Odepřít poslušnost

Jedním z témat Slavoje Žižka, díky nimž přesahuje roli akademického filosofa a je brán za ikonu společenského aktivismu, je obrana emancipačního násilí. Této problematice je věnována kniha Násilí (Violence, 2008), podle níž hysterické brojení proti násilí mnohdy znemožňuje vidět jeho podstatu, příčiny i případnou oprávněnost.

Žižek si už poněkolikáté bere na mušku postavu tolerantního multikulturního liberála, v jehož přístupu k násilí se podle něj skrývá rozpor. Ačkoli zmíněný liberál deklaruje, že je vůči všem formám násilí v opozici, ve skutečnosti se zaměřuje hlavně na násilí subjektivní – tedy takové, jež páchají zlí jednotlivci, represivní aparáty nebo zfanatizované davy. To je však jen nejviditelnější podoba násilí, která nám brání spatřit, jak násilné je ve skutečnosti podloží celé společnosti. Systémové násilí obvykle nejsme schopni vidět. Kdybychom však obrátili pozornost například k důsledkům kapitalistické globalizace, ke genocidě v belgickém Kongu nebo hladomoru v Indii pod britskou koloniální nadvládou, bude jakákoli forma přímé odpovědnosti popírána – jako by tyto události byly výsledkem procesů, které nikdo nevykonal, jakýchsi anonymních sil.

Vykořisťování v době klidu

Násilí je přitom bytostnou součástí našeho socioekonomického řádu – i když je všechno jako obvykle, kapitalismus je stále organizací výrobních vztahů, jejímž výsledkem jsou rostoucí sociální nerovnosti a hrozící ekologická katastrofa. Žižka zajímá právě to, co se děje ve zdánlivě „normálních“ časech, kdy rozhořčení nad teroristickým útokem, vraždou či dalšími akty subjektivního násilí zakrývá objektivní násilí systému, v němž už ale nejsme pouhými diváky, nýbrž spolupachateli. Násilí je zkrátka přítomné a jeho subjektivní výbuchy nejsou pouhým narušením klidu. Jestliže byli ruští intelektuálové a šlechtici překvapeni bolševickou revolucí, neuvědomili si, že se nevynořila „odnikud“, ale byla výsledkem násilného systému, jenž udržoval při životě vztahy nadvlády a vykořisťování.

Jádro Žižkova přístupu k násilí spočívá v analýze ideologie. Žijeme ve společnosti, v níž se mnohé postoje nebo každodenní jednání zdají být neideologické a přirozené. „Tržní systém je pasovaný přesně na člověka, tak jak ho Pánbůh stvořil,“ řekl kdysi budovatel českého kapitalismu Tomáš Ježek. A tak se i sociálně­symbolické násilí systému, v němž probíhá ekonomická válka všech proti všem, jeví jako spontánní prostředí. Údajný lék na jeho sekundární neduhy přinášejí různí filantropové, jako je třeba Bill Gates, který sice na jedné straně ničí nebo vykupuje své konkurenty, usiluje o virtuální monopol a používá obchodní triky, na straně druhé ale vyjadřuje obavy o chudé a přispívá na charitu. Charita je ale pouhou humanitární maskou, jež zakrývá ekonomické vykořisťování. Filantropové z řad velkých byznysmenů tak vytvářejí podmínky pro nesnášenlivost, proti jejímž důsledkům souběžně bojují. Kapitalismus v jejich podání si přivlastnil jakousi přidanou hodnotu v podobě kvazirovnostářství a pseudolevicových prvků. Tento „liberální komunismus“ je ovšem jen iluzí, příliš slabým, ale tišícím lékem na nemoc, kterou je ve skutečnosti on sám.

Postpolitická paralýza

Převládající formou politiky je dnes podle Žižka „postpolitická biopolitika“. Je to politika, která tvrdí, že opustila všechny staré ideologické souboje a soustředí se už jen na expertní řízení s cílem regulovat blaho lidských životů. Namísto střetu ideologických pozic nám zbývá co nejefektivnější správa života. Vlády jsou depolitizované a jediným způsobem, jak do této nudy vnést trochu vášně, je mobilizovat lidi prostřednictvím strachu – z migrantů, „nepřizpůsobivých“, nadměrného státu a hlavně z obtěžování. Chápání politiky jako nástroje, který nás má chránit před něčím, co nám nahání strach, je však důkazem politické paralýzy. Politika je v jistém smyslu vykleštěná, takže reakce na krizi mají dvojí podobu – naivních představ o budování kapitalismu s lidskou tváří, anebo krajně pravicového řešení, které spočívá v násilí proti „parazitujícím“ menšinám.

Podle jednoho z naivně levicových mýtů je kapitalismus sice příčinou mnoha negativních důsledků, ale ty lze aspoň udržet v přijatelných mezích. Stačí omezit nebo zakázat spekulace a ukáže se „zdravé jádro“ ekonomiky. Jenže takovýto projekt perestrojky by kapitalismus ve skutečnosti zbavil jeho bytostných rysů, rozporů, na nichž stojí. Proto také konstruktivní kritika obvykle ústí v opětovnou kolaboraci se systémem.

Uzavřenost globálního kapitalismu spolu s vykleštěnou politikou vyvolává potřebu hledat něco mnohem účinnějšího. Žižek ukazuje, že k vybřednutí z této situace bude zapotřebí provést radikálnější krok, jenž spočívá v odepření poslušnosti autoritám. V tom následuje myslitele Étienna de La Boétie a jeho Rozpravu o dobrovolném otroctví (1553), kde je popsán mechanismus, jakým se udržuje u moci tyran: lidé ho za tyrana považují, smířili se s ním jako s autoritou a bojí se ho. Ve společnosti v tomto ohledu panuje konsenzus a ten garantuje soudržnost daného řádu. Rozhodujícím pojítkem tyranovy autority není přímé fyzické násilí coby nástroj ovládání, nýbrž shoda ohledně rozdělení společenských rolí. Klíčové pro zhroucení takového řádu je jeho nabourání a Žižka zajímají právě ony historické momenty, kdy je vládce sice ještě formálně u moci, ale lidé mu již řekli: „Je konec, přestali jsme tě respektovat.“

Božské násilí

V tomto ohledu se podle Žižka jeví jako jedna z nejnásilnějších postav paradoxně Mahátma Gándhí. Samozřejmě, že Adolf Hitler byl strůjcem masového vraždění, jeho násilí však zachovalo kapitalistický systém. Gándhí naproti tomu svou taktikou organizovaného nenásilí zaútočil na celý britský koloniální systém, který se nakonec zhroutil. Žižek se v této úvaze inspiroval německým filosofem Walterem Benjaminem, jenž přišel s pojmem „božské násilí“ – to ruší právo a zavedený řád. Podle Žižka je lze vztáhnout i na jakobínský revoluční teror anebo rudý teror v roce 1919. Pokaždé udeřili ti, kteří stáli vně sociálního pole, žádali spravedlnost a bořili předchozí řád.

Žižek byl za své názory na revoluční násilí často kritizován, ale ve skutečnosti neobhajuje násilí ve smyslu fyzického zabíjení. Nejúčinnější je podle něj symbolické násilí, které rozrušuje zavedené pořádky – příkladem je zmiňovaný Gándhího nenásilný odpor, bojkot, odepření poslušnosti. Raději než hrnout se do akcí a jednat – říká dále Žižek – je někdy nejnásilnějším činem nedělat nic. I za to se ale na Žižka snesla vlna kritiky. Údajně zpochybnil politickou angažovanost, vybídl k pasivnímu čekání na katastrofu. Potíž je jistě v tom, že pasivní odpor nelze uplatnit vždy a všude; není v pravém slova smyslu univerzální. Žižek tím však nemyslel, abychom se vydali napospas osudu. Pouze varoval, že neprozíravé a unáhlené akce levicových hnutí mohou stávající řád spíše posílit. Pokud se nevytvoří udržitelné formy politické organizace a nevzroste kritické povědomí, je zkrátka lepší držet se Leninova hesla „Učit se, učit se, učit se“. Násilí tedy nutně neznamená přímé ubližování a Žižkova inspirativní kniha ukazuje tento fenomén z jiného pohledu, než na jaký jsme zvyklí.

Fyzické násilí dnes proti svým odpůrcům používají spíše ti, kdo jsou u moci. Teprve když odepření poslušnosti autoritám vyvolá přímé napadení z jejich strany, otevírá se podle Žižka prostor pro obranu. Obranné násilí je však reaktivní, a jakkoli může být oprávněné, není tím, co nastolí kýženou radikální změnu. Pokud liberální ideologie zároveň apriorně odmítá násilí, preventivně tím brání změně našeho postpolitického řádu. Z toho vyplývá i následující otázka: Nebudeme za podmínek současného vývoje časem vystaveni tolik obávanému fyzickému násilí ve větší míře, než kdybychom se pokusili o změnu systému?