Stalin a poletující pírko

V eseji Díla a pavouci, který jako jeden z mála textů přeložených autorem do češtiny ­otiskl v roce 2007 časopis Host, se Milan Kundera jako teoretik přiklání k modernímu „myšlenému románu“ postavenému do opozice k románu „popisnému“, který vychází z realistické tradice a klade si za cíl zprostředkování absolutní iluze. Myšlený román se naopak realistického zobrazení vzdává a na scénu zbavenou kulis přivádí myšlenky v čisté podobě. V duchu postulátů tohoto nedávného eseje se nese i poslední román Milana Kundery La fête de l’insignifiance (Svátek bezvýznamnosti), vydaný v roce 2013 nejprve v italském překladu a letos i ve francouzském originále.

Loutkohra z doby pupíků

Ne náhodou se jedna z kapitol knihy jmenuje Loutkové divadlo. Kundera je obdivovatelem rozmarných klasicistních románů. V jejich duchu se postavy, označené vždy pouze jednoslovně, ať už křestním jménem, příjmením či přezdívkou, v jeho nové knize zdánlivě bezcílně potulují abstraktním prostorem, který jen několik skoupých topografických zmínek určuje jako současnou Paříž. Setkávání i procházky městem jim poskytují příležitost k úvahám, debatám a vzájemnému poučování. Některé vložené příběhy, jakým je třeba bajka o Stalinovi a Kalininovi, se přitom z původního narativního rámce osvobozují, jejich protagonisté se osamostatňují a vstupují do základního děje.

O postavách víme právě jen tolik, kolik potřebujeme: tak například Alan bydlí v garsonce a má zde skříň, na niž může položit lahev armagnaku, Karlova matka je nemocná, Ramon je starý, Caliban býval herec, ale teď pracuje v cateringu a už jen pro zábavu hraje stále stejnou roli Pákistánce nerozumějícího francouzsky. Netušíme, jak postavy vypadají, kolik je jim let, zda jim jejich meditativní nicnedělání umožňuje důchod, renta či prostě status románové postavy. Kunderovy postavy si nenárokují svébytnost, jsou buď subjekty či objekty myšlenek.

Rozmarný dojem podtrhují i názvy kapitol, z nichž některé mají bizarní břitkost frází z jazykových učebnic: „Alan a Karel často myslí na své matky.“ Klasicistní román připomínají i lakonická shrnutí děje, uvozující každou kapitolu. Jednotlivé „loutky“, uvozené jako v divadelním programu kapitolou nazvanou Postavy se představují, se pohybují ve skicovité scénografii parků a večírků, citují filosofy a činí různá prorocká prohlášení o současnosti, definované jako „doba pupíků“ či doba „postžertovná“. Román symbolicky začíná i končí v archetypálním prostoru pařížské Lucemburské zahrady – jakémsi velko­městském Edenu. Park vyhrazený odpočinku, tedy činnosti stojící v protikladu k efektivitě a významu, a plný bezcílného přecházení, zbytečného klábosení a náhodného setkávání je rájem bezvýznamnosti, poslední oázou lehkomyslnosti v příliš vážné době.

Pod stropem se vznáší peříčko

Když v závěrečné kapitole rozpoznáme ve dvou návštěvnících Lucemburské zahrady, důstojném patriarchovi v loveckém a nenápadném starším pánovi, který potřebuje na záchod, Stalina a Kalinina z vloženého vyprávění, uzavře se další rovina Kunderova románu. Různé úrovně narace splynou a hrdinové vytvoření autorem se setkají s hrdiny vybájenými samotnými postavami – ale se stejnou snadností je možné zkonstruovat skutečnost jejím vyslovením i v mimorománové realitě. Téma konstruování skutečnosti její afirmací je Kunderovi blízké. Podobné motivy se objevují už ve Směšných láskách (1970) či znovu v L‘Identité (Identita, 1998), kde Jean­Marc vytvoří pro svou přítelkyni Charlottu postavu platonického korespondenčního ctitele, aby jí zalichotil a potěšil ji, ale sám pak propadne žárlivosti.

Ve Svátku bezvýznamnosti najdeme jinou variaci na dané téma. D’Ardello, jedna z postav, z neznámého důvodu a takřka proti své vůli zalže známému, že mu diagnostikovali zhoubný nádor. Je pak nucen se zaplétat do dalších lží a předstírání a při každém setkání si připomínat, že by měl působit tragicky, a stává se tak vězněm choroby, kterou ve skutečnosti netrpí. Podobně Alan, postižený nutkavou potřebou reagovat defenzivně, v sobě každou další zbytečnou omluvou akumuluje pocit viny.

Skutečnost je totiž na svém vyslovení závislá. Právě vyslovení vnáší do bezvýznamnosti význam. Když ve druhé polovině románu spisovatel nejenom zmíní, že „pod stropem se vznáší peříčko“, stává se bezcílně poletující smítko ústředním bodem večírku. Majestátní královna slavnosti La Francková nakonec za přihlížení všech chytí pírko na ukazováček „jako dirigent při posledních taktech velké symfonie“.

Pozitivní nihilismus

Podle propagační anotace nakladatelství Gallimard se Kundera ve svém posledním románu snaží „osvětlit ty nejvážnější problémy, a přitom nevyslovit jedinou vážně míněnou větu“. Specificky absurdní humor, kořenící i místa, která by se bez něj mohla obejít, se do textu otiskuje jako autorský filigrán. Kunderovy žerty jako vždy balancují mezi směšností, tragičností a nesmyslností – jako v krátkém exemplárním příběhu sebevražedkyně, která se chce zabít skokem z mostu, přestože umí dobře plavat, a protože se jí to nedaří, utopí aspoň odvážlivce, jenž jí připlaval na pomoc. Humor nastoluje další otázky, místo aby přinášel úlevu, a svou nesmyslností podkopává základy sebedestruktivní vážnosti. Závěr: smát se hlouposti a smát se i sobě samému. Postava z Kunderovy kresby na přebalu knihy si vyjmula oko z důlku a drží ho v ruce. Snad aby se mohla dívat sama na sebe. Co je ale ještě k smíchu a co už ne, to nikdy přesně nevíme.

Východiskem i cílem humoru je přesto dobrá nálada a hledání tohoto ideálu tvoří jednu z linek knihy. „Jedině z výšin všeobjímající dobré nálady můžeš shlížet na nesmrtelnou lidskou hloupost a smát se jí,“ prohlašuje Kundera ústy jedné ze svých postav. Klíč k dobré náladě nachází spisovatel nakonec právě v bezvýznamnosti a svobodě, kterou přináší. „Vdechujte, příteli, tuto bezvýznamnost, jež nás obklopuje. Je klíčem k moudrosti, klíčem k dobré náladě,“ uzavírá základní otázku moudrý Ramon. Odmítnout význam a významovost, jednat občas zcela bezdůvodně je základním lidským právem. Karel si tak v duchu vytváří loutkovou hru „jen takový žertík, hloupost“, kterou ani nepíše: „Jen si ji představuji, ale co mám dělat, když mě nic jiného nebaví?“

Lucemburská zahrada však není jen oázou bezvýznamnosti, ale také jakýmsi výstavištěm historie. Uprostřed zahrady, obklopeny ševelením dneška, stojí jako dokonalá metafora zvýznamňování sochy francouzských královen. Když do parku v závěru dorazí Stalin a Kalinin, každý z nich na ně zaútočí po svém: Stalin, jako lovec a dějinná pohroma, na sochy vystřelí a zničí nos Marii Medicejské. Kalinin, ztělesnění bezvýznamnosti a neokázalého utrpení, mučený problémy s prostatou, udělá něco ještě horšího: francouzské královny pomočí. Bezvýznamnost má navrch.

V humoristickém románu Candide provede Voltaire čtenáře ironickou karikaturou světa, aby jim v závěru předal jasné poselství: v odpověď na metafyzické nejasnosti a všechny boly světa stačí „pracovat na své zahrádce“. Skromná, vytrvalá, každodenní práce je tím jediným nezpochybnitelným nositelem smys­lu. Kundera dochází k jinému závěru: východiskem mu je jakýsi pozitivní nihilismus vyjádřený uvědomělou láskou k bezvýznamnosti, již „je třeba nejen uznat, ale i milovat, naučit se ji milovat“.

Autorka je romanistka.