Co se vsákne do paměti

Když nakladatelství Paseka vydávalo povídkový soubor Příliš mnoho štěstí (Too Much Happiness, 2009) kanadské spisovatelky Alice Munroové, na obálce knihy ještě autorku propagovalo jen jako nositelku ceny Man Booker International. Bývalo by stačilo několik měsíců počkat a mohli přidat zmínku o Nobelově ceně. Munroová, jejíž dílo čítá jedenáct svazků povídkových sbírek a jen jeden román, patří mezi nemnoho současných prozaiků, pro něž povídka není jen „rozcvičkou“ před psaním románů, nýbrž žánrem, jemuž se vyplatí věnovat celoživotní úsilí. Pozitivní hodnocení je v případě díla této spisovatelky natolik samozřejmé, až to anglofonní kritiky uvádí do rozpaků. Někteří raději chválu vynechají, jiní naopak opakují pochvalné přívlastky: subtilní, koncizní, mistrovské, vybroušené, bohaté, reliéfní psaní. A navíc: sympaticky nenápadné.

Oproštěné vyprávění

Povídky zmíněné knihy tvoří kompaktní celek, aniž by je spojoval nějaký formální rámec. Na první pohled se zdá, že jejich zařazení do jednoho souboru je prostě náhodné. Tento dojem ještě zesiluje různorodost hlavních hrdinek, anebo hrdinů – Munroová totiž dokáže výtečně vyprávět a „myslet“ i za mužské postavy. Výrazné jsou její povídky s hrdiny „třetího věku“, jindy jsou ale jejími postavami mladí lidé, několikrát vypráví příběh z dětské perspektivy nebo o dětech. Dějištěm bývá kanadský středovýchod, poslední a nejdelší povídka ale vychází z biografie ruské matematičky Sofie Kovalevské a s Kanadou nemá nic společného… Přes tuto roztříštěnost nepůsobí soubor heterogenně.

Příběhy drží pohromadě zejména autorčin vybroušený, i když zdánlivě prostý styl. Nevyžívá se v dlouhých větách, oprošťuje se od přirovnání. Její lyrismus tkví v něčem jiném: v nedořečenostech, precizním, a přitom stručném vyjádření drobných hnutí mysli, výstižném, minimalistickém popisu. Samotné povídky jsou svým rozsahem středně dlouhé, ale jejich fabule obvykle mají značný časový záběr. Munroová takřka pokaždé odvypráví celý životní příběh svých postav, či aspoň jeho podstatnou část, i když těžiště zápletky často tkví v jediném zlomovém okamžiku. Střídá přitom tempo narace a ne vždy vypráví chronologicky – někdy dává přednost retrospektivní kompozici, jindy vychází ze statické scény a vysvětluje ji návratem do minulosti. S formou tedy pracuje volně, nenásilně a svěže, jako by improvizovala, příběhy se zastavují a znovu dávají do pohybu, plynou prostě a samozřejmě.

Moudrost citlivé babičky

Amalgám různorodých lidských příběhů, tvořících jakousi mozaiku života v Kanadě 20. století, vyprávěných v er­formě i v ich­formě a v ženském i mužském rodě, ve výsledku připomíná celoživotně nabývanou moudrost citlivé, naslouchající babičky, která příliš nerozlišuje mezi tím, co sama zažila, a tím, co svého času vyslechla nebo odpozorovala. Dojem jisté freskovitosti umocňuje i různorodé sociální zakotvení postav. Munroová píše stejně přirozeně o truhlářích, učitelkách, pokojských, univerzitních profesorech, o bytné i o podivínském boháči. Někdy vypravěčka návrat do vzpomínek komentuje a dál se od komentáře odráží. Povídka Ženy tak začíná slovy: „Občas sama žasnu, když si uvědomím, jak jsem stará.“

Od tohoto nadhledu se odvíjí také schopnost Munroové podat těžká, bolestná témata a dramatické situace bez sebemenší stopy patosu. Když si na konci knihy uvědomíme, že jsme četli o vraždě mezi dětmi, sebezmrzačení, loupežném přepadení, úmrtích, agóniích a nenapravitelných rodinných roztržkách, vlastně nás taková bilance překvapí. V popředí je totiž plynutí života, proud času a zvyků, v kterém se výrazné události rozpouštějí a tiše sedimentují. Tato poklidná atmosféra však neznamená, že by povídky nebyly emotivní. Emoce, které vyvolávají, však nejsou vždy jasně pojmenovatelné. Autorka nenechává dramata vygradovat, raději pracuje s napětím a tajnůstkářstvím, díky němuž často dost dlouho trvá, než se dozvíme, co se vlastně událo. Někdy jsme drženi v očekávání nějakého zásadního sdělení, načež zjistíme, že to důležité už proběhlo.

Přednosti próz Alice Munroové se ukazují pozvolna, diskrétně. Detailní pozorování a schopnost nebanálně a výmluvně vykreslit každodennost však povídkám dodávají obdivuhodnou schopnost vsakovat se do paměti.

Autorka je romanistka.