Turpismus – tedy poetika ošklivosti – je klíčovou estetikou polské poválečné poezie a hlásí se k ní také někteří současní autoři. Literární práce s ohyzdností charakterizuje i tvorbu dvou oceňovaných českých básníků.
V polské literární vědě se v padesátých letech 20. století objevil termín „turpismus“ (z latinského turpis, tedy ošklivý, ohyzdný). Jeho ambicí bylo překonat konkurenční synonyma, jako jsou barokní či expresionistická estetika, antiestetika, styl dekadence či prokletých básníků. Výhodou tohoto pojmu bylo, že se nevázal na konkrétní epochu ani autory. Používat se začal hlavně v souvislosti s tehdy mimořádně populárními autory takzvané Generace 56, za jejíhož klíčového představitele – a tedy i čelného turpistu – bývá považován Stanisław Grochowiak. Turpismus sloužil k vymezení jedné z dominantních básnických škol vůči lingvismu a moralismu. Tematologický charakter pojmu však umožňuje odhlédnout od jeho prvotního kontextu a využít ho k charakteristice určitého proudu v poezii obecně, dejme tomu od Květů zla dále, anebo k označení specifického, ale málo diskutovaného rysu díla konkrétních autorů – v našem případě současných českých básníků Bohdana Chlíbce a Milana Děžinského.
Velebit maso
Jedna z nejznámějších turpistických básní je Grochowiakova Hořící žirafa ze sbírky Menuet z pogrzebaczem (Menuet s pohrabáčem, 1958; v českém překladu Jana Pilaře báseň vyšla ve výboru Lov na tetřevy, 1990): „Tak/ to je něco/ Ubohá konstrukce strachu člověka/ Žirafa pozvolna se opéká/ Tak/ to je něco// Něco z aspirinu něco z potu je tu/ čumák podobný troskám kulometu/ Tak to je něco// Proč od vousů až k skráni zahníváte tu/ Jaký zub zvoní v lebce skeletu/ Tak/ to je něco// To co nás čeká/ užitečné i strašné/ jak noha/ jak srdce/ jak pohrabáč a pupek nebohý/ temný hrob lidské oblohy/ Tak/ to je něco// Tu báseň píšu/ sobě a oslům/ Dvěma zrevmatizovaným/ Jednoho bolí zuby/ Oni ji pochopí/ Tak to je něco// Protože život/ znamená:// Kupovat maso Rozčtvrtit maso/ Zabíjet maso Velebit maso/ Oplodnit maso Proklínat maso/ Vyučit maso i pohřbívat maso// A dělat z masa A myslet s masem/ Ve jménu masa Navzdory masu/ Pro zítřek masa K záhubě masa/ Zejména k obraně masa// A ONO SE PÁLÍ// Netrvá/ Nechladne/ Nevydrží ani v soli/ Opadá/ A hnije/ Opadne/ A bolí// Tak/ To je něco“.
Je zřejmé, že pro turpistickou estetiku jsou podstatné motivy smrti a zániku, patologické stavy těla a obrazy biologických přeměn, jako jsou hniloba, rozklad či hoření. Turpisté jsou ti, kteří „opěvovali krysy, výkaly a mrtvolné jedy“, jak prohlásil sám Grochowiak v eseji Turpizm, realizm, mistycizm (Turpismus, realismus, mysticismus, 1963). Krev, tkáně či vnitřnosti, destrukce a deformovanost, ohyzdné smyslové vjemy a podobně nemají ani tak vyvolat úzkost nebo klást eschatologické otázky. S religiozitou turpismus souvisí pouze nepřímo, podstatnější jsou pro něj strategie ironie a grotesky a hlavně přijetí estetické působivosti ošklivosti jako takové. Ne nadarmo bylo turpistům vytýkáno, že si v hnusu přímo libují.
Patologické náruživosti
Bohdan Chlíbec s Milanem Děžinským, kteří publikují od devadesátých let, patří k významným současným českým básníkům. Pokusů o zařazení jejich díla bylo podniknuto několik. Chlíbce vidí česká kritika – jmenovitě Zdeněk Kožmín, Jiří Zizler či Jiří Trávníček – především jako jednoho z křesťansky orientovaných autorů a jako intelektuála „s náruživostí patologa“, jak se vyjádřil Jan Štolba. Děžinského charakterizoval Štolba jako „novolyrika“, který se od svých vrstevníků odlišuje menším důrazem na realitu a expresivnějším rázem své poezie.
Mimoto ovšem oba básníky můžeme považovat za české představitele turpismu – bez nároku na genetickou přesnost, jakkoliv je pravděpodobné, že jeden básník druhého četl či čte, že oba autoři znají Grochowiaka a pochopitelně také duchovního otce turpismu Charlese Baudelaira. Cílem je spíše přesnost tematická. Stopa turpistické poetiky je totiž u Chlíbce i Děžinského velmi výrazná. Turpistické prvky jsou u obou autorů četné a intenzivní: „Vítr posouvá uschlým listem/ mezi rozšlapanými jeřabinami“ (Chlíbec), „Choroš práší jarním vlhkem/ jak zapařená mouka“ (Děžinský). Ošklivost se týká člověka: „Z kůže vysvlečená stará panna/ s řídkými šedivými vlasy,/ svázanými do drdolu někde na kopci“, ale i slepic: „Vždy se nejdříve pohladí/ poddajná střídka krčku/ a hlava se zvrátí v červených bublinkách“ (Děžinský). Pochopitelně ale také různých neživých předmětů nebo přímo odpadků, například „kýblu s šlichtou, lógrem a vajgly“ (Chlíbec). Specifickým případem jsou klinické motivy, někdy užité pro jejich obraznou sílu, jindy jako synekdocha člověka – u Chlíbce najdeme „potíže s hleny při nočním dýchání“ nebo verše jako „podejte mi olej,/ podvažte tepnu“ či „ano, obvykle žlázy pozdvihují radost/ jen k pouhému štěstí“. U Děžinského jsou tyto motivy vzácnější a působí, jako by byly přinejmenším částečně autobiografické: „to je má omotaná/ přívlač vazivových blan“. Později u něj přerůstají v obrazy bezmála laboratorní: „tkáň ke tkáni, radostné zřetězení buněk“.
Výlevky a kostnice
Zajímavé je využití hnusu pro zpřesnění a posílení jinak neutrálního obrazu – ať už v rámci ohyzdné metafory či jakési turpistické hyperboly: „na ulicích svítí moč v lucernách“, „přikládání posmrtných masek na kostnaté obličeje/ se v chodbách rozléhá až k znechucení“, „mapy na hrudníku vykouzloval hlenem/ z obou nosních děr,/ mozek okysličoval dle plánu“, „večer krmí svého psa tím, že před něj zvrací,/ ještě tak zlevní vlastní oběd“ (Chlíbec), „okraj města;/ výlevka chlévského tepla / do tlustých střev polí“, „hmyz skuhrající shnilým krovem“, „ježek utíká, na hřbetě spečený strup/ bodlin“ (Děžinský). Tato poloha přerůstá v Chlíbcově sbírce Zimní dvůr (2013; recenze v A2 č. 5/2014) až v agresi: „Ránu holí do zrudlého chřtánu/ místo modlitby“, „Co by tě mělo podepřít, když ne vidle/ s trny vraženými mezi žebra?“ Jinde ústí v explicitní kritiku: „Lidský mozek a vepřové varle/ triumfují v záměně“.
K nejpozoruhodnějším náleží případy, kdy motivy ohyzdnosti nepůsobí v prvé řadě jako odkaz ke skutečnosti, ale naopak jsou zakotveny v „lyričtějších“, imaginativních polohách. U Chlíbce jsou takové momenty – snad poučené Holanem – zvláště časté v Zasněženém popelu (1992) a v Temné komoře (1998): „Oči nacházely jen ticho/ oděné do peří holubů, ubitých o holé stěny“, „Napříště proto nebudiž nositelem jedu svůdná kurva,/ ale fyzický mrzák“. U Děžinského souvisejí s příklonem k meditativnímu tónu ve sbírce Slovník noci (2003), ale také v Přízracích (2007) nebo nejnovějším Tajném životě (2013; recenze v A2 č. 12/2013): „hrdost, jakou má vítr/ v duté kuřecí kosti“, „pralesní hodiny jejich růstu,/ v nichž skřípající ozvěna/ brousí kostní hrot, jenž chladem protne/ blánu srdce, žilkovanou krustu“, „déšť hoří v pouliční lampě,/ můj prst je kost/ se zřetelnými články“.
Jakkoli je zřejmé, že sebeobsažnější pojem nemůže tvorbu žádného básníka vystihnout beze zbytku, pro dílo obou citovaných autorů je turpistická poetika nepochybně velmi příznačná: vynořuje se již v debutech, je přítomná i v posledních – ceněných – sbírkách, a přitom nepřehlušuje osobitý autorský rukopis.
Autor je polonista a komparatista.