Rusáci šturmují Hodonín

Seminář ruského filmu jste začal organizovat v roce 1994, tedy v době, kdy porevoluční antisovětská nálada ruské kinematografii moc nepřála. Co vás k tomu vedlo? Nebál jste se, že je akce předem odsouzena k nezdaru?

Pohnutkou bylo právě to, že všichni byli proti. V roce 1992 jsem se stal ředitelem městského kulturního střediska ve Veselí nad Moravou a tehdy nebyly v distribuci žádné ruské filmy. Čekal jsem, že z Prahy vzejde nějaký podnět, ale vzhledem k tomu, že se nic nedělo, řekl jsem si: Když jsi jednou šéfem, tak udělej něco sám. Protože paní docentku Galinu Kopaněvu jsem znal z Filmu a doby a hlavně z Letních filmových škol, nemusel jsem dvakrát přemýšlet, koho oslovit. Ona byla tím nápadem také trochu překvapená, ale řekli jsme si, že pokud přijede čtyřicet lidí, mělo by to smysl. A přijelo jich něco přes stovku, což byla pobídka k tomu, aby nezůstalo jen při jednom ročníku. Určitě nás ale nenapadlo, že to dotáhneme až do dvacátého výročí.

Jaká byla a je reakce místních na tuto kulturní událost?

Veselí nad Moravou, odkud také pocházím, je taková větší dědina. Když jsem akci uspořádal, dopadlo to tak, že známí mě přestali zdravit, říkali: Ty komunisto jeden zatracenej, co nám je sem taháš, a přecházeli na druhý chodník, když mě viděli. Já, který jsem psal samizdaty, jsem se najednou ocitl na druhé straně barikády jen proto, že jsem chtěl promítat ruské filmy. Nedávno jsem na blogu Slovácka v Hodoníně, kam se seminář před několika lety přestěhoval, četl příspěvky řešící, proč Řimák dělá zase ty ruské filmy, proč si to neplatí ze svého, vždyť to nikoho nezajímá a podobně. Je jedno, jestli je rok 1994 nebo 2013, podstata zůstává stejná. Lidi, kteří ke kultuře nepřičichli, si stále melou svoje, Rusáci jsou mínus a Amerika je plus.

Zmíníme­li organizační aspekt, jak složité je vůbec najít pro podobnou akci peníze a podporu?

Nedávno mi z neznámého čísla volala nějaká paní a říkala: „Pane Řimák, mám vaši žádost na Státním fondu pro rozvoj a činnost české kinematografie na ruský seminář. Prosím vás, řekněte mi, jak jste mohl dojít k takovému rozpočtu. Vy žádáte čtyřicet tisíc, celkové náklady jsou osmdesát tisíc. Jak s takovými penězi můžete seminář udělat? Vždyť já tady mám další žádosti o sto tisíc, půl milio­nu…“ Když jsem jí to vysvětlil, řekla: „Já bohužel nehlasuji, ale určitě tam napíšu, že si to zasloužíte.“ Já vycházím z toho, že žádné peníze ani grant nedostanu, a tím pádem to musím zaplatit z rozpočtu své organizace. To znamená, že se vždycky držím při zemi. Ty náklady jsou tak nízké, protože pokrývají vlastně jen promítače, otop a tak dále, nejsou tam žádné rauty ani nic podobného. Pro třídenní akci je částka sedmdesát až osmdesát tisíc se vším všudy opravdu minimální, ale jde to.

Je příznačné, že oproti centralistickému modelu, kdy se vše, co je „in“, děje v Praze, se přehlídka ruského, tedy východního filmu odehrává na východě republiky. Jak je akce pro váš region důležitá?

Nijak, je to velmi okrajová záležitost. Obecně je to pro místní spíš dobrá záminka říct, že ředitel je vůl a že nemá na svém místě co dělat. Lidé dále chodí do svých vinohradů, dále jedí svoji zabijačku a jiné věci je nezajímají. Návštěvnost místních je tristní, byla tristní i ve Veselí. V Hodoníně je o něco lepší, ale doma není nikdo prorokem. Lidé jezdí z dálky, místní mají bohužel jiné hodnoty.

Takže seminář nepodněcuje zájem místních studentů o východoevropské teritorium? Například Uherské Hradiště, kde se koná Letní filmová škola, tradičně generuje větší počet uchazečů o studium filmu než jiná města podobné rozlohy a významu…

Dřív jsem si myslel, že je to dáno středními školami. V Hradišti je umprumka, ekonomka a gymnázium. V Hodoníně jsou tyto školy také a návštěvnost je lepší než ve Veselí, kde je jen ekonomka. Středoškoláci k nám ale nechodí, protože žijí v jiném světě. Takže to není školami, spíš to ovlivňuje genius loci daného města.

Seminář byl od počátků neodmyslitelně spojen s postavou Galiny Kopaněvy, která do značné míry utvořila jeho neopakovatelnou atmosféru, a to především díky svým proslulým úvodům, jež se svou „stopáží“ leckdy přibližovaly promítaným filmům. Jakým problémům jste čelili po jejím odchodu?

Byl to velmi vážný a těžký zvrat a zvažoval jsem, jestli bychom neměli se seminářem skončit. Ale díky Tomáši Hálovi a Báře Štefanové jsem si vnitřně vyjasnil, že by to byla škoda a že by se ani paní docentce nelíbilo, kdyby zjistila, že jejím odchodem akce skončila. Seminář byl samozřejmě postavený na její osobě a díky ní získal neopakovatelný charakter. Návštěvníci teď srovnávají odborné úvody od ní a v podání našich nových lektorů, názory jsou různé, ale podstata je stejná. Jsem velice rád, že jak na poslední ročník ve Veselí v roce 2011, tak nově do Hodonína přijelo vždy více než sto diváků. Když návštěvnost neklesne pod stovku, je to argument i pro můj boj s městem a s vedením. Otázky, proč to dělám a jestli to vůbec dělat, se otevírají stále… I za tu dobu, co tu paní docentka není, si ale akce našla okruh lidí, kteří pomáhají, a já pevně doufám, že v tom budeme pokračovat alespoň do třicítky.

Obyčejně je seminář zastřešen několika ústředními tématy, měli jste však i ročník zasvěcený výhradně Andreji Tarkovskému. Není v dnešní hektické době trochu riskantní tah chtít vnořit diváky do celovíkendové kontemplace?

Byl to rozporuplný ročník, i když pro mě byl přelomový. Část našeho týmu tehdy tvrdila, že je nesmysl dělat celý víkend jenom Tarkovského, že to bude náročné a nebude to nikoho zajímat. Ale já to považuji za vrchol, protože Tarkovskij je můj režisér s velkým R a dát mu poctu celým víkendem bylo něco, k čemu jsem vlastně potají směřoval od prvního ročníku. Nezapomenutelný zážitek mám ze sobotního programu, kdy jsme promítali Solaris a pak jsme přešli do kostela, kde byl koncert Martina Jakubíčka. Do závěru poslední skladby se ozval kostelní zvon, který ohlašoval poledne. Díky tomuto kouzlu nechtěného jsem pocítil naplnění Tarkovským až do posledního obrazu.

Jubilejní, dvacátý ročník semináře neměl trochu překvapivě stěžejní filmové téma, ale nesl se ve znamení třídílné adaptace románu Tichý Don a oslav 400. výročí počátku vlády dynastie Romanovců. Letos se přitom nabízelo například i filmově bohaté a kontroverzní téma reprezentace Josifa Stalina, od jehož smrti uplynulo šedesát let. Jak přesně vzniká vaše dramaturgie?

S paní docentkou jsme udělali pár témat, která byla vysloveně politicky zabarvená, a musím přiznat, že návštěvnost šla dolů. Takže ne že by se nechtělo, ale člověk musí zvažovat několik rovin, a když je navíc omezený finančně a vázán jenom na archivy, tak se plánované téma smrskává a smrskává, až je nakonec lepší vymyslet nějaké jiné. Ale jsem si vědom toho, že kromě těch dvou témat to byl takový pel­mel. I z toho důvodu, že šlo o rok bilanční.

Máte pocit, že „roztříštěnější“ dramaturgie dává prostor pro získávání nových diváků? Letošní program totiž zahrnoval jak němý film s Vladimirem Majakovským, tak i jeden z prvních „nahých“ sovětských filmů Malá Věra a kultovní seriál Jen počkej, zajíci!

Snaha získat nové diváky určitě hraje roli. Minulý rok jsme promítali deset dílů Jen počkej, zajíci! a přišlo osmdesát dětí, ale i tatínků, kteří zavzpomínali, jak na něj chodili, když byli malí. A reakce byly stejné jako před těmi mnoha lety, smáli se děti i dospělí. Bylo to takové veselé, ale přitom důstojné zakončení devatenáctého ročníku.