Sen dítěte, jež kráčí po sněhu

Hned příští noc bylo v kanceláři prvního tajemníka Gârmocie živo. Důstojník pověřený ostrahou okresního výboru strany ho přišel vytáhnout z postele. Gârmoci běžel celý zplavený na sekretariát, kde ho služba informovala, že z krajského výboru napřed poslali telegram a pak ještě hrozně rozčileně volali a vyhrožovali kvůli té samé záležitosti: do čtyřiadvaceti hodin ať připraví k odjezdu vlakovou soupravu s těmi lidmi z okresu, co mají být posláni do vyhnanství. Příkaz podepsal sám soudruh Boromir, nejvyšší kápo na kraji, nadřízený soudruha Cameniţi, který se právě vrátil z Moskvy a byl jmenován organizačním tajemníkem, tj. druhým v pořadí co do důležitosti. Odjakživa ustrašený Gârmoci se začal třást, až mu zuby cvakaly hrůzou. „Je tady zima jak v morně,“ zavrčel směrem k podřízenému, aby zakryl skutečný důvod svého rozechvění. A hlasem, v němž od bručivého tónu přešel k pokusu o pořádné zařvání, přikázal: „Přiveď soudruha Fanacheho, a to hned!“ Voják srazil podpatky: „Provedu!“ Otočil se vlevo v bok a vyšel ven.

Po tomto poplachu se Fanache objevil, než bys řekl švec. Od dveří vrhl rychlý, ale pozorný pohled na prvního tajemníka, usazeného za masivním psacím stolem v levém rohu místnosti, aby zjistil, v jakém je rozpoložení a zda nehrozí nějaký malér. To, co viděl, ho však příliš neuklidnilo. Obvykle si sem Fanache přicházel popovídat jako rovný s rovným, anebo dokonce Gârmoci mlčky dával volnou ruku šéfovi Securitate, aby řídil vše, co je třeba, v našem městečku i v celém okrese. Avšak v tuto chvíli – i když takové situace byly velmi vzácné – cítil soudruh Gârmoci akutní potřebu projevit svou nadřazenost vůči Fanachemu. Může být, že Securitate je největší a nejmocnější, ale on, soudruh Gârmoci, je přece prvním tajemníkem v okresu Serenite a on také nese veškerou odpovědnost za realizaci stranické politiky v těchto končinách; proto má právo rozhodovat o každém zdejším obyvateli včetně soudruha Fanacheho, pokud by například soudruh Fanache nedodržoval směrnice Strany. Všemi mastmi mazaný Fanache si okamžitě uvědomil, že bude lepší neodporovat, postavil se do pozoru a hlásil: „Rozkaz, soudruhu první tajemníku!“

Hned jak Fanache vstoupil do místnosti, zasáhla Gârmocie pronikavá vůně jeho kolínské, což se ostatně stávalo pokaždé. Fanache byl vždycky nápadně cítit kolínskou vodou, jíž se poléval snad po litrech, aby překryl jistý zápach, který se mu usadil v záhybech kůže a možná i v mozkových závitech. Než se dostal do funkce, pracoval v krajském městě na odvozu fekálií z žump a veřejných záchodků a měl pocit, že se toho pachu už nikdy nezbaví.

Prvního tajemníka uklidnila poddajnost šéfa místní Securitate a najednou se cítil jistější: „Musíme tenhle problém vyřešit; je to vážný, ale my dva to zvládnem.“

„Podívej, soudruhu Fanache, víš, že do prvního musíme deportovat novou várku těch nepřátelských elementů, které ohrožují výstavbu nového řádu v naší zemi.“

Soudruh Gârmoci byl sám na sebe pyšný, jak to pěkně vyjádřil: „nepřátelské elementy, které ohrožují výstavbu nového řádu v naší zemi“. Tenhle výraz našel ve stranickém deníku „Jiskra“ a naučil se ho nazpaměť, aby ho mohl použít při každé vhodné příležitosti. A ta příležitost nastala právě teď. On totiž soudruh Gârmoci měl také problém, ale jiného druhu než Fanache: neuměl se pořádně vyjádřit, a to bylo na překážku jeho vzestupu. Když měl mluvit, nenacházel vhodná slova; vynořovala se mu až po velkém úsilí a se zpožděním. Jak je pak pracně dával dohromady, většinou se mu nepodařilo vytvořit větu, která by měla hlavu a patu. Kolikrát jen se na něj obořil soudruh Cameniţă, když spolu něco sepisovali: „Proboha, tak už se vymáčkni, pitomče!“ Samé takové potíže: chudá slovní zásoba, hrubky ve shodě a tak dále; ale když on neměl čas chodit do školy, zapojil se do dělnického hnutí, teprve onehdy ho vzali na večerní studium lycea, kde dostával pochopitelně samé jedničky, dokonce i z literatury a z ruštiny, šlo to po stranické linii, bodejť, kdo by se taky odvážil dát okresnímu tajemníkovi jinou známku než jedničku?

Gârmoci se na chvíli odmlčel, vyčerpán tím, jak se pln revolučního zápalu vypořádal se správnou formulací, a pak dodal:

„Ale kvůli tvýmu návrhu sme ve zpoždění, sou’hu Fanache, protože tys říkal, že počkáme až po svátkách.“

Fanache si pamatoval naprosto přesně, že ten, kdo navrhl celou záležitost odložit na dobu po svátcích, nebyl on, nýbrž právě soudruh Gârmoci. Nijak se však neohradil, protože měl vyvinutý čich na situace tohoto druhu a věděl, kdy je možné prvnímu tajemníkovi odporovat, a kdy je naopak lépe mlčet.

Gârmoci pokračoval:

„Nemůžeme moc dlouho váhat, váhání neslouží revolucionářům ke cti!“

A po další pauze:

„Nebudem to protahovat; do zítřka do půlnoci bude připravenej ten vlak, kterej odveze nepřátele tam, kde už nebudou moct škodit dělnický třídě. Sou’hu Fanache, připravils seznam osob zařazenejch do týdle várky?“

„Jestli jde jenom o tohle, soudruhu první tajemníku, tak to mám pod kontrolou, všechno jsem už zajistil a čekal jsem jenom na signál: do čtyřiadvaceti hodin je všechny seberu, všech třicet, a předám je do vlaku. Provedu!“ halasil Fanache, spokojen se svou zdatností v tomto ohledu a zřejmě i vzrušen připravovanou operací. Nic mu nedělalo větší potěšení než zatýkat lidi, vidět je, jak se před ním ponižují, zatímco on si před nimi hraje na všemocného; když se mu zachce, může jim dát přes hubu, až jim vytryskne z nosu krev, anebo jim může plivnout do obličeje nebo na brýle, přesně tak, trefit se plivancem přímo na sklo brýlí, to ho vždycky náramně potěší, čert ať vezme tyhle ubožáky, co se kdysi tvářili, že jsou někdo, jenomže kolo se otočilo, a oni jsou mu teď vydaní na milost a nemilost, plazí se před ním po kolenou a líbají mu ruce. Kdykoli se mu zachtělo, znásilňoval jejich dcery, dělal si pohodlí v jejich domech, rozvaloval se v holínkách a v koženém kabátě v jejich načechraných postelích a konal potřebu do bělostných záchodových mís obložených keramikou… všem vám patří nakopat do…!

Ze snění ho vytrhl Gârmociův nervózní hlas:

„Říkals třicet?“

„Třicet, soudruhu tajemníku, tak zněl rozkaz!“

„No, možná to bylo třicet, teďka je ale změna, v tomhle telegramu to píšou jasně: jednatřicet! A tenhle rozkaz musím poslechnout, to je pro mě svatý přikázání. A tak, sou’hu Fanache, musíme na seznam připsat eště jednoho!“

„Když to tak musí být, připíšeme, soudruhu tajemníku. Stejně je to samej nepřítel, kam se člověk podívá, a my je musíme odhalit a zlikvidovat.“

„A kohopak máš na mušce, sou’hu Fanache, na koho myslíš, nóó?“

V tu chvíli pocítil Fanache přímo fyzické uspokojení, jako kdyby se pomiloval s pěknou ženskou; takový dotaz ho uváděl v nadšení, protože neustále měl někoho na mušce. Těšil se samozřejmě různým výhodám, nebylo jich málo, ale tohle privilegium bylo k nezaplacení: když se mu někdo znelíbil, mohl ho zničit, mohl z něj udělat hadr na vytírání podlahy, mohl ho smést ze zemského povrchu, když si to dušička přála.

Teď právě jeden člověk upadl v jeho nemilost, a tak jen hledal příležitost, jak si to s ním vyřídit. Tím, kdo se mu znelíbil, byl můj otec, profesor matematiky jménem Kníže. Rozčilovalo ho, že je vysoký a urostlý, že má světlou pleť a zelené oči, zatímco on sám je zavalitý a snědý. Také ho rozčilovalo, že otec nosil béžový gabardénový svrchník a k tomu klobouk, vše sice dosti obnošené, ale čisté a z nóbl materiálu, zatímco on, Fanache, celý život chodil ve vaťáku a v čepici; teprve když se dostal nahoru, naparoval se v černém kabátě ze zrohovatělé kůže, který nemohl ani pořádně dopnout. Strašlivě ho štvalo, že otec užíval oslovení „pane“ a „paní“, zdravil obřadně nazvednutím klobouku a mírnou úklonou, říkal „mám tu čest“, „moje úcta“ a takové podobné formulky, z nichž se Fanachemu zvedal žaludek. Dalším důvodem ke vzteku bylo, že profesor měl syna ve stejné třídě, do níž chodila jeho dcera. Učitelé jí sice od první třídy dávali nejlepší vysvědčení, platilo to i teď v lyceu, ale nakonec si nevěděli rady, a to samé vysvědčení dali i jemu, a tím Fanachemu úplně zkazili náladu: copak snad jeho dcerka není lepší než ten profesorský zmetek?

A tak Fanache odpověděl bez nejmenšího zaváhání:

„Myslel jsem na rodinu profesora Knížete.“

Gârmoci se nehodlal zabývat otázkou, kdo je ten třicátý prvý, potřeboval jenom doplnit seznam, aby soudruzi z kraje neměli žádný důvod ke kritice, a také aby neuvedl do nepříjemné situace soudruha Cameniţu, který pocházel z kádrů našeho okresu a pozorně sledoval všechny zprávy ze svého původního působiště.

„Ta rodina… to sou nepřátelský elementy?“ zeptal se Gârmoci s předstíraným zájmem.

„To tedy jsou!“ ubezpečil ho šéf místní Securitate.

„Tak jo,“ rozhodl okresní tajemník.

A ještě se zamyslel:

„Dyť i to jméno je nepřátelský, co to je za jméno – Kníže?! Takový může mít jenom třídní nepřítel!“ usoudil Gârmoci, přičemž se mu čelo nakrabatilo mimořádným intelektuálním úsilím.

Jeho názor týkající se nevhodnosti našeho příjmení se stal rozhodujícím argumentem, kvůli němuž byla naše rodina zařazena na seznam deportovaných.

Z rumunského originálu Visul copilului care păşeşte pe zăpadă fără să lase urme sau Invizibilul, descriere amănunţită vybrala a přeložila Libuše Valentová.