Konformita vzpoury

Jeden z nejpsavějších současných francouzských prozaiků Benoît Duteurtre zásobuje francouzský knižní trh přinejmenším od přelomu tisíciletí alespoň jednou knihou ročně. Novinář, hudební publicista a spisovatel, debutující již v roce 1985, si nikdy příliš nelámal hlavu s formou, zato se až balzakovským způsobem pokouší zachytit dekadentní společnost třetího tisíciletí v jejích různých podobách a prostředích. Nakladatelství Atlantis, které Duteurtra pravidelně vydává, k již dříve přeloženým dílům naposledy přidalo román Rebelka (francouzsky 2004), v němž si autor po světech pařížských promiskuitních gayů, novinářů, podnikatelů, snobů i státních úředníků bere na paškál rádoby nonkonformní levicovou televizní moderátorku potýkající se s kapitalistickou realitou, proti níž chce bojovat, ale se kterou se stále úžeji zaplétá.

Cool levičáctví

Francouzské levičáctví je v Duteurtrově pojetí především cool, což nemusí být snadno pochopitelné pro české čtenáře, zvyklé na populistickou sociální demokracii, přežilou a ustrašenou KSČM a na to, že antikomunismus (potažmo antilevicovost) je pro mnohé gymnazijní studenty stejně nezpochybnitelným dobrem jako ochrana zvířat. Velmi vágně pojaté levičáctví – vágnost můžeme ostatně chápat jako prvek kritiky – se pojí s nejasným buřičstvím proti každému establishmentu, idealismem a rovnostářstvím. V nápisech na tričkách se však v Duteurtrově románu manifestuje dřív, než vzpoura pořádně projde i hlavou. Možnost dát příslušnost ke světonázoru najevo tak snadno a povrchně může být také lehce zneužita a může si ji nárokovat i ředitel korporace – stačí, že si oblékne tričko s potiskem Rimbauda a spustí pro vlastní potěchu podivný filantropický projekt.

S titulní „rebelkou“, novinářkou Elianou, se setkáváme u bazénu na palubě výletní lodi u břehů Capri, při okružní plavbě, na kterou ji pozvala korporace vlastnící televizi, kde Eliana údajně nezávisle vede svůj pořad. Slunečné chvilky firmou placené dovolené jsou přes veškeré ostentativní pohrdání příjemné. Postupem času se spolupráce Eliany a koncernu utužuje. Pod patronátem generálního ředitele rozjíždí pořad nazvaný Kladivo na čarodějníky, v němž pranýřuje malé venkovské machisty a xenofoby, a dostává tak zároveň možnost moralizovat i příjemně si vydělat prostřednictvím připsaných akcií. Její televizní „rebélie“ je stále myšlenkově vyprázdněnější, zbytečnější a směšnější, stává se z ní pouhé podkuřování podivínskému řediteli – zpod masky rozhořčené mladé ženy začne vykukovat arogantní snobka. Parodičnost se přitom stupňuje: ze začátku máme před sebou upjatou, možná trochu nešťastnou, ale zásadovou ženu, postupně však všechny své zásady poruší, aniž by ztratila tu nejlepší představu o sobě samé, a ve fraškovitém finiši Eliana dští „nekonečný pletenec banalit a klišé“, vše nepohodlné přirovnává k nacismu a okupaci, rozhazuje rukama v kavárně a představuje si sebe samu jako ženskou postavu z Delacroixova obrazu Svoboda vede lid na barikády. Vše se zauzluje a vyvrcholení přichází s motivem počítačové hry, kterou jako pomstu vytvoří Elianin nepřítel a v níž je románová karikatura zkarikována na druhou.

Banální protesty

Po promítání jednoho z filmů Ulricha Seidla na posledním Febiofestu se jeden z diváků režiséra zeptal, proč si záměrně vybírá ošklivé herce. Seidl se jen ušklíbl a zeptal se chlapce, jestli si sám připadá méně ošklivý. Po chvíli dodal, že pouze portrétuje lidi zcela běžné, průměrné, což nekontrastuje s realitou, ale s obvyklou filmovou estetikou. Podobně Duteurtre napsal další román, v němž jsou všechny figury zdánlivě prudce nesympatické, hysterické, povrchní a snadno ovlivnitelné. Elianě sekundují další postavy: potrhlý šéf, jehož jediným zájmem je vlastní ego, úlisný zchudlý baron, pokoušející se vydělat na dotacích na větrné elektrárny a svádějící ženy, aby získal ty správné kontakty, usedlý stárnoucí homosexuál, který nedostatek identity kompenzuje bojem za „práva“ sexuálních menšin ve své firmě (právy přitom rozumí exkurze a kulturní odpoledne pro queer účastníky), jiný homosexuál, který touží po svatbě se ženou, adolescent závislý na cigaretách a počítačových hrách a upjatá vrcholová manažerka. Mladé levičáky popisuje Duteurtre jako mladé lidi s piercingy, kteří tráví čas poflakováním a protestují proti něčemu, čemu moc nerozumějí. Jejich protesty proti většinové společnosti pro ně přitom mají menší význam než večerní kalby.

Příliš citlivým pozorovatelem však Duteurtre není: například to, že položil mládeži na stůl noviny Libération a časopis Les Inrockuptibles jako odznak politické příslušnosti, svědčí o generační propasti. Libération rozdává na svých palubách Air France a „Inrocks“ je lifestylový, buržoazní plátek, který by dredatá mládež nejspíš odsoudila jako čtení na záchod.

Má­-li Duteurtrova parodie vyprázdněného „rebelství“ fungovat jako upozornění na slepý manicheismus dnešních rebelů – a proti tomu by nešlo nic namítat –, narážíme na zásadní nesrovnalost: Duteurtre paroduje, co sám vytvořil. Není nikterak těžké se vysmát osobě vykazující zcela průměrné a vlastně lidské nedostatky, jako je třeba touha po majetku, když jí předtím přilepíme etiketu, která je s nimi v rozporu. Průměrná dívka, jež si oblékne tričko s výrazným nápisem „pretty girl“, nám také může nezaslouženě připadat až směšně ošklivá – pokud je totiž identifikace, kterou si přivlastníme, příliš ambiciózní, můžeme snadno vypadat jako její opak. Zjištění, že teoretický boj proti moci peněz nás ještě nezbavuje jejich potřeby a že i „rebelství“ může být v rámci určitě komunity projevem konformity, je nakonec velmi banální. Má tedy tato Duteurtrova legrácka nějaký další smysl? Na to, aby byla skutečně trefná, je totiž trochu moc teoretická a loutkovitá. Možná ale autor na hlubší význam rezignuje a s trochou zahořklého fatalismu pouze přidává střípek do neřešitelné lidské komedie dneška.

Autorka je romanistka a básnířka.