Myslet Řecko

Mezinárodní síť současného scénického umění (International Network for Contemporary Performing Arts) vznikla v roce 1981 na festivalu v italském Polverigi a jednalo se tehdy ještě o neformální schůzku. Po roce 1989 však pod názvem Informal European Theatre Meeting získala akce nejen právní subjektivitu, ale především se stala důležitou platformou pro nové propojování nezávislých divadelních komunit ze západu a východu Evropy. Pravidelná jarní a podzimní zasedání, organizovaná vždy v jiném evropském městě (v roce 2000 proběhlo v Praze), dnes dosáhla globálních rozměrů. Jak poznamenal jeden z účastníků, tyto akce, navštěvované několika stovkami tvůrců a kulturních manažerů, „vyžadují opravdu hodně vizitek“.

Spřízněni situací

Setkání v Aténách letos v říjnu bylo považováno za výjimečnou událost. Nikoli snad kvůli počtu účastníků, který byl spíše průměrný, nebo poměrně předvídatelnému nulovému rozpočtu, vyvažovanému prací stovky dobrovolníků a výtěžkem z crowdfundingu. Nesl se totiž především v atmosféře solidarity kulturní komunity. Přece jen je pořád ještě velký rozdíl mezi snižováním veřejných rozpočtů ve velké části Evropy a absolutním zrušením podpory nezávislého umění ze strany řeckého státu. Přesto si organizátoři setkání nezvolili za heslo No future, ale Tomorrow, tedy zítřek jako „work in progress“. Aktivismus je koneckonců v řecké situaci namístě z mnoha důvodů.

Velká část programu byla věnována politickému a dokumentárnímu divadlu, a to včetně forem práce s neherci jako autentickými protagonisty představovaných příběhů. Obzvláště silně a přirozeně rezonuje v současných Aténách téma inovativních způsobů práce s publikem, které vychází z měnící se ekonomické, kulturní i demografické situace a které pro oblast kultury tolik akcentuje i Evropská komise. „Před krizí, když ještě panovalo ovzduší jakés takés prosperity, nebylo naše divadlo vůbec politické. Míchat umění a politiku působilo dokonce groteskně a staromódně. Na hrstku umělců, která se toho odvážila, bylo pohlíženo s politováním: Copak se ještě nedoslechli, že dnes je v kursu postmoderna?“ vzpomíná dramatička a režisérka Eugenia Tzirtzilaki. Po roce 2008 se situace diametrálně proměnila, „naše společné problémy nás tak sblížily, že publikum si samo žádá, aby umělci propůjčili hlas jeho úzkostem a zmatkům, aby se pokusili zpracovat tyto těžké časy místo něj“. Ve své hře Paralised Tzirtzilaki představila svět nezaměstnaných, kteří zoufale hledají únikové cesty z tísnivých podmínek, ať už sebevraždou nebo emigrací. Jenže kam jít, když égalité a fraternité platí pouze v klubu vyvolených?

Řecko jako zrcadlo

Poměry se změnily nejen v tomto smyslu. Diskusní skupiny i divadelní večery nabídly setkání převážně s umělci, kteří si svou tvorbu financují z výdělků v jiných profesích a pro udržení divadelního oboru i vlastní formy jsou ochotni pracovat zdarma. Přesto se tento stav nesmí stát trvalým řešením. „Kultura není abstraktní záležitostí, vzniká přece z masa a krve umělců,“ varovala hlavní koordinátorka setkání Kelly Diapouli z uměleckého centra Busart. Pokud zmizí, přijdou vniveč nejen investice do jejich vzdělání z časů prosperity, ale také senzitivita a humanita jako obranné mechanismy před totalitním myšlením. V Řecku, nebezpečně ozářeném hnutím Zlatý úsvit, vědí dobře, o čem hovoří. Zpustlý a rozprodaný přístav Pireus, proslulý bohužel už nejen známou písní, ale i nedávnou vraždou antifašistického aktivisty, je od centra vzdálen jen pár stanic metrem a – jak jeden řecký delegát v tomto ohledu trefně podotkl – v chaotickém dnešku si již nemůžeme být jisti, že tma je skutečně temnotou a světlo osvícením.

„Pokud Řecko není vaším domovem, nechte ho stát se na chvíli vaším zrcadlem, nebo alespoň symbolickým zvoněním budíku,“ řekla ve svém uvítacím projevu generální tajemnice IETM Nan Van Houte. To se netýká jen umění, vždyť konfrontace skutečných Atén s jejich mediálním obrazem, omezujícím se většinou na pouliční bojůvky nebo šovinistické vtipy, patřila k součásti poznání místní kulturní scény. Ano, i přes ekonomicko­politickou krizi se v Řecku stále ještě večeří v restauracích, popíjí v barech, čtou se tu knihy a hraje divadlo. Na Akropoli stále proudí davy turistů a úzkostlivě se dbá o čistotu metra coby monumentu období před krizí. S Řeckem se už nepoměřujeme jen prostřednictvím antického odkazu, ale i jako se symbolem současného stavu evropské civilizace.

Obrana nezávislosti

„Selhání evropského systému hodnot a symbolů proměnilo Atény v bitevní pole. Umírají tu lidé, obrazně i fyzicky,“ tvrdí aktivista a umělec Alexandros Mistriotis. „Mezi ekonomikou, politikou a kulturou stojí neprostupné zdi. To vede ke ztrátě smyslu: instituce tvrdí věci, kterým nevěří, společnost je nezvladatelná. Důsledkem je násilí.“ I proto hledá Mistriotis spojnice se starověkou kulturou, kdy filosofie, politika a umělecká kultura byly nerozlučně spojeny. Staří Řekové dobře věděli, že jedna bez druhé pozbývají své hloubky.

Jedním z výsledků aténského setkání byl manifest zveřejněný v jeho závěru. Zdůrazňuje se v něm důležitost koncepční kulturní politiky, dialogu s publikem, ale i tak běžná záležitost, jako je znovuzavedení umělecké výchovy, která byla v Řecku z ekonomických důvodů také zrušena: „Řecko je kolébkou evropské kultury a demokracie. Je povinností Evropy a v jejím zájmu zajistit, aby dále přispívalo k evropské kultuře a demokracii svými idejemi, hlasem, obrazy a zvuky a aby jeho mimořádné dědictví bylo přístupné všem. Žádáme vlády evropských zemí a EU, aby zaručily, že nároky kladené na řecký stát nebudou nadále ovlivňovat potřebné investice do kulturního rozvoje země a negativně ovlivňovat univerzální lidské právo svobodně se účastnit kulturního života a podílet se na vědeckém pokroku.“

Na základní evropské principy, jako jsou kulturní práva, ukotvená například v Úmluvě o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů UNESCO, se neodvolává jen citovaný manifest. Akronym PIGS, běžně užívaný pro ekonomicky problematické země EU (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko), je autory stejnojmenné mezinárodní koprodukce Divadla Entropia a režiséra Marilliho Mastrantoniho vnímán jako porušení článku 21 Listiny základních práv Evropské unie, který zakazuje diskriminaci mimo jiné na základě státní příslušnosti. Úvodní obraz inscenace, kdy mají herci akronym vepsaný na holém těle, je dostatečně výmluvnou metaforou pocitu zneuctění, s nímž se běžná populace „prasečích“ zemí potýká. Melanž citací ekonomických dat národních rozpočtů, světové literatury, fragmentů z demonstrací a výjevů z každodenního života protagonistů je především gestem rezistence proti dělení občanů EU na vyšší a nižší kategorie. „Od roku 2003 vyžaduje legislativa EU, aby prasata získala lepší životní prostředí [např. podestýlku ze slámy – pozn. M. Č.], stálý přístup k dostatečnému množství krmiva a zakázalo se rutinní zkracování ocásků,“ sděluje ironicky jedna z postav, která přichází také s novým akronymem FANG, v němž jsou tentokrát zastoupeny Finsko, Rakousko, Nizozemí a Německo. Fang znamená anglicky tesák a tesáky, jak je obecně známo, mají i divoká prasata.

Soustředit se na své cíle

„Tohle je válka, to je jisté… Chtějí nás terorizovat, dokud to všechno nepřijmeme jako normální. Dokud nepřestaneme myslet,“ říká postava ze hry Paralised. I návrat k pramenům patří k luxusu, který si řečtí umělci naštěstí dosud drží. Není od věci si v této v souvislosti připomenout, že i výraz krize jako obrat ve vývoji a zjevení pravdy je těsně spjat právě s tragédií a technikou dramatu. Opakování Aristotela může být obrannou strategií proti radikálním řešením a postojům. Nejen jeho Poetiky, ale také dalších spisů věnovaných filosofii, etice a politice a kladoucích důraz na občanské závazky a ctnosti. Z Atén si tedy nakonec většina z nás odvezla doporučení řeckých kolegů: Nemluvte tolik o krizi, ale raději se soustřeďte na své cíle. V aristotelské obci to bývalo dobro.

Autorka je teatroložka a kulturní manažerka.