eskA2látor 2

V povolebním marasmu, který v plné nahotě ukazuje zoufalost české (ne)politické reprezentace, by se mohlo hovořit o tom, že prohráli především občané České republiky. Přesto tento pocit nesdílím. Proč? Letošní volby jsem strávil v Jihlavě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů a festival mi dal to, co od něj očekávám: možnost reflexe a inspiraci. Díky snímku Léčba dějin Víta Janečka, který na osudech nesourodé čtveřice laureátů Ceny Františka Kriegla (Alena Dernerová, František Lízna, Libor Michálek, Jakub Polák) ukazuje, že blbá nálada je pojem relativní a že především občanská aktivita každého jednotlivce má tu moc dělat svět lepším, nacházím cestu, jak ze zdánlivě bezvýchodné situace vyjít. Spojitost mezi protagonisty filmu bychom hledali těžko. Každý z aktérů má svůj pohled na svět. Vždyť mezi anarchistou Polákem a jezuitou Líznou zeje přinejmenším propast ideologická. Co je však jednoznačně spojuje, je snaha o přizpůsobování světa sobě samému, a ne naopak. Pracná, zarputilá a nepříjemná vnitřní potřeba vyzvat na souboj větrné mlýny. A někdy je i porazit. Anebo, jako Kriegel, alespoň neprohrát.