Na břehu

Nemyslím, že by měl ponětí o loveckých zálibách, jimiž se vyznačoval jeho otec po roce čtyřicet. Na začátku osmdesátých let nás pálila jiná témata. Doby zavírání a mrtvol plovoucích ve studených kalných vodách nám zněly stejně fantasticky jako kapitoly dobrodružných románů, něco jako příhody Michela Strogoffa na řece Jenisej, dobrodružství, jejichž hrdinou se toužil stát Francisco, zatímco já omezil své touhy na roli zvědavce, který si o nich měl číst v knížkách. Je to hřích, nechtít se pouštět do revoluce, nechtít se šťourat v historii? Po mnohém tápání nakonec Francisco nevsadil ani na minulost, ani na boj proletariátu, pro svá hrdinství si zvolil útulnější kulisy, naproti tomu já rezignoval i na to dovídat se o nich prostřednictvím knih (tedy knihy života). Koneckonců to, že se rozhodl být kladným hrdinou – neničit, ale vybrat si to nejlepší z toho, co bylo k mání (dilema, které tehdy řešil a vyřešil) –, lépe odpovídalo jeho sociálnímu původu nebo statusu jeho rodiny nebo, přesněji řečeno, zdánlivému statusu a aspiracím jeho rodiny, která se sice řadila na vyšší příčky společenského žebříčku, ale ve vsi o ní panovalo poněkud pochybné mínění; o zrodu toho postavení (tatíček fašista: pistole, rekvizice, šmelina, hony na vyhládlé otrhané strašáky ukrývající se v horách) se v Olbě neslušelo mluvit s nemalou řádkou zámožných rodin, tradičně takzvaných lepších rodin, v nichž se bohatství dědilo odjakživa a jež si dokázaly ubránit majetek i společenské postavení bez přehnaných gest a neomalené nadinterpretace; zato mezi nově zbohatlými se jeho divadýlko ujalo, frašku, kterou Marsalovic předváděli, tu jejich přetvářku (všudypřítomný pan Gregorio, služka v čepečku obsluhující u stolu, když měli hosty) jim spolkli nejen pováleční boháči, ale i ti, co se napakovali v šedesátých letech a jistým způsobem se cítili být jeho následníky – vydali se cestou, kterou bezprostředně po válce vytyčil don Gregorio Marsal –, druhá generace predátorů, zhlíželi se v něm, třebaže po některých z jejich otců šli psi z téže smečky, s níž se Marsal vezl na palubě Hispánie: sebranka, lůza, nová zbohatlická chamraď, co měla papíry na pistoli pro případ, že se ti do domu vloupá nějaký šmejd a chce ti vyluxovat sejf se špinavými penězi. Jejich synové – prozatím krotcí – se pyšní klíčenkami a náramkovými hodinkami s národní vlajkou, vždycky mají v zásobě nějaký ten vtípek o negrech a Marokáncích a jsou přesvědčeni o tom, že cesta k úspěchu vede přes kasárna, jenže si ti hlupáčci neuvědomují, že to je jen vstupní brána pro šašky. Rodina Marsalů se těší vážnosti mezi obchodníčky se stavebním materiálem, s barvami, mezi železáři, majiteli barů, zástupy zbohatlíků, kteří posledních třicet let soutěží o to, kdo bude větší fašoun, než byli jeho přímí předkové: výhonky válečných vítězů: Suárez ke zdi. Carrillo a masakr v Para­cuellos. Hitler zůstal se Židy na půli cesty: na tomhle zakládají znak své třídy, kamarádíčkovat se s notně prorežimním panem bratrem generála od vzdušných ozbrojených sil nebo plukovníka od četnictva; a tak pořád dokola: další vlaječka na klíčích od auta, vyzvánění na telefonu, co ti bleskově přehraje španělskou hymnu, když jim někdo volá uprostřed oběda v restauraci, cédéčko s Tváří ke slunci, co začne hrát, jen co nastoupí do teréňáku, nemluvě o maskáčových oblečcích, které na sebe navlékají v tak urbanizovaném prostoru, a zálibě ve zbraních přestrojené za loveckou vášeň. Tenhle svět nebyl ani zdaleka vlastní Franciskovi, když odjížděl, a ani by nebyl, kdyby byl býval zůstal. Ba naopak. Tihle lidé byli jeho noční můra, jeho tenký led, ježto se nestyděli vytahovat na světlo své hanebnosti, kostlivce ve skříni s jakýmkoli nedávno nabytým jměním. Odjel právě proto, aby tomuhle prostředí unikl, nebyl ochotný vejít branou pro šašky, být komparsem, protože to je to, co v důsledku byl jeho otec a jeho přátelíčkové, během návštěv vysoce postavených úředníků v kraji tajtrlíkovali kolem prokurátorů a armádních důstojníků, kuchtili pro ně paellu, all­i­pebre, brali je na lodní výlety, aby přitom, co je krmili krevetami (hlavička je nejšťavnatější, pane generále), mohli obdivovat impozantní útesy Misentu, a končili s nimi na barech nejvybranějších bordelů. Když se Francisco dovtípil pravdy o rodinných záležitostech, poplival otcovy fotky z mládí, jež visely v pracovně: modrá košile, řemeny, pavouček vyšitý na prsou – dal si záležet, aby zahladil stopy po flusanci, než se starej vrátil –, a z bronzové bustičky Josého Primo de Rivery, kterou otec používal jako těžítko, zrovna nadšený nebyl. Před přáteli tenhle svatostánek skrýval, nacházely se v něm totiž důkazy prvotního hříchu. Mám dojem, že jako jediný jsem směl vkročit do té zneuctěné místnosti, jež odhalovala temný původ dona Gregoria Marsala staršího. Syn se zříká otcovy pracovny, poněvadž utekl do jiného světa, v němž si podobně jako kosmonauti dopřává stavu beztíže, aniž by ho cokoliv poutalo k zemi nedávné historie, v níž se neodehrává nic než vulgárnost: karetní partie, při nichž donu Gregoriovi z pouzdra vykukuje pistolka, mizerná muzika, máminy krokety, nočník pod postelí, dědův klystýr, všechno to smazal; nemusel se špinit v prachu země, žije si blaženě, zbavený gravitace, bez níž je možné rekonstruovat sama sebe tak, jak uzná za vhodné. Jeho nový svět: klobásky crepinette a krém parmentier, foie gras z Périgordu, bresský poulard, zlatavé francouzské lesy na podzim, načervenalé listy vinné révy lesknoucí se v pohasínajícím říjnovém slunci na jedné z burgundských vinic. Ostatně jako všichni i já jsem ho během těch let – osmdesátá léta pokročila –, kdy se prosadilo ono domněle nové Španělsko, poslouchal oněmělý úžasem. Zaječím čumáčkem vyčenichal ve sklenici vína celý ovocný sad: třešeň, meruňku, švestku; sklad dřeva: cedr, dub; i koloniál: med, cukr, kávu; zatopenou zahradu: „v pozadí voní vodní rostliny“, básnil; kosatec, leknín, průzračná stojatá voda. Jako by nevěděl, že kosatce a lekníny, stejně jako všechno, co vyrůstá v bažinatých oblastech, páchnou jako shnilá ryba. Aristologie a enologie, doména haute cuisine.

 ***

Cestovat, milovat se, brát drogy, chodit do kina, poslouchat hudbu, diskutovat o tomhle i o tamtom s těmi a oněmi patřilo k tomu, co Marx nazývá původní akumulací kapitálu. Za jeho otce to byly noční tahy s politiky, procházky po útesech Misentu a klubová zastaveníčka. Metody se změnily, ale mechanismus zůstal stejný. Dokonce i odplivnutí na fotografii otce fašisty bylo součástí formování jeho identity. Šlo o to položit základy, na nichž by vybudoval podnik podniků, kterým byl Francisco Marsal. Což je přirozeně daleko jednodušší, nejedná­li se o původní akumulaci kapitálu, nýbrž o navýšení druhé generace, tvůj otec tě ušetřil kydání hnoje, kterému se jinak nevyhneš, chceš­li zasít, neboť v době svého růstu podnikal daleko větší nepřístojnosti než ty: nějaký ten kapitál v rukávu ti dává záruku kontinuity, synergického násobení, kapitál, kterého nemůžeš dosáhnout, když skáčeš z bláta do louže, tak jako jsem živořil já v Paříži a Londýně, tu vytřít, tam vypucovat, potkat se s tím a tím, rien de vraiment précis, jak by řekl Aznavour: zažene tě to do tunelu, na jehož konci není světlo, udusí tě to, spálí, vyčerpá. Při takovém záběru se zázraky nedějí. On si vyráběl, nebo konstruoval, nevím, jak to říci lépe, životopis tím, že brzy opustil špatně placené místo učitele na základní škole, na něž tak jako tak nenastoupil z nutnosti, ale aby dostál schématu, jehož si žádal jeho Bildungsroman, předtím navštěvoval dělnické čtvrti a dal se k Bratrstvu křesťanského dělnictva, když ho ale militantnost přešla, pustil se do politiky, kterou taktéž brzy pověsil na hřebík, hned jak utkal vlákna pavučiny, do níž měl v budoucnu lapat své kořisti.

„Víno a restauratérství mě dnes drží stranou, mezitím se všichni hrnou do politiky, aby se stali radním, poradcem, poslancem, parlamentním zpravodajem,“ svěřoval se mi.

Takhle mluvil v polovině osmdesátých let, politickou horečku už měl za sebou. Od velkých iluzí k velkým příležitostem. Tehdy to bylo možné. Nestabilita a společenský rozruch, jaký tehdy vypukl, se, myslím, nebude opakovat ještě desítky let. A tak Francisco Marsal neodkázal lidstvu ani traktáty o marxistické etice, pokud taková disciplína existuje; ani eseje na téma vztah politického a třídního boje nebo koncepce obce u svatého Pavla a svatého Augustina; ani velkolepý román, který, jak občas tvrdil, se chystá sepsat (kdo sakra nechtěl napsat román? Já. Já nechtěl psát romány ani tesat a za nic na světě jsem nechtěl být truhlářem a už vůbec ne v domě svého otce. Chtěl jsem žít a nevěděl jsem, co to je, žít znamenalo milovat se s Leonor až do úmoru, vlastnit ji, disponovat jí), nýbrž články o něčem tak nekoherentním, jako je víno, vaření a cestování. Netvrdím, že by tyto činnosti pozbývaly na koherenci, Francisco psal články o víně a gastronomii a nelze popřít, že by víno a jídlo neměly jistý přesah, jak by ne: jsme to, co jíme a pijeme. Uniká mi ale, jak někdo může chtít postihnout slovy něco, co se rozplývá a přestává existovat již v momentě konzumace, člověk nepíše, ani neteoretizuje, ani se nemůže pokoušet vypovědět nesdělitelný zážitek. Tímto tématem se usilovně zabývali mystici. Jak popsat extázi? Každá láhev vína je jiná. Každý pokrm chutná jinak, i když ho připravíš podle téhož receptu. Krátce nato, při jedné ze svých cest do Olby, mi pyšně podával svou navštívenku: VINOFÓRUM Francisco Marsal, šéfredaktor. Už nebyl tím pisálkem, který hodnotil víno pod pseudonymem Pinot Grigio (jaká ironie, on se v žádném případě necítil být šedý: jeho články hýřily důvtipem). Jeho jméno uvedené pod titulem tak prestižního časopisu budilo respekt. To bylo koncem osmdesátých let, kdy časopisy o vaření přestaly být věstníkem pro interní účely restaurací nebo receptářem pro hospodyňky, tedy četbou určenou převážně pro něžné pohlaví, naopak se staly produktem pro úspěšné muže pídící se po informacích o luxusních stravovacích zařízeních, které se mihly na jejich stranách, o proslulých etiketách a o delicatessen, jejichž vzorky pro ně magazíny testovaly. Chtěli vědět, kolik budou muset zaplatit a jakou společenskou nadhodnotu skýtá večeře v tom a tom podniku, láhev určitého vína, ten a ten chod, neboť mohli mít, co se jim zlíbilo, ale dosud se v tom nenaučili chodit (užaslé děti v hračkářství nebo v cukrárně); a bylo nutné učit se rychle, odlišit se od řad kariéristů, kteří jim šlapali na paty, protože také aspirovali na úspěch a dychtivě hledali spojení k tomu, o čem tušili, že brzy bude jejich svět, aby se nemuseli chovat jako užaslé děti, až se tam konečně dostanou. Poznat věci, ještě než jich dosáhnou, znát jejich jména, kvality a nedostatky, znát jejich cenu a hodnotu, ale ani ne tak spotřební hodnotu jako jejich směnnou hodnotu, hodnotu jejich reprezentativnosti, jelikož okamžik degustace v zásadě nebyl nijak transcendentální, důležitější byla předchozí fáze, vyzdobit těmi lahvemi stůl, vyzdobit těmi lahvemi a těmi ubrusy z těch restaurací sám sebe. Nejsme to, co jíme, jak říká klasik, a co já vždy považoval za samozřejmé, jsme v prvé řadě to, kde jíme a s kým jíme a s jakou přesností pojmenováváme, co jíme, obratnost, s jakou objednáváme z menu to nejpříhodnější, a děláme to před zraky svědků, z nichž obzvláště jeden pak bude ventilovat, co jíme a s kým. Jestli o někom víš tohle, víš, co je ten ptáček zač. V jaké výšce létá. Jestli stojí za to ztratit s ním čtvrthodinku, pozvat ho na skleničku a dokonce si s ním zkusit smluvit schůzku na další den, navázat vztah. Anebo spíš, jestli tomu chlápkovi, co se s tebou pokouší zapříst hovor, namluvíš, že jdeš pozdě na nějaký mítink, dvakrát třikrát významně pohlédneš na hodinky, než vezmeš roha, třebaže je to on, kdo je ochotný pozvat tě na večeři. A pak tu jsou ti, kteří půl hodiny žvaní o vlastnostech vína, které nikdy v životě neokusí, a o podniku, do něhož nikdy nevkročí. Francisco mi to vysvětlil: je to příznačné pro zbohatlíky: počáteční stadium ctižádostivosti: Genesis. Na počátku bylo slovo. Slovo předchází bytí (nebo jej přinejmenším teď nahrazuje, Ersatz). Vědět prostřednictvím knih a časopisů, jak žijí ti druzí. Teorie předcházející empirickému poznání, performativní síla slov jako první stupeň na cestě k vzestupu. Říct „chci“. Nebylo třeba víc. Řekl jsi „chci“ a vše se dalo do pohybu. Já se neodvážil. Zdálo se mi, že Francisco se někam dopracoval, ať už to bylo kamkoli, nebyl jsem schopen rozeznat, že úkony spojené s řízením časopisu nestačily stravovat jeho síly, a jak jinak, ani jeho ambice: byl v pohybu. Kazatelnu vinařského a kulinárního apoštola vyměnil za vedoucí pozici v ústraní Leonořiny restaurace, jež ji zavedla až na samotný konec; brzy byla vyhlášena jedním z gastronomických chrámů Španělska: nazývat ji svatyní namísto chrámu by znamenalo zastírat dokonalost Leonořiných kroket – slovy kritiky velkolepých: používají takové výrazy tihle gastronauti: poslední věci člověka, nebe a peklo, aby popsali béarnskou omáčku. Jsou to gastronomové. Treskou à la pil­pil dosahují království nebeského. Ti ale mají štěstí. Čítávám jejich sloupky v přílohách novin, i tak sleduji Franciskovu stopu, pronásleduji ho, střežím ho. Brandáda ve stylu Leo, zvěřina podle Leo, bécasse, ah, bécasse à la Leo. Vím, že časem ji její nepřátelé začali kvůli hubenému obličeji přezdívat La Bécasse, s přibývajícími léty se zdálo, jako by její špičatý nos ­rostl, zatímco anorexie nebo první příznaky nemoci jí odhalovaly propadlé tváře. Dočetl jsem se to v jedné kritice v novinách. Od Franciska jsem věděl, že ji jezdili degustovat hosté až z Baskicka: u stolů Maldonského krystalu denně obědvaly desítky politiků, finančníků, prestiž, avantgarda, přivonět, ochutnat, rozžvýkat módu, cítit mezi zuby křupat moc a topinku potřenou ptačími vnitřnostmi. Pár let nato udělili restauraci dvě étoiles Michelin, nebylo nutné, aby mi to sdělil on, beztak už sem nejezdili, ani jeden se do Olby nevracel, ona se už neukázala nikdy a on přijel párkrát, na otcův pohřeb, vyřídit rodinné záležitosti, rozdělit si dědictví s bratry. O těch hvězdičkách informovali ve zprávách a pak jsem to četl i u kafe v baru Dunasol. Následující den to komentovali v novinách. Každé ráno je prolistuju na baru. Znovu jsem se s ní setkal v televizních novinách, když jsem doma po jídle loupal pomeranč, opakovali to ve zprávách na jedničce, přinášíme vám krátký rozhovor s první ženou oceněnou ve Španělsku dvěma michelinskými hvězdami, to je obrovské vyznamenání v tak ryze mužském světě, jakým je špičková gastronomie, a publikací tak zatraceně machistickou, jako je Michelin (kolik držitelek dvou hvězd je ve Francii? na světě? Nemohu si vzpomenout, zda řekla, že je ve Francii jedna, anebo jestli řekla, že žádná). Díky tomu, jak kuchaři vyplňovali v televizi stále více prostoru, vídal jsem ji často, svezla se s každou vlnou chuťových trendů: kuchyně aromatická, kuchyně smyslová, kuchyně technoemocionální. Vídal jsem ji v televizi v bílém rondonu, s čepicí na hlavě, jak pózuje s rybou na podnosu, v jedné ruce svazek chřestu a větvičku něčeho zeleného, v druhé mísu s kanicem, jako obvykle usměvavá, až se jí chrup ve světle reflektorů blyštil jako v nějaké reklamě na zubní pastu (taky ti matlají zuby tím bělicím gelem z řady White Pearl, děvko?), a musel jsem ji vypnout, než jsem se přistihl, jak vařím podle jejího receptu, nebo jak odpovídám na otázky, které jí kladl moderátor, neboť televizní obraz mi okamžitě splynul s obrazy, které jsem nosil v hlavě, znenadání vyplouvaly na povrch, bez přestání se mě zmocňovaly, táhly mě do světa vzpomínek, těch prožitých i vysněných, ačkoliv v obou případech stejně nesnesitelných, znemožňovaly mi vnímat skutečnost. Tou dobou už ke mně Francisco během svých sporadických návštěv Olby nepromlouval jako novinář nebo spisovatel: líčil mi svůj vliv v časopise, ve vinařstvích, svou nezbytnou úlohu poradce při míchání moštů – el coupage, jak říkal on –, výběru sudů, schvalování etiket a – výsostně důležitém – zavádění toho, čemu říkal filosofie vína, jež se odrážela na ceně. Za víc filosofie víc peněz. A další obchody, Leonořina restaurace, projekty v pohostinství, jejichž prostřednictvím se stýkal s podnikateli a politiky. V televizi se objevoval dlouhý špičatý nos La Bécasse a já ji místo toho viděl nahou v náručí Franciska. Vidím ji. Stehny ho svírá v bocích: tvář vykukující za mužským ramenem, pohled upřený na mě, pootevřená ústa, pohybující se hýždě, které se otvírají a zavírají za přírazů ženiných chodidel. Leonor na obálce módního časopisu ukazující tác, na němž leží humr sytě purpurově barvy, humr kardinál, který, když si ho prohlédnu pozorně, je zkrvavenou loutkou ve fetální poloze. Posadím se na posteli. Křičím, žádám, ať mě nechají na pokoji. Vzpomínky.

Ze španělského originálu En la orilla (Anagrama, Barcelona 2013) vybrala a přeložila Hedvika Tichá.