikající scény devadesátých let.

Nechybí však zdůraznění subverzivní pozice autora. Salák, pojednávající sám o sobě ve třetí osobě, ve svých kurátorských projektech údajně dlouhodobě „napadá (umělecký) systém zevnitř“.

Těžko se lze ubránit dojmu, že postava neohroženého rytíře a provokatéra je spíše produktem vlastní frustrace a strachu ze zapomnění. Podvratný potenciál výstavy se poté pohybuje přesně na úrovni „širokou uměleckou komunitou nejoceňovanější“ Salákem iniciované skupinové výstavy Zelená, založené na jediném obsahovém kritériu – formální zelenosti vystavených děl. V roce 1998 možná originální a hlubokomyslná kritika kurátorských přístupů. Dnes spíše pouhá anekdota.

Pozvat a být pozván

Je samozřejmě pravda, že celý projekt by bylo možno číst jako parodii sebe sama. Otázka, zdali je to celé vůbec možné myslet vážně, je samozřejmě od začátku přítomná. Nicméně úskalí spočívá v naprosté absenci jakékoli štědrosti a snahy o nějaké sdělení. Výstava nikomu mimo Milana Saláka nic nepřináší. Pro diváka je návštěva seznamu jmen naprostou ztrátou času, gesto není znejisťující, vtipné ani vážné, není ničím. Zúčastnění umělci bezpochyby možnost prezentovat svou práci nedostali, navíc je jejich jméno použito v projektu, se kterým nemusí souhlasit. To určitě není převládající praxe na české výstavní scéně, spíše reakce na to, že pokud by dal Salák umělcům možnost odmítnout, pravděpodobně by ji většina využila. Stále se opakující jména vystavujících problémem českých výstav jsou. Salák ho ale nijak netematizuje, jen ho ilustruje. Nemluví například o tom, že brněnští umělci v Praze nevystavují nebo že pro vystavování jsou Češi zkrátka levnější a dostupnější než cizinci. Nakonec i v Kvalitáři jde ve většině případů o jména Pražáků z řad Salákových známých či studentů pohybujících se kolem ateliéru, který vede s Jiřím Davidem na UMPRUM.

Jediné, co zůstává, je zviditelnění postavy Milana Saláka stojícího ve středu tohoto absurdního cirkusu, postavy odůvodňující svou pozici subverzivním přístupem. Negace samotná však bohužel již v dnešní době nestačí. Avantgarda dávno skončila a Salákovi bylo v červnu dvaačtyřicet.

Součástí projektu je i série doprovodných diskusí. První dvě, které proběhly, byly bez jakéhokoli vedení a tématu víceméně tlacháním o výstavě, v případě druhém pak hlavně jakýmsi zmateným tápáním okolo terminologie moderny či postmoderny a existence debaty samotné. Přestože zde možná poněkud více vysvítá Salákova snaha něco opravdu udělat pro scénu a diváky, zároveň se tu opět ještě výrazněji projevuje nekoncepčnost a nekonzistence celého projektu, která jako by znovu vycházela z mentality české scény devadesátých let – „pozveme kamarády a pokecáme“. Uměleckých diskusí s účastí obvyklých podezřelých jsou jen v Praze ročně desítky. Byť asi nevědomky, i doprovodný program nakonec vyznívá v duchu „pozvu a budu pozván“, spíše než by odrážel určitý výběr, vedení a hlavně jasnou artikulaci tématu, o čemž, jak se domnívám, právě opravdová kurátorská práce je.

Jen na okraj: nikdo také příliš neodporoval tomu, když Salák hned v úvodu první diskuse tvrdil, že uvedení jména Jiřího Kovandy je pro něj více referenční, než kdyby autor udělal v Kvalitáři nějakou svou „vtipnou a nenápadnou instalaci“, protože „to, co tito lidé znamenají, souvisí mnohem více s fenoménem jejich jména, jejich značky“. I když se možná jedná jen o další glosu, přijde mi vlastně asi nejsmutnější, že po dvaceti letech tvorby umělec a učitel Salák de facto odmítá jakoukoli sílu umění i jeho existenci (bez ohledu na samotný umělecký provoz) a redukuje ho na náhodný, volní konsensus kurátorů a kritiků v rámci dané komunity.

Autor je umělecký ředitel galerie Futura.