Portrét spisovatele doplňuje zamyšlení, v němž autor s nadhledem intelektuála uvažuje nad otázkami tvorby. Přirovnává ji k dobrodružné plavbě s nejistými výsledky.
Před nedávnem jsem dopsal román a teď zakouším zvláštní pocity: radost, ale i nespokojenost; únavu či dokonce vyčerpanost, ale i chuť pustit se do toho znovu, až si trochu oddechnu. Mám dojem, že jsem text vybrousil do definitivní podoby, ale přitom jako by mi mezi prsty uniklo cosi podstatného…
Psaní románu bych přirovnal ke stavbě domu s mnoha místnostmi, terasami, výklenky a věžemi. Aby člověk postavil takovou budovu, musí na to mít projekt, důkladný, ale přitom odvážný; dále se potřebuje zorientovat ve vyzkoušených technologiích a taky musí zvolit vhodné materiály – bude to dřevo nebo beton, kov nebo sklo? Jakmile se rozhodne pro jednu z možných variant, pak jeho postup, ať ho provede v jakémkoli pořadí, změní celek a dá jeho dílu určitý smysl.
Já osobně, jak už jsem řekl při různých příležitostech, jsem stoupencem románu, který bychom mohli nazvat „román-palimpsest“. Je to narativní konstrukce o několika patrech, v níž se významy postupně skládají, překvapivě a tajuplně. K této konstrukci by měl rozhodně patřit realistický, syrový nebo až přízračný pohled, ale neměl by v ní chybět ani závan fantastična, detailní průzkum historie, pokus dotknout se duchovní, transcendentální sféry; vážnost by se měla střídat s hravostí, popis ryze osobních situací s všeobecně platnými kulturními citacemi; mělo by jít o zkoumání lidského nitra zahaleného stínem nebo temnotou, ale také o geometrické řešení scén, o matematickou koncepci postav, jak ji známe z her I. L. Caragiala nebo E. Ionesca. Neobnáší však takové kombinování příliš velké riziko? Může ze spojení protikladných pojmů vzejít něco jiného než neuvěřitelný guláš, slátanina, jejíž jednotlivé části se navzájem popřou? Řekl bych, že toto nebezpečí hrozí jen v případě grafomanů a pisálků, kteří jsou schopni zničit jakýkoli, i ten nejjednodušší námět. Vraťme se však k opravdovému autorovi: pokud až dosud uspěl v oné jemné tvůrčí alchymii, teprve teď na něj číhá skutečné nebezpečí: možná, že jeho kniha bude skvěle napsaná, ale nikoho nedojme. Kdy máme co činit s knížkou, která nás dojímá, s velkou literaturou? Jak onehdy poznamenal jeden můj přítel, možná tehdy, když autor zapomene na všechny návody, na veškerou vědu a spisovatelskou techniku, a sám se vydá do končin, kam nikdo před ním nevkročil.
—
Přiznám se, že jsem znal jen základní fakta o Kryštofu Kolumbovi, objeviteli Nového světa, kterého Španělé nazývali Cristobal Colon. Je to však fascinující osobnost a zasluhuje si, abychom se s ní blíže seznámili. Čteme-li nějaký jeho seriózní životopis, vyvstává před námi působivý obraz člověka, který žije ponořen do svých představ jako do nejopravdovější skutečnosti tak dlouho, až se jeho chiméry změní v realitu. Pevně věří ve své poslání, všude kolem hledá opěrné body, spoléhá i na prameny neprůkazné či dokonce podezřelé, jen když potvrzují jeho předpoklady a dávají za pravdu jeho vizi. A nakonec díky svému odhodlání uspěje, ze šarlatána se najednou změní v kouzelníka, zázrak je na světě.
Ať se podíváme na jakoukoli epizodu z jeho života, každá je svým způsobem poučná. Stalo se například, že jistý Nico dei Conti se kolem roku 1450 vrátil z cesty do Indie a na Jávu. Protože ho nepříznivé okolnosti na jednom místě jeho putování přinutily přestoupit k islámu, vydal se po návratu žádat o rozhřešení papeže Evžena IV., jehož sídlem byla v té době Florencie, kde žil také známý zeměpisec a astronom Toscanelli. Nico dei Conti mu předložil podrobnou zprávu o své výpravě a na jejím základě Toscanelli stanovil, že délka Evropy a Asie zabírá asi třetinu zeměkoule („dvě stě třicet stupňů šířky“), takže cesta do Indie opačným směrem, přes oceán, by překročila „jenom sto třicet stupňů“. Tato kardinální chyba ovlivnila Columbovy úvahy a změnila celý jeho osud. Nebýt tohoto omylu, nenašel by nikdy odvahu k vyplutí do neznáma.
To zavdává důvod k přemýšlení na téma, jakou úžasnou roli hrají omyly, chimérické představy a náhody při velkých objevech a vynálezech. Jsem přesvědčen, že jsou nepostradatelné i pro autora románu, který se vydává neprošlapanou cestou na namáhavou pouť, na jejímž konci možná objeví – anebo neobjeví – Ameriku.
Z rumunského originálu Note disparate despre condiţia autorului, uveřejněného v časopise Ramuri (2/07), přeložila Libuše Valentová.