Napínavost detektivky, rozvětvenost dobrodružné ságy, jazyk viktoriánské prózy, kompozice experimentálního románu – to vše se setkává v knize The Luminaries, za niž letos novozélandská spisovatelka Eleanor Cattonová obdržela Bookerovu cenu.
Výherkyni letošní Bookerovy ceny, osmadvacetiletou novozélandskou spisovatelku Eleanor Cattonovou, zdobí dva novinářsky vděčné superlativy. Oceněná kniha The Luminaries, jejíž titul lze přeložit jako „Výjimeční“, ale zároveň také v původním etymologickém významu jako „Zářící“, je v historii ceny dosud nejdelším románem od nejmladší laureátky.
Novozélanďance kanadského původu, které už u nás vyšla prvotina Na scéně (2008, česky 2011), se v literárním kolosu čítajícím přes osm set stran podařilo propojit náležitě spletité a košatým dějem překypující vyprávění takřka žánrového typu s velmi novátorskou, a přitom suverénně zvládnutou experimentální kompozicí. The Luminaries tak nabízejí takříkajíc to nejlepší z obou světů. Je to živelně čtivý napínavý příběh z novozélandského zlatokopeckého městečka Hokitika, odkazující jazykovou opulencí, stylem či kapitolovými paratexty k viktoriánské próze i k dobrodružným románům z „frontieru“. Zároveň se však jedná o formálně invenční experiment, tázající se po podstatě a hranicích románu, možnostech jeho utváření či po metodách charakterizace postav.
Děj podle pohybu nebeských těles
Složitá konstrukčněkompoziční pravidla, která Cattonová ve svém románu uplatnila, působí při strohém popisu až neuvěřitelně. Nejen že se celý román uskutečňuje v oddílech, jež pravidelně zmenšují svůj rozsah (první oddíl tak čítá 360 stran a 12 podkapitol, zatímco oddíl druhý už zabírá „pouze“ 160 stran a 11 podkapitol atd.), ale především takřka do extrému dovádí známou metodu kalendářní kompozice, již zde transformuje do kompozice hvězdářské či astrologické. Jednotlivým postavám totiž přiděluje nebeská tělesa, respektive znamení zvířetníku a podle nich i základní charakteristiky. Peripetie těchto postav, jejich vzájemné potkávání či míjení pak zakládá na vypočteném modelu pohybu těles novozélandskou oblohou v oněch dvanácti měsících kolem poloviny šedesátých let 19. století, kdy se tímto krajem šířila zlatá horečka.
Je nabíledni, jak snadno by bylo možné sklouznout za těchto okolností k nečitelnosti, přílišné prokomponovanosti, která by se sice okázale stavěla na odiv a vyvolávala by obdiv kritiků vysokého vkusu i vysokého sebevědomí, běžnému čtenáři by však kladla takřka nepřekonatelný odpor. Největším úspěchem Cattonové je právě to, že dokázala originální formu naplnit tak strhujícím obsahem, že na onu skoro až chorobně promyšlenou kompozici dokážeme při čtení chvílemi zcela zapomenout.
Panorama lidských osudů
V příběhu zalidněném dvěma desítkami postav se leccos točí okolo několikrát zcizeného zlata, ději ale nechybějí ani nejrůznější zřetelně žánrové propriety typu zesnulého poustevníka, tajeného sourozeneckého svazku, falšovaných listin či spiritistických seancí. Katalog protagonistů pak nabídne svého druhu panoramatický záběr dobové společnosti – nechybí zde bohatý obchodník ani ambiciózní politik, místní hoteliér ani novinář a jediný autor zdejšího věstníku, dojde ale i na čínského překupníka s opiem či domorodého Maora. Ústřední role přináležejí dvěma dvojicím. Tu první tvoří prostitutka a po většinu času pohřešovaný zlatokop, druhou zlotřilý lodní kapitán a jeho proradná družka. Každá z mnoha sledovaných postav ale v ději sehraje svoji zásadní roli, nikdo netvoří pouhou stafáž. Přes veškerou charakterovou i dějovou opulenci totiž The Luminaries stále vyprávějí jeden velmi komplexní a mnoha zvraty provázený příběh, v němž nakonec vše – pěkně podle pravidel žánrového čtení – přesně zapadne na určené místo.
Více než osmisetstránkový román odehrávající se ve vzdáleném světě zlatokopeckých šarvátek u protinožců během předminulého století – to samozřejmě vyžaduje od dnešního zahlceného čtenáře velké odhodlání a pro autorku i její text to představuje potenciálně velké nebezpečí, že nebudou čteny. To, co bychom třetinové knize bez potíží odpustili, různá drobná zaváhání, která bychom snad ani nestihli zaznamenat, zde nabývá na zřetelnosti a relativní důležitosti. A The Luminaries samozřejmě nejsou textem zcela dokonalým. Záznamu některých událostí se dočkáme hned z několika perspektiv, což může netrpělivého či znaveného čtenáře trochu rozmrzet. Dílčí duplikace látky, zejména závěrečné krátké a na dějovou dřeň očištěné oddíly, pak mohou chvílemi působit až zbytečně doslovně, jako trochu nadbytečné explicitní odkrývání vytušeného. Všechny ty drobné výhrady ale nakonec spolehlivě přesvětlí obdiv k textu, který je čtivý jako nejlepší z detektivek, invenční jako nejpropracovanější z experimentů a majestátně zářící jako málokterý současný román.
Autor je bohemista.
Eleanor Catton: The Luminaries. Granta Books, Londýn 2013, 834 stran.