Navzdory rozšířenému klišé o kulturní pustině nechybí Hongkongu vlastní literární historie. Ve 20. století byl útočištěm čínských intelektuálů, ale také zde vyrostly výrazné spisovatelské osobnosti. Především je však prostorem, který zaujímá v čínsky psané fikci jedinečné místo.
Nechme stranou dějepisné detaily o pronájmu Hongkongu, Kowloonu a dalších území britské koruně na devětadevadesát let – lhůta vypršela v roce 1997 – či o zavedení specifického správního systému koloniálního přístavu. Nebudeme si blíže všímat ani identity velkého globálního finančního a obchodního centra, přestože i tyto stránky městského života byly bezesporu formativní. Pro kulturní charakter Hongkongu byla zásadní politická nezávislost na dění v pevninské Číně.
Propustná hranice
Po pádu císařství a nastolení republiky v Číně v roce 1911 se do Hongkongu uchýlili nejprve císařští loajalisté. Ti zde dále pěstovali tradiční kulturu a položili základy konzervativního prostředí, které žilo v symbióze s konzervatismem britským. V roce 1937 vypukla válka a neutrální Hongkong se stal útočištěm a přestupní stanicí různým uprchlíkům. Prošli jím revoluční romantici i anarchisté. Propagátor moderní literatury Mao Tun zde žil téměř tři roky a napsal tu román V tygří tlamě (1941, česky 1959). Pobýval zde i budoucí čínský překladatel Haškova Švejka, spisovatel Siao Čchien. Katolický spisovatel Sü Tišan pět let vedl a modernizoval katedru čínského jazyka a literatury na Hongkongské univerzitě.
Následnou válečnou vřavu v Hongkongu po obsazení města Japonci v roce 1941 mohli vidět diváci loňského ročníku festivalu Filmasia v novém filmu režisérky Ann Hui Zlatý věk (2014), jehož hlavní hrdinka, spisovatelka Siao Chung, umírá právě v Hongkongu v roce 1942. Ani konec války roku 1945 nepřinesl městu kýženou společenskou stabilitu, neboť občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem přiváděla do nezávislého Hongkongu stále nové uprchlíky. Až po vítězství komunistů a ústupu Kuomintangu na Tchajwan se ti, kteří sympatizovali s komunisty nebo je otevřeně podporovali, vrátili do svých domovů na pevnině a v Hongkongu zavládl relativní klid.
Rok 1949 udělal za přílivem všemožných uprchlíků tlustou čáru. Roku 1951 vznikla přísně střežená demarkační zóna. Rebel a exulant Liao Iwu tak ve svých Hovorech se spodinou (2001, česky 2013; viz A2 č. 23/2014) přináší rozhovor s narušitelem státní hranice, jehož otec se snažil do Hongkongu přeplavat a zaplatil za svůj pokus dvaceti roky v žaláři. Hongkongská univerzita je však stále útočištěm pro čínské vědce i spisovatele, kteří do tamního otevřeného akademického prostředí přicházejí na rezidenční pobyty nebo jako hostující či stálí profesoři. Spisovatel Jen Lienkche zde dopsal svůj román Čtyři knihy (2010, česky 2013; viz A2 č. 25/2013), který později v Hongkongu taktéž vydal. Stejně jako na Tchajwanu také v Hongkongu stále vycházejí knihy v čínském jazyce, o nichž se na pevnině nesmí příliš nebo vůbec mluvit.
Město zamilované do sebe
O koloniálním přístavním městě Hongkongu se často tvrdí, že nemá svébytný charakter. Lidé sem přicházejí za obchodem a nezůstanou dlouho, místní kultura nikoho nezajímá. Toto tvrzení však vyvrací fakt, že Hongkong je již od první poloviny 20. století literárním prostorem ne nepodobným kosmopolitní Šanghaji, v němž se však odehrávají příběhy, které by na domácí půdě byly nemyslitelné. Tak současná šanghajská spisovatelka Wang Ani začíná svůj román Siangkang te čching jü aj (Cit a láska v Hongkongu, 1994) větou: „Hongkong, to je jedno velké nečekané setkání, jedno zázračné protnutí cest. Je jedincem, který je vášnivě zamilovaný sám do sebe, každý večer randí a ohlašuje nová zasnoubení, hýří srdečnou vřelostí a chytlavými melodiemi.“
O půl století dříve přijela do Hongkongu studovat anglickou literaturu jiná brzy velmi populární spisovatelka – Eileen Chang. Strávila zde více než dva roky pilným studiem, pak Hongkong padl do rukou Japonců a ona se vrátila do okupované Šanghaje, kde se začala živit psaním. Jedna z jejích nejznámějších povídek Láska v padlém městě (Čching-čcheng č’ lien, 1944) vypráví o odvážném románku, do nějž se pouští rozvedená osmadvacetiletá Paj Liousu, slečna z dříve zámožné šanghajské rodiny, ve snaze získat nového manžela a vymanit se z pout rodiny, kde je všem na obtíž. Ve svém věku, a k tomu rozvedená, nemá mnoho šancí na dobrou partii, a tak vše vsadí na svůj šarm něžné tradiční čínské krásky. Zaujme mladého bohatého obchodníka, který se původně měl stát nápadníkem její sestřenice, odjede do Hongkongu, kde spolu tráví čas, a doufá, že ji požádá o ruku. Město, kde ji nikdo nezná, jí dovoluje chovat se způsobem naprosto nepřípustným v rodné Šanghaji. Hongkong zde sehrává ústřední roli jako symbol touhy – není pouhým zázemím románků, ale přímo jejich předpokladem, nutnou podmínkou.
Byla to právě Eileen Chang, která jako jedna z prvních tento rozměr ostrovního města objevila čínskému literárnímu světu. V načervenalém nasvícení se vyjevuje pulsující město plné lidí z rozličných koutů světa, neony, moře a palčivé slunce, skalnaté stráně, květy azalek, přítmí přepychových koloniálních hotelů a hledající, často nešťastné duše. Autorka nalévá čtenáři šálek hořkého jasmínového čaje a vypráví další příběh tohoto „nádherného, ale tragického města“, kde setkávání jsou spíše míjením se, láska je touhou a klamem a lidé podléhají pokušení – ne ale samotného Hongkongu, nýbrž svých vlastních snů. Hongkong jim jen nabízí své hudbou a barvami hýřící sebevědomí. Jak říká literární vědec a komparatista David Wang, historie Hongkongu je vlastně jednou velkou hongkongskou romancí. A domnělá, falešná nezávažnost situace vede často k těm největším životním tragédiím.
Bezpečné útočiště
V roce 1952 se Eileen Chang do Hongkongu vrátila. Maovy požadavky na literaturu jí napověděly, že v Číně pro ni už nebude místo. Po třech letech v Hongkongu odjela do USA, kde strávila zbytek života. Hongkong už není dějištěm tragických romancí, ale bezpečným útočištěm, které mnohým nabídne zázemí a šanci na nový život. Eileen Chang zde anglicky napsala román z venkovského prostředí padesátých let The Rice Sprout Song (Píseň o rýžovém výhonku, 1955) o hladu a pozemkové reformě, za který si v Číně vysloužila pověst propagandistické proamerické autorky.
V padesátých letech odešli z pevninské Číny do Hongkongu také jiní, o nichž se dnes mluví jako o hongkongských autorech: především nejslavnější tvůrce populárního žánru příběhů o hrdinných bojovnících a profesor literatury Luis Cha, známý pod pseudonymem Ťin Jung [ukázku z jeho díla najdete v tomto čísle na straně 23], feministka Isabel Nee Yehsu nebo v posledních letech proslavený novelista a ekologický aktivista Chan Koonchung (Čchen Guančung). Jeho román Šenme tou mej jou fašeng (Vůbec nic se nestalo, 1999) o situaci v Hongkongu rok po převzetí města Čínou, politická scifi Šengš’ (Tučná léta, 2009) o prosperující Číně v roce 2013 nebo próza Luo ming (Obnažený život, 2013), zaměřená na vztah Tibetu a Číny, otevřeně popisují diskutované problémy současné čínské společnosti.
Známé hongkongské příběhy psala také tchajwanská spisovatelka Še Šučching a samozřejmě hongkongské autorky: smutně romantická Lilian Lee, v jejímž díle najdeme příměs nadpřirozených prvků tradiční kultury, je autorkou knih Pawang pie ťi (Sbohem, má konkubíno, 1985) nebo Čching še (Černý had, 1986). Bouřlivě energický povídkový styl Wong Bik Wan, loňské laureátky hongkongské literární Ceny Snu v červeném domě, jde naopak proti buržoazní nostalgii. Příkladem jsou knihy Wenžou jü paolie (Něžná a výbušná, 1994) nebo Lie lao čuan (Děti temnoty, 2012).
Hongkongští autoři tradičních populárních žánrů – různých druhů romancí – jsou těmi nejlepšími v celém čínsky hovořícím světě, mladá generace si zase dovoluje otevřeněji psát o palčivých problémech současnosti, protože vydavatelský průmysl zatím nepodléhá politické cenzuře. Bude zajímavé sledovat, zda se na literárním poli ani v budoucnu „vůbec nic nestane“.
Autorka je překladatelka.