Méně nebezpečné známosti

Minulý rok vydal Odeon ve své Knihovně klasiků nový překlad jedné z knih, o nichž se říká, že nestárnou: Nebezpečné známosti (Les Liaisons dangereuses, 1782) francouzského spisovatele a generála Choderlose de Laclose. Epistolární román se tak jako jediný zástupce předrevolučního období dostal do společnosti děl převážně 19. a 20. století. I přes svou výraznou dobovou zakotvenost si očividně zachoval svou přitažlivost, ještě přiživenou divadelními a hlavně filmovými adaptacemi, mezi nimiž je množství aktualizací – od nejstarší francouzské verze z šedesátých let přes teenagerský americký trhák ze středoškolského prostředí z konce let devadesátých až po nedávný kanadský televizní seriál s Catherine Deneuvovou.

Má ale nové české vydání románu nějaký další význam kromě toho, že se knize po několika starších publikacích konečně dostane jakžtakž důstojné obálky bez obligátní fotografie z některé z filmových adaptací? Přináší něco nového také překlad Alaina Beguivina?

Valmont misogynní

Beguivin chtě nechtě soupeří především s posledním, mnohokrát reeditovaným překladem Dagmar Steinové z šedesátých let. To není moc vděčná výchozí pozice, protože pečlivé práci zkušené překladatelky není co vytknout. Jistěže čeština prodělala od šedesátých let výrazný vývoj, má ale smysl přizpůsobovat tomu překlad díla z 18. století? Beguivin se drží více při zemi, je jednodušší, věcnější – zatímco u Steinové se jedna postava ke druhé „lísá“, v novém překladu ji jednoduše „utěšuje“. Také označení funkcí překládá Beguivin s ohledem na porozumění dnešního čtenáře. „La présidente“ již není „prezidentka“ jako v prvních překladech do češtiny, ani „paní prezidentová“ jako u Steinové, ale jednoduše „paní předsedová“, protože se jedná o manželku soudního prezidenta – tedy předsedy. „Předsedová“ není nutně správnější, ale předpokládá možnost nepochopení, záměny, neznalosti cizokrajné a archaické funkce a předchází jí. V nadpisech dopisů ostatně Beguivin „předsedovou“ zcela vynechává, ačkoli v originálu je tak titulována, a dopisy tak píše prostě jen „paní“ Tourvelová.

Místy ovšem překlad sklouzne k výrazné, až anachronické interpretativnosti. Zajímavé je například sledovat ironické Valmontovy narážky na příliš dokonalý charakter paní Tourvelové v dopisech markýze. Laclosem často používané „prude“, z něhož později v češtině vzniklo adjektivum „prudérní“, ale v 18. století neznamenalo nic víc než „cudná“ či „řádná“, překládá Beguivin jako „puritánská“ či „puritánka“, což s sebou nese úplně odlišné historické konotace. V puritánce se navíc propojuje jak cudnost („prude“), tak zbožnost („dévote“), což jsou v originále oddělené vlastnosti, jakkoli nepochybně související. Slovo „dévote“ navíc Beguivin občas přeloží také jako „pánbíčkářka“ – ve výsledku je tak vyjadřování Valmonta o Tourvelové nekompromisně pejorativní, zatímco v originále jde pouze o ironické použití komplimentů. Máme tu tedy Valmonta výrazně misogynního.

Překlad, nebo adaptace?

Celkově je Beguivinův styl svižný a čtivý, z textu výrazně a výmluvně vystupují hlasy jednotlivých postav – naivní Cecílie, cynická a podmanivě prostopášná paní de Merteuil, programově lehkomyslný a egocentrický Valmont, neurotická paní Tourvelová, dobromysl­ná a shovívavá Valmontova teta. Občas jsou ale jednotliví korespondenti skoro až příliš současní na to, abychom si je mohli představit v rokokových reáliích: Cecílie opakovaně píše „je fakt, že“, paní de Merteuil si stěžuje, že v Paříži „nezůstali žádní normální muži“, Valmont nechce být „moula“, postavy se již „nehněvají“, nýbrž jsou prostě „naštvané“.

Jindy naopak zůstanou některá francouzská slova, která přitom mají jasný český ekvivalent: „kapric“, namísto českého „rozmar“ nebo „libůstka“, tak trčí z textu jako rekvizita. Podobně oslovení „belle amie“, které se dá přeložit jako „drahoušku“ nebo podobnou lichotkou, zůstane „krásnou přítelkyní“. Emoce jsou tedy vyjádřeny současněji, dekor dobověji. Překlad zde funguje jako kulturní převod, adaptace svého druhu, podobná třeba adaptaci filmové. Jistě, věrný překlad striktně vzato neexistuje, je však patrné, jak se stárnutím díla sílí míra adaptace.

Projevy a předstírání lásky

Laclosova kniha v češtině poprvé vyšla až na začátku 20. století. Zásadní problém tohoto překladu výstižně odráží počáteční tápání v titulech – po „Nebezpečných poměrech“, „Nebezpečných vztazích“ a „Nebezpečných přátelstvích“ přišel v roce 1928 jako první se zřejmě nejvýstižnějším překladem S. K. Neumann a u „známostí“ již zůstalo. Vydání v Neumannově překladu bylo nejúspěšnější a nejvýpravnější, zdobené reprodukcemi původních ilustrací z roku 1796. Při pohledu na rokokové obrázky zpodobňující nejvýraznější scény románu (Valmont píše dopis na nahém těle své milenky, Cecílie se tulí k paní de Merteuil, Valmont objímá vzpouzející se paní de Tourvel, Cecílie píše dopis diktovaný Valmontem), vlající draperie, oblé křivky a faldíky ženských těl a vypjaté výrazy se vnucuje otázka, jak nám může být blízká psychologie postav, když je nám tak vzdálená estetika ilustrací.

Emocionalita románu by mohla být materiá­lem k historicko­antropologické studii. Způsob svádění „umlouváním“, vypjatým vyjadřováním citů, omdléváním a dokonce pláčem by dnes pravděpodobně nefungoval, také slzy už málokdo označí za „zkrášlující“, málokterá žena by si vážila nápadníka, který by ji žádal o „soucit“, a při první zmínce o „smrti láskou“ by byl nejspíš odeslán k psychoterapeutovi. Vypjatá sentimentalita románu – potažmo doby – je z dnešního pohledu vlastně směšná, a budeme­li si chtít čtenářsky užít drama svádění, budeme muset poněkud abstrahovat od jeho způsobu, představit si třeba úplně jinou strategii, jako to udělal ve svém Valmontovi Miloš Forman.

Zatímco projevy a předstírání lásky poněkud zastaraly, intriky a kontrast nevinnosti s cynismem zůstávají svěží a pikantní. Společenský kontext tabuizace sexu, rámující libertinské eskapády románových zhýralců, navíc patří ke klišé, která si s minulostí rádi spojujeme – možná tím spíš, že dnes tabu v této oblasti postrádáme. A dobrodružství je dobrodružstvím pouze tehdy, má­li nějakou překážku k překonání. Nebezpeční libertini nám tedy pravděpodobně budou sympatičtější a bližší než z dnešního pohledu přehnaně hysterické ctnostné postavy. O to obtížněji budeme chápat celkové vyznění románu, zamýšleného jako mravokárné varování – ostatně sám Laclos, v soukromém životě ukázkový manžel, údajně trpěl tím, že si jej jeho čtenáři spojovali s démonickým Valmontem, a na sklonku života plánoval napsat román oslavující upřímné vztahy, postavené na závazku.

Nebezpečné známosti jsou každopádně mistrovským dílem svého žánru, příkladem geniální psychologizace stylu a fascinující dramatické výstavby. O svou nebezpečnost nicméně poněkud přicházejí – nyní jsou zdrojem i zpětnou projekční plochou klišé. Ale čtou se. A může je číst antropolog i čtenář oddechové literatury.

Autorka je romanistka.