Čteme Japonsko, píšeme o Nipponu

Japonsko se i dnes, sto šedesát let od svého posledního, násilně vyžádaného objevení Západem, leckdy jeví jako šifra, čekající na rozluštění a zároveň se mu bránící. Jde o prostor, který se na jedné straně vždy vzpouzel adekvátnímu popisu (ale neplatí to z podstaty o každém místě, které si chce zachovat alespoň stopy sebeúcty?) a na druhé straně jako by každého, byť jen krátkodobého návštěvníka ponoukal k literárnímu zachycení vlastní zkušenosti. Japonsko ve svých hostech vyvolává pocit, že v daleké zemi zahlédli něco okouzlujícího, neznámého, esenci nepředstavitelného, o co je nezbytně nutné se v lepším případě s přáteli, v horším případě se světem podělit. Bezpočet jalových cestopisů a rádoby poučených vyprávění výměnných studentů i náhodných kolemjdoucích slibuje Japonsko popsat a pochopit. V násilném aktu kulturního svlékání ale autoři většinou nakonec nahotu nenabídnou. Místo holé podstaty kultury čtenáři předloží jen defilé maškar v přezdobených kimonech.

Japonský lajtnant od dragounů

Kulturní a společenské objevení Japonska dalo vzniknout mnoha zjednodušením, která si v tu více, tu méně aktualizované podobě hýčkáme podnes. Ať už se s Japonskem setkáváme na stránkách českých knih a časopisů konce 19. a počátku 20. století v hájemství fikce (Julius Zeyer, Joe Hloucha, Enrique Stanko Vráz) či v kontextu naučného psaní (Alois Svojsík, Josef Kořenský), je pokaždé snadné odhalit nutnou, ale zároveň zásadně do smyslu promlouvající dvojakost těchto textů. Psát o Japonsku (nebo samozřejmě o kterékoli jiné cizokrajné zemi) znamenalo zaznamenávat exotismus, a zároveň ho jedním dechem přehnaně interpretovat, přežvýkávat, více či méně adekvátními příměry přibližovat – a proto deformovat, zevšedňovat. František Procházka Serafinský v básnické variaci na Lotiho strunu nazvané Japonská láska před sto lety okrašloval své verše mnohými tajuplnými slovy, ta zvláště cizokrajná ale neváhal komentářem bleskově ozřejmit. „Samuraj = japonský lajtnant od dragounů“, čteme tak pod čarou a zároveň sledujeme, jak se z esenciál­ně cizího připodobňujícím popisem v razantním překladovém gestu několika slov vytrácí obsah i smysl.

Postoupíme­li od deskripce k interpretaci a zamyslíme­li se nad přeříkanou exotikou alespoň na několik okamžiků, odloží zdánlivě „nepochopitelnem zahalená“ reálie svou masku. Dálněvýchodní předpověď, jež s nadcházejícím jarem upozorňuje na období sakur, fascinuje svou podivností (a zbytečností). A podobných „anekdot jinakosti“ z každodenní české mediální krajiny lze vyjmenovat celou řadu, automaty s kalhotkami počínaje a císařovnou píšící každého Nového roku dedikační báseň konče. „Nepochopitelné Japonsko“ je odlito ze stejného mediálního kadlubu jako „američtí vědci“. Nemá nijak odkazovat k realitě, nesnaží se zprostředkovávat novou informaci nebo pochopení. Divák uchvácený předvedenou jinakostí – ach, tihle Japonci – snadno zapomíná, že stejné televize, které sakurovou předpověď prezentují jako vrchol nesrozumitelné obskurity, svého času nabízely index sušení prádla, popřípadě nás v obdobné každoroční afirmaci upozorňují, že na Vysočině sněží a kupodivu se tento meteorologický jev vozovkám všech tříd nevyhýbá.

Mediální obraz

Domácí mediální zpravodajování o Japonsku se v honbě za co největší sledovaností ani nemusí snažit cokoli pochopit či adekvátně představit, stačí mu, když odprezentuje fascinující obrázky. Snůška neuvěřitelných banalit a patosem přetékajících dezinterpretací, jimiž bylo před dvěma lety vyzbrojeno domácí zpravodajské líčení největší japonské katastrofy posledních mnoha desetiletí, pak nejlépe předvedla, jak neotřesitelné jsou exotizující stereotypy v myslích mnoha českých novinářů a reportérů. Není se asi čemu divit: české televize, rozhlasové stanice a tištěná média mají problém i s relevantním představením a zachycením „jinakostí“ domácímu kontextu mnohem bližších.

Pomiňme ulepené relace typu Cestománie, vždyť vhodnější příležitost k potýkání s cizí kulturou domácí zájemce nejlépe nalezne vně masmediální sféry – v literatuře. Dvacáté století nabídlo sdostatek šťastných i méně radostných příležitostí k seznámení s Japonskem. Tato soustavná pozornost dala vzniknout nejen sentimentálním Hlouchovým vyprávěnkám o tom, jak „mume, poslední mume dokvetla“, ale i řadě seriózních, avšak nikoli úzce odborných textů, pokoušejících se onu fascinaci „zemí vycházejícího slunce“, „zemí za zrcadlem“, „místem ztraceným v překladu“, „světem gejši a samuraje“ či „krajem tisícero podzimů“ nějak pochopit a rozklíčovat.

Letos přispěla česká nakladatelství do sbírky interpretačních textů hned trojicí překladů. Tyto knihy mají leccos společného: pokaždé máme co do činění s pracemi psanými nejapanology, ve všech případech dokonce s autory neznalými japonštiny. Společná je i základní perspektiva, v níž se západní myslitel (antropolog, sémiotik) snaží srovnávací metodou porozumět exotické zemi a její kultuře. Každý byl napsán z jiných pohnutek a v jiné historické situaci a jejich autoři pro své přemýšlení o Japonsku volí jiné přístupy a interpretační rámce. A pro všechny samozřejmě platí, že minimálně stejně jako o Japonsku vypovídají i o pozici pozorovatele, byť si toho třeba není vědom. Samostatné čtení kteréhokoli z nich vyvolá řadu oprávněných pochybností, postavíme­li ale nabízené tři záznamy osobních soubojů s Japonskem vedle sebe, poskytnou nám jistěže ne úplný, ale minimálně částečně reprezentativní pohled na západní myšlení o Japonsku. A třeba, můžeme doufat, nám v dělné kooperaci dovolí pocítit i něco z podstaty té tolik míhavé a vysvětlení se vzpouzející říše.

Násilí na znaku

„Pokud si zamanu představit si fiktivní národ, mohu mu dát vymyšlené jméno, veřejně s ním zacházet jako s románovým předmětem, založit novou Garabánii, tak abych ve své fantazii neohrožoval pověst žádné skutečné země (jenže pak ohrožuji pověst právě této fantazie ve znacích literatury). Také mohu, aniž bych měl jakkoli v úmyslu představovat či analyzovat skutečnost byť sebemenší (to jsou základní gesta západního diskursu), vybrat někde na světě (tam) určitý počet rysů (slovo s grafickým i lingvistickým významem) a z těchto rysů záměrně vytvořit systém. Právě tomuto systému budu říkat: Japonsko.“ Hned úvodní odstavec Barthesovy Říše znaků explicite varuje: zde se neradí hledat popis skutečného, zde vcházíme do konstrukce projektované znakovým architektem. Proč bychom měli uposlechnout? Rozhodneme­li se číst Barthesovu fantazijní novostavbu Japonska coby krajiny vyprázdněných znaků jako svého druhu záznam osobní fascinace jiným, které nás samotné zajímá, nedopustíme se tím na textu, jeho tvůrci či sobě samých většího násilí, než jaké na mnoha místech vyvíjí jeho autor.

Pod zdobeným, ale stále alespoň napůl transparentním potahem těch řetězených krátkých zamyšlení, mnohdy přitažlivých, někdy okouzlujících, jindy zaumných, jak jen francouzská literární tradice káže, zřetelně prosvítá Barthesovo uchvácení, nefiltrované nadšení novice. Snadno z textu domýšlet, jak při procházce po Šindžuku, při první návštěvě tradiční restaurace či herny pačinko ohromeně odkrýval svět Japonska nebo „Japonska“. Okamžitý prvotní dojem z člověka, místa, chuti si jen málokdy podržíme beze změny, Barthesova Říše znaků nám nicméně může toto zkreslené, ale zároveň opravdově žité uchvácení trochu připomenout. Barthes své pocity z Japonska vědomě deformuje a přetváří v sémiotický systém, protože ale místo detailní deskripce vždy upřednostní impresivní črtu, ponechávají si i teoreticky přetížené záznamy o vlastnostech znaků mnoho z počátků návštěvnického uhranutí.

Říše znaků zaujme, rozčílí i pobaví: popíše tradiční divadlo i psací systém, interpretuje funkci jídelních hůlek i studentské revoluční hnutí. Půvabné pasáže o jídle by v jinak „přeznačeném“ světě právem prodlévaly v temném, sójovou omáčkou demarkovaném srdci kánonu kulinářské literatury, Barthesova óda na sukijaki rozesliní úspěšněji než sebelesklejší fotografie doplněné rozpisem ingrediencí a výrobními postupy. Čteme­li o tempuře, že „je úplně zbavená smyslu, který tradičně přikládáme smažení, a tím je těžkost“, respektive že „mouka se v ní znovu shledává se svou podstatou rozptýlené květiny“, smějeme se půvabným a precizně pointovaným anekdotám, zároveň si ale znovu připomínáme estetično prvotního údivu, reálii jako atrakci, nadšení.

Síť dluhů a pohledávek

Systém poskládaný z dekontextualizovaných, sémiotikou znásilněných impresí rozehrává poutavou intelektuální hru, rozmařilec snící o deskripci založené více na světě než na egu ale musí zamířit jinam. Kulturně antropologická práce Ruth Benedictové z konce čtyřicátých let Chryzantéma a meč. Vzorce japonské kultury se nabízí jako automatická volba. Těžko bychom v dějinách moderního psaní o Japonsku hledali text důležitější a v nejlepším slova smyslu klasičtější.

Tužba po uspořádaném systému je vlastní jak Barthesovi, tak Benedictové, badatelčin vědecký přístup je ale takřka zcela oproštěn od projevů onoho prvotního úžasu. U této vlivné tvůrkyně teorie o kulturních vzorcích namísto toho nalezneme formulaci zaujetí pro výzkumný problém „mluvit o Japonsku“ a pro obecnou možnost popisu tolik jiné, a přitom povědomé kultury. „V průběhu uplynulých sedmdesáti pěti let, kdy Japonsko otevřelo své brány světu, do té doby zavřené, byli Japonci popisovaní fantastickou řadou výrazů ‚jenže také‘. V charakteristice žádného jiného národa na světě se takové výrazy nepoužívaly. Když seriózní pozorovatel píše o jiných národech než Japoncích a řekne, že jsou bezprecedentně zdvořilí, pravděpodobně nedodá, ‚jenže jsou také drzí a nesnesitelní‘,“ zahajuje Benedictová svůj půl strany dlouhý záznam paradoxních konstatací o dvojakosti Japonska. Následujících bezmála tři sta stran se pokouší všechna tato na pohled neslučitelná tvrzení provázat do jedné strukturně pevné výkladové konstrukce.

Pro takto založené Japonsko Ruth Benedictové je zásadní pojem relativní, kontextové a relační morálky a naprostou většinu svých analýz, jakkoli na oko vedených zeširoka, napříč dějinami i společenskými vrstvami, autorka vztahuje k soustavě morálních závazků a jejich internalizované splátkové ekonomii. Japonská společnost je pro ni sítí utkanou z přediva vzájemně zakládaných i splácených dluhů a pohledávek: pasivně převzatých i aktivně vznikajících, úzce rodinných i společenských, vztažených k lidem okolo i k sobě samému. Takový postup můžeme z mnoha stran kritizovat, lze mu jistě vyčítat zevše­obecňování i pofidérní předpoklad jednotné národní kultury. Uvážíme­li ale podmínky, za kterých Benedictové práce původně vznikala, a požadavky, jež na ni byly kladeny, nelze než obdivovat, nakolik Chryzantéma a meč zůstává i po více než šedesáti letech od svého vzniku čtenářsky strhující a v mnohém relevantní.

Autorka svůj průzkum prováděla ve čtyřicátých letech, za válečných časů, kdy jí byl bezprostřední přístup ke kultuře, antropologem tolik poptávaný, z pochopitelných důvodů odepřen. Založila proto svůj systém na analýze odštěpků, na rozhovorech s japonskými přistěhovalci do Ameriky, na odborné i krásné literatuře. Chryzantéma a meč začala vznikat jako neveřejný text, objednaný Úřadem pro válečné informace s cílem pochopit kulturu a psychiku nepřítele. Takovému zadání jistě lépe vyhoví zjednodušující, ale koherentní systém než roztříštěný soubor impresí a dílčích analýz „jenže také“.

Úplné porozumění

Anglický originál knihy Japonsko za zrcadlem Alana Macfarlanea byl poprvé publikován před pouhými šesti lety. Od díla cambridgeského profesora bychom mohli očekávat poučený syntetizující vhled, stavějící jak na klasických pracích oboru, tak na nových poznatcích a přístupech rozšířeného diskursu humanitního bádání. Leccos z toho Britovo procházení „zemí za zrcadlem“ skutečně nabídne, v lecčems dalším ale bohužel za svými předchůdci zaostává.

Studiím populární kultury trvalo několik desítek let, než se jejich proponenti poprvé odvážili naplno přiznat, že se Star Treku, turbofolku či superhrdinským komiksům věnují nejen proto, že jim přijdou jako fascinující badatelský problém, ale jednoduše také z toho důvodu, že je zkoumaná díla přitahují a baví. Antropologická varianta tohoto fanouškovského coming­outu je zahrnuta i v úvodu Macfarlaneova svazku a jeho upřímné rozprávění o tom, jak o Japonsku píše proto, aby své uhranutí lépe pochopil, patří k nejpůsobivějším částem knihy. Macfarlaneův záznam prvotního kulturního šoku zaujme dobře zaznačenými detaily (postřeh o všudy­přítomných drátech na ulicích), při hlubších analýzách ale vycházejí na světlo potíže jeho práce s prameny.

Japonsko za zrcadlem zakládá svůj výklad na detailních rozhovorech s japonskými badateli a Macfarlaneovými japonskými přáteli, které jsou dále kombinovány s oborovou literaturou a autorovými vlastními pozorováními. V diskusích s tamní inteligencí a ve vlastní návštěvě Japonska Brit spatřuje svoji komparativní výhodu, vždyť Benedictové neváhá předhodit, že „Japonsko nikdy nenavštívila a nezakusila“, a proto „úplného porozumění dosáhnout nemohla“. Jakkoli to tedy v úvodu rezolutně vyvrací, cambridgeský vědec, zdá se, v možnost „úplného porozumění“ venkoncem věří. Opravdu ale můžeme jako „úplné“ přijmout pozorování nadšence/badatele, který nám o svém pobytu v Tokiu neopomene sdělit, že přebýval v jednom z posledních tradičních domů? Skutečně může seriózní analytik bez diskusí převzít i na pohled za vlasy přitažené tvrzení (takto Macfarlane cituje Riesmanovo přesvědčení, že „osmdesát procent Japonců, včetně farmářů a dělníků, píše haiku“), zapadne­li do aktuál­ně vykreslované selanky říše uměn a krás?

Macfarlane obdivně opakuje Benedictové poznatek o „jenže také“ popisech Japonska, sám ale horizont podobného výkladu prakticky nepřekročí – konstatuje sice, že dvojakost vyplývá z neaxiologické podstaty japonské společnosti, použitelný jednotící (neodvozený) popisný rámec však nenabídne. Japonsko za zrcadlem přináší soubor nápaditých i provokativně ignorantských interpretací jednotlivostí, zvláště drásající je jeho banálním magičnem zanesené klokotání o jazyku. Zaujetí pro věc je výhodou, fanoušek by ale neměl zvítězit nad badatelem. Britovo Japonsko přesto stojí za to nahlédnout, i kdyby jen kvůli poznání nejrůznějších možných nebezpečí. Kouzlo přetrvá.

V obrazech současného tokijského výtvarníka Akira Jamagučiho, vyvedených do posledního detailu, zahlédneme jeden ze zásadních aspektů naší neumdlévající fascinace Japonskem. Starobylým národním stylem jamato­e tento umělec zpřítomňuje a mapuje moderní prostory naší každodennosti: boeingy míjející se nad mezinárodním letištěm Narita nebo nový obchodní dům společnosti Mitsukoši. Dvojakost „jenže také“ je zde plně přítomna, v rozumění nám ale tentokráte už nijak nebrání. Poznat Japonsko může znamenat přijmout jeho dualitu, číst Nippon a myslet o Japonsku, uvědomit si esenciální nepopsatelnost jiné kultury, ale zároveň se donekonečna pokoušet tuto překážku překonávat. Chceme­li pro sebe samé Japonsko odkouzlit, nezbývá nám než jej studovat. Tři českými nakladateli letos nabídnuté osobní zápasy, úspěšné i troskotající, nám k tomu zase na čas poskytují spoustu příležitostí.

Autor je bohemista.