V nakladatelství Fra vyšel soubor tří posledních a jedné nedokončené sbírky Violy Fischerové. Převážně v úsporné formě se jimi prolínají autorčina typická témata: smrt, potřeba druhého i komplikovaný vztah k matce. V konfesijní poloze občas vinou opakování zaznívá i poněkud vyprázdněný morální apel.
„Teď už/ umřela i Viola Fischerová/ modlím se ať ji/ náš Pán/ pod jemný oblak schová,“ napsal básník Ivan Martin Jirous ve své posmrtně vydané sbírce nazvané Úloža. I poslední, nedokončená sbírka Violy Fischerové Hrana vyšla až po autorčině smrti: básnickou pozůstalost, která čítá devatenáct básní a je tištěna v chronologickém, „náhodném“ pořadí, jak informuje ediční poznámka, se nakladatelství Fra rozhodlo vydat v souboru s předchozími třemi sbírkami. Pro celé autorčino dílo je příznačná pozornost upnutá ke smrti a velmi úsporný výraz. Tato úsečnost se v pozdní tvorbě ještě zvyšuje; hrstka slov bývá v básni většinou uspořádána do tříveršových strof. Fischerová pomíjí interpunkci, básně neopatřila názvy a s rýmy pracuje jen málo. Básním – zejména v prvních dvou sbírkách – přesto nechybí zvuková dramatičnost.
O smrti bohatě i stroze
Ať už je v poezii smrt pojímána obrazně bohatými verši (Sylvia Plathová, Zbyněk Hejda) či strohými verši s explicitně filosofujícím přesahem, které se tudíž nemohou lekat „velkých“ slov, jako je láska, smrt či Bůh (Viola Fischerová, Tadeusz Różewicz, Ryszard Krynicki, Rudolf Jurolek), směřují básníci od osobního prožitku ke sdělení něčeho unikátního, přece však nadosobního.
Ve své vrcholné sbírce Předkonec, jež soubor otvírá, Fischerová představuje obavy z umírání, z opouštění tohoto světa. Prožitek vyvěrá v minulosti, často v krajinách dětství (zde autorka dává vzpomenout na nedávné Dva zelené tóny Bohumily Grögerové). Bezprostředně ulpívá v dnešku – ale jen dočasně. Básnířčin obraz vznikl vlastně už dávno, nyní je načase jej neúprosně opouštět v pochmurném předkonci: „Takové divné dění/ jako když dítě zatrne/ Přežiju toho kosa v trávě/ nebo on mne?“ Zádušní meditace, nezodpovězené otázky, jinde zase všeobsahující odpovědi v jediném verši.
V Písečném dítěti převládá druhé z významných témat, které se vine autorčiným dílem už od prvotiny: potřeba druhého. Všechny básně zaznívají ve druhé osobě; v apostrofách „láskylačného dítěte“ prosvítá spolu s polštinou jedinečné štěstí neobyčejně sugestivně podaného partnerství se všemi náležitostmi, jako je společné překonávání studu, zázračný nález krásy objetí či rarita situace obou milenek. Přitom nejde o romantickou „osudovost“: Fischerová představuje jednu stranu milostného dialogu s písečným dítětem, které si doteky a hnětením rozpoznala a které pro jeho dokonalost nelze nemilovat.
Zvyk opakované konfese
Viola Fischerová svými přehlednými verši exceluje tam, kde se životní a autorská zkušenost přímo dotýká nejpodstatnějších citů a hodnot v nás. Její poetika proto nemůže potřebovat lingvistické hříčky; působí, jako by byly na přilepšenou. Ve skutečnosti jsou ale velmi rušivé, jako například málo vkusné záměrné vyšinutí „neměla jsem komu umřít“ nebo laciný novotvar „zamáloučinění“.
Právě tak autorčino dílo ochuzuje opakování. Znovuobjevování čehosi unikátního, nevyhnutelného, co dává krásné básni vzniknout, nutně naléhavost knihy rozmělňuje. Zařazením Domku na vinici prokázal nakladatel Viole Fischerové medvědí službu. Odhlédnemeli od toho, že charakteristika poezie „všemocným“ adjektivem je práce nevděčná, a zařadímeli Fischerovou ke konfesním básníkům, vyvstává okamžitě otázka, do jaké míry je autorčina opakovaná konfese důvěryhodná a kdy už začíná přerůstat ve zvyk, káravou noticku či apel.
Něco se přece mění: oslovování druhého získává v Domku nový rozměr. Překonávání někdejších traumat (zejména v oddílu věnovaném matce: „Taky bys mi vytkla/ že nedožiju do sta /s tou věčnou cigaretou“), staré dluhy a strašáky, narychlo načrtnuté záznamy, vzpomínky, vzkazy pro druhé. Tato soukromá „korespondence“ ve verších (která je mimochodem typická i pro citovaného Jirouse) v soukromém světě přátel plně charakterizuje rovněž Hranu. Soubor obsahuje nebývale mnoho citátů (mimo jiné z díla mladé básnířky Alžběty Michalové) a dedikací, které strhnou spíše na ploše slovního spojení („moučná pravička“) či verše než ve svém celku.
Po technické stránce kniha zapadá do edičního standardu nakladatelství. Jednotlivé sbírky jsou od sebe odděleny jen nešťastně nenápadným nadpisem, což knihu činí poněkud nepřehlednou. Zařazeny byly všechny básně tří již vydaných sbírek, z původních vydání chybí jen doslov Jaroslava Meda k Předkonci a obálkové ilustrace od Adrieny Šimotové.
Autor je polonista.
Viola Fischerová: Předkonec. Písečné dítě. Domek na vinici. Hrana. Fra, Praha 2013, 280 stran.