Stahování z kůže

„Iáson je zloděj a lhář, a když zvítězí, chová se jako svině,“ píše v románu Poslepu (2005) Claudio Magris (viz A2 č.14/2011). Magris je jedním z mnoha autorů, kteří se vracejí k mytickému vyprávění o plavbě Argonautů za zlatým rounem. Proč a čím právě tento příběh tak výrazně, od Homéra až po současnou popkulturní produkcí, rezonuje v západní kultuře? Jedním z důvodů je možná jeho fragmentárnost. Odkazy na dílčí motivy tohoto archaického vyprávění jsou rozesety v řecké epice i tragédiích, ale původní text neznáme. Ze všech komentářů (Homér, Sofoklés, Eurípidés) tak vane duch původní básnické orality; jako by se právě tento příběh něčím vzpíral skripturální fixaci. Nejstarším uceleným zpracováním se tak stává až epos helénistického básníka Apollónia Rhódského (mezi 295 a 290 – 245 př. n. l.) Argonautika, který konečně vydalo, příznačně, nakladatelství Argo.

Zkrotit a civilizovat

Současné vydání Argonautik využívá s drobnými, v zásadě pouze pravopisnými změnami dosud jediný český překlad Josefa Jaroše z roku 1924, který dodržuje časoměrné metrické uspořádání verše. Jak bývá u Arga zvykem, text doplňuje nápaditá grafická úprava a především skvělý obrazový doprovod Michala Singera, jenž text pouze neilustruje, ale výborně interpretuje. Tam, kde se může čtenář v textu zadrhnout na mělčině (své, nikoli narativní), mu ilustrace umožňují opět nabrat vítr do plachet. Zemité tóny kreseb, které se rozpadají do ornamentů, jež víří a utíkají za hranice stránek. Motivy lodí, oštěpů, seker, těl lidských i zvířecích; střídání detailů a panoramatických záběrů, siluet a tváří, které připomínají naivní malby přírodních národů i jejich evropskou avantgardní imitaci, jakoby urvané části lidských těl, koster, orgánů: to vše zdůrazňuje divokost, krutost, jakési dryáčnictví, jímž je prosycen celý příběh.

Nejčastěji bývá tento mýtus interpretován jako příběh o vítězství civilizace a kultury nad divošstvím. Argonauti coby symbol jednoty, spojenectví, kolektivního hrdinství porážejí temné divošství. Jejich plavba pak představuje jakousi civilizační a kolonizační cestu. V cestopisné perspektivě vyprávění se prostupuje „reálná“ a mytická topografie; vstup do Hádova podsvětí, Skylla a Charybda, ostrov čarodějky Kirké či divokých žen nebo obrů lze současně vepsat do mapy aktuálního světa – plavba začíná na Iólku, vede přes Bospor, podél severního pobřeží Turecka k východnímu pobřeží Černého moře (Kolchida je lokalizovaná do dnešní Gruzie), na zpáteční cestě se hrdinové vydají k ústí Dunaje, k Jaderskému moři, do keltských zemí, k Rhôně, pak se vracejí k moři a přes Sicílii plují až k severnímu pobřeží ­Afriky, ­několik dní se plahočí po poušti (námořníci nesou loď na ramenou) a přes Středozemní moře se opět vrátí do thesalského Iólku. Stopy, jež po sobě plavci zanechávají, můžeme vnímat jako výraz helenizace, respektive civilizace barbarského prostoru. Kam vkročí, tam přinášejí řád – pojmenovávají, krotí a uspořádávají: osvobodí starého slepého věštce Finea, zkrotí Harpyje i zpupné ženy, bojují s šestirukými obry, vykonávají řádné obětní rituály, demokraticky si losem rozdělují místa v lodi.

Ztroskotat a ztratit

Symbolika Kolchidy, „nejzazší končiny světa“, je však při pozorném čtení pestřejší. Iáson a jeho druzi vidí například při příjezdu viset na stromech mrtvá těla mužů. To, co se může jevit jako výraz barbarství, ale ve skutečnosti vystihuje princip rovnováhy (zatímco mužská těla visí na stromech, ženská se pochovávají, a tak zůstávají živly vzduchu a země v rovnováze). Ve městě líčeném jeho podivuhodný hrad prýští zpod kvetoucích keřů čtyři věčné prameny (mléko, víno, vonná mast a voda, jež současně vře a tuhne v led). Kolchida, v jejímž středu září zlaté rouno, tak připomíná spíše topos ráje. Kořistnická výprava za zlatou beraní kůží pak nepředstavuje apoštolskou cestu kultivovaných reků, ale mnohem spíš líčí velmi dramatický a v podstatě tragický zápas s divošstvím, které si člověk nese s sebou (a v sobě).

Na počátku putování je hořkost, vztek a křivda (uzurpovaná královská moc), na konci bezmoc, křivda a možná i trapnost (Iáson zpět trůn nezíská a jako stařec je zavalen rozpadajícím se vrakem bájné lodi) a mezi tím strast, námaha, utrpení, katastrofy. Apollóniovo zpracování mýtu sice končí závanem příznivého větru a vidinou přistání při domácím břehu, čímž nás ušetří Iásonova debaklu i Médeiny potupy a zoufalství, ale i přesto čteme drásavý příběh plný lží, předstírání, podvodů, zrad a krve. Iáson zdůrazňuje, že jej nežene „chtivost po cizím jmění, ale krutým však rozkazem přezpupný král, snad božstvo i jakés vyslalo nás“. Mnohem spíše než o dobrodružství, lstivosti či návratu se vypráví o hodnotě utrpení: „Ale přec nutno je do dálky plout, strast nezměrnou snášet.“

Více než odyseu připomíná příběh Argonautů starozákonní Exodus – je třeba uposlechnout krutou výzvu a vydat se do neznáma, vstříc živlům, božským vrtochům, katastrofám. Ovšem nikoli s příslibem zaslíbené země, ale s vědomím ztráty: „Jako když nějaký muž, jenž odešel z vlasti, – jak mnozí/ bloudíme trpící lidé, a žádná země nám není/ daleko, všechny pak cesty jsou jakoby před zrakem naším.“ Pokud bychom hledali katarzi, jak se na mýtus sluší, tak spočívá v objevu věčného bezdomovectví a neustálého ztroskotávání, bez něhož nelze doplout k přístavům. Dokonce i antropomorfizovaná Argó, jež k plavcům promlouvá, posvěcená bohy a metaforizovaná jako milenka a mateřské lůno současně, naříká: „Dále pak nemohu najít, kdo jiný by matkou byl naší,/ nežli že sama loď. Neb zajisté v břiše nás nosíc/ krutými svízeli po dlouhý čas loď sténala naše.“ A nakonec i ona ztrouchniví, o čemž ale Apollónius taktně mlčí.

Sežehnout a stáhnout

I milostný příběh Iásona a Médey, jemuž Apollónius věnuje celý 3. zpěv, drásá. Čarodějku Médeu, která dokáže svou mocí zastavit řeky, mírnit oheň, vychýlit dráhu měsíce, nakonec sežehne „mohutný plamen, co všechno obrátí v popel“. Zvolí cizince, zavrhne a zradí rodinu. Láska drtí a pronásleduje jako rozlícené Harpyje, zbavuje rozumu, žene do vyhnanství, obrací v popel, vraždí vlastní krev. Dokonce i Kirké si omývá hlavu, protože ji trápí „těžké sny o vražedné krvi; neštěstí uprchlých lidí, stižených zločinem vraždy“.

Díky psychologizaci vlastní helénistické literatuře sledujeme pochyby, váhání, roztěkanost, nervozitu – především Médeinu. Přešlapuje za dveřmi, vyhrožuje, vzpouzí se a podobně jako Iáson zrazuje a zabíjí. Ti, kdo opouštějí pevnou zem, „vlast“ – tedy to, co je jim známé a vlastní –, jsou sami stahováni z kůže jako bájný beran. Možná ono dryáčnictví, které tolik fascinuje moderní čtenáře a které známe třeba z Conradova Srdce temnoty (1899, česky 1980), Kafkových obrazů nomádů, indiá­nů a nájezdníků nebo z Durrellova Alexandrijského kvartetu (1962, česky 1989), spočívá v odhodlání nejen čelit všemu temnému, divokému, destruktivnímu, barbarskému číhajícímu uvnitř nás, ale nechat se jím i totálně pohltit, rozdrásat, pozřít, nelze­li jinak.