Filmová metafyzika milování

Umělci s jasnou vizí, k jejíž realizaci je třeba se úmorně propracovávat, často bojují s nepochopením. Filmaři – na rozdíl od výtvarníků či spisovatelů, uzavřených v samotě tvorby – navíc musí o své představě přesvědčit nejen obecenstvo, ale i množství spolupracovníků, bez nichž by jejich dílo vůbec nevzniklo.

Pokud je na novince tunisko­francouzského režiséra Abdellatifa Kechiche Život Adèle něco šokujícího, určitě to nejsou explicitní scény lesbického sexu. Nejvíce zaráží fakt, že tak přirozený, pravdivý a nevykalkulovaný film vyvolal tolik kontroverzí. Svým způsobem je to ale logické. Kechiche podřídil své vizi vše – natáčecí čas, přístup k hercům i práci s komiksovou předlohou Julie Marohové La bleu est une couleur chaude (Modrá je teplá barva, 2010). Jeho ambice byly tak velké a jejich naplnění natolik úspěšné, že stížnosti odborů na několikanásobné překročení natáčecího času, poznámky Marohové o „chirurgicky chladném ztvárnění sexuálních scén“ či svědectví hereček o bezcitném přístupu režiséra ve světle filmu poněkud zanikají.

Jemná hnutí

Při sledování tříhodinového snímku je zřejmé, že jednou z jeho určujících kvalit je důraz na práci s časem. Kechiche postihl příběh jedné lásky jako drama drobných emočních a výrazových proměn ve tváři. Jeho estetika, založená na detailních záběrech a plynutí času, nepatří do říše děl, která vznikají na první, druhý nebo třetí záběr. Schopnost zachytit něco zcela univerzálního jedinečným způsobem na půdorysu banální lovestory také zásadním způsobem vzdaluje snímek od předlohy, která byla Kechicheovi spíše volnou inspirací. Zatímco původní komiks se pomocí líbivé kresby, melodramatičnosti a patetických monologů snaží upozornit na závažná témata (například coming­out nebo problémy menšin), film jde k samotné podstatě zpracovávané látky, vše nepodstatné nechává zaznít implicitně, pokud vůbec, a přímo se potýká jen s opravdu základním problémem – jak vyobrazit ty nejdůležitější, a přitom nejběžnější záležitosti pomocí pohybu a času, tedy prostřednictvím výsostně kinematografické materie.

Možná překvapí, že mezi dvěma nejvýraznějšími filmy letoška, Cuarónovým vesmírným survival dramatem Gravitace (Gravity) a Životem Adèle, existují styčné plochy přesahující pouhou vnější podobnost. Oba filmy totiž pojí důraz na přítomnost a trvání, skrze něž se lze dobrat k velmi intimním věcem. V prvním případě k intimitě vede nekonečná rozlehlost vesmíru, v druhém podobně tajuplný prostor lidské tváře. Jednou máme co do činění s trváním v řádu desítek minut, podruhé jde o léta. Alfonso Cuarón ke svému průzkumu vynalezl nejen svébytnou estetiku, ale také nové technologické postupy, Kechiche zase musel přijít na to, jak se nově postavit k odvěkému úkolu režiséra a umělce obecně – zaznamenat jemná hnutí pohledu a citu.

Tento úkol trápí z různých důvodů a hledisek filmové tvůrce od Roberta Bressona či Carla Theodora Dreyera až po současné realisty, jako jsou bratři Dardennové či Andrea Arnoldová. Estetika dlouhých detailních záběrů ohmatávajících lidský obličej je ostatně v dnešní době prostorem okupovaným takřka výhradně sociálně­realistickými filmaři. Kechiche ovšem čerpá inspiraci třeba také z Marivauxova sentimentálního a – příznačně – nedokončeného románu Život Marianne (La vie de Marianne, 1731–1745). Tato kniha, považovaná za „metafyziku milování“ a zaujímající významné postavení ve vývoji francouzského románu, byla pro Kechiche jistě mnohem větší výzvou než současné komiksové dílko, jehož význam je spíše společenský než umělecký.

Pojídání špaget a ústřic

Ve ztvárnění příběhu o začátku a konci milostného vztahu středoškolačky z nižší střední třídy se starší studentkou umění nese vyprávění omezené na nutné minimum specifický význam. Kechiche se na rozdíl od zmiňovaných filmových realistů či od autorky komiksové předlohy příliš nevěnuje společenskému kontextu ani lesbické problematice, byť motivy rozdílného společenského postavení obou žen se ve filmu objevují. Namísto toho se zaměřil na přirozené vyobrazení vztahu dvou lidí, které je realistické a pozorovatelské, zároveň však zachycuje jejich niterné prožitky. Z hlediska stylu sice nejvíce utkví dlouhé záběry, především na tvář Adèle, ale podobně podstatnou roli tu hraje i střih, díky němuž máme pocit neustále plynoucí přítomnosti – byť je zde, na rozdíl od zmiňované Gravitace, zachyceno období jedné dekády.

Jenže Kechichův film opravdu naplňuje novým obsahem stará moudra či dnes už spíše klišé velkých románů o povaze lásky, která překonává hranice času. A která je také selektivní. Díky důrazu na postižení niterných pochodů se ve světě filmu vše podstatné odehrává v detailech prožitků. Na třídní rozdíly odkazuje nakonec jen to, jakým způsobem se liší pojídání boloňských špaget od ústřic. Nejde však o zjednodušující zkratky, tyto dva způsoby srkání totiž o povaze protagonistů i tříd dokážou říct mnohem víc než sáhodlouhé popisy či dialogy.

Nudle u nosu a hlubiny citu

Tříhodinový, prakticky bezdějový film neustále plyne dopředu, jedna situace přetéká do druhé, jedna emoce přechází v jinou. V tomto pohybu intenzivních emocí má své místo také explicitní, nicméně citlivé, pozorovatelské i vášnivé vyobrazení sexu. Několikaminutové zkoumání tělesné rozkoše je opravdovým vyvrcholením této aktualizované „metafyziky milování“ – a na rozdíl od mnohých art filmů tu není ani nádech něčeho pobuřujícího či skandálního. Kechiche nechce šokovat, naopak, pokračuje v ukazování přirozeného řádu věcí. Sex je tu stejně přirozený jako lesbický vztah, stejně přirozený jako nudle u nosu, smyslně pootevřená ústa či ruka projíždějící pramínkem vlasů. Život Adèle je životem běžným a obyčejným, ale právě nahlédnutí do hlubin všednodennosti a do hlubin citu netriviálním způsobem patří k největším uměleckým výzvám.

Marohová, která ostře odsoudila pojetí sexuálních scén, se vlastně podobá kanadskému astronautu Chrisi Hadfieldovi, který na projekci Gravitace hlasitě protestoval, že film nezobrazuje pravdivě současnou kosmonautiku. Ano, Cuarón se možná nikdy nepodívá do vesmíru a šance, že Kechiche prožije lesbický milostný poměr, jsou ještě o něco nižší. Ani jedno však není při zkoumání kvalit uměleckého díla relevantní.

Kechiche ve své epizodě z všedního, a přesto jedinečného života možná ani nic tak vznešeného jako „metafyziku milování“ nenabízí, ale díky trpělivosti, důslednosti a schopnosti vyprávět čistě obrazy proměn a drobností osvobozuje téma z říše pokleslých žánrů a spojuje je s tím nejsoučasnějším realismem. Z tohoto filmového ohledávání gest, dotyků a pohnutí se vynořuje jeden z nejrelevantnějších uměleckých příspěvků do debat o lidské přirozenosti.

Autor je filmový publicista.