Ukrajina nade vše?

V noci na úterý 10. prosince – po večeru, kdy ozbrojení příslušníci ukrajinské bezpečnostní služby SBU napadli kancelář opoziční strany Baťkivščyna (Vlast) – vyklízeli účastníci protestních akcí téměř bez odporu opevněné pozice okolo vládních budov. O necelé dva dny dříve, v neděli 8. prosince, vyšly do ulic Kyjeva statisíce lidí a hlavní náměstí země už více než týden vypadá jako vojenský tábor se stany, ohništi a polními kuchyněmi. K dokonalosti scházejí už jen vyskládané pušky. Nicméně pouliční stánky s kávou i luxusní butiky v nejbližším okolí bez problémů fungují.

Kdo překáží vánočnímu stromku

Vypadalo to, že demonstrace, které začaly poté, co ukrajinská vláda přerušila přípravy k podepsání Dohody o asociaci s Evropskou unií, budou po dočasném vrcholu v neděli 24. listopadu postupně skomírat – v pátek 29. listopadu se definitivně rozhodlo, že Ukrajina si na těsnější svazek s Unií ještě počká. Několik stovek mladých lidí, kteří se rozhodli pokračovat v protestu na náměstí Nezávislosti i přes noc, se z nepochopitelných důvodů stalo terčem brutálního policejního zákroku. Policisté ze zvláštního oddílu Berkut mlátili občany, i když už bezmocně leželi na dlažbě. Oficiálním zdůvodněním bylo, že překáželi v pokračování prací spojených se vztyčením vánočního stromu.

Druhý den ráno se v Kyjevě o ničem jiném nemluvilo. Centrum města ovládla troubící auta s vlajícími vlajkami. Na nedělním shromáždění byli Ukrajinci nejrůznějšího věku, často z jiných ukrajinských měst, a také praporečníci opozičních politických stran. Když se dav přesunul na náměstí Nezávislosti, policisté, kteří chránili plot u vánočního stromu, se sami stáhli. Během večera kolem náměstí vyrostly barikády, demonstranti obsadili nedaleký magistrát a Dům odborů. Ještě předtím došlo k pokusu o útok na prezidentskou kancelář – pravděpodobně se jednalo o úmyslnou provokaci ze strany vlády, ke které se však přidala část radikálně naladěných demonstrantů. Po policejním zákroku bylo zadrženo devět účastníků, kteří neměli s útokem nic společného, přesto však byli surově zbiti a umístěni do vazby.

V mikrosvětě vojenského ležení, v něž se náměstí Nezávislosti proměnilo, se začaly projevovat nejrůznější predispozice dnešní ukrajinské společnosti. Značnou schopnost samoorganizace a vzájemnou solidaritu dokazuje pořádek v obsazených budovách i nejrůznější služby, které si účastníci akce navzájem poskytují. Jídlo se vaří v polních kuchyních nebo obyčejných kotlích nad ohněm a rozdává se všem bez rozdílu. Zásoby od solidárních Kyjevanů se přijímají v improvizovaných stáncích, rozdělených podle svého účelu na sběrná místa potravin nebo teplého šatstva. Muži se zapisují do oddílů „samooborony“, střežících barikády a vedených veterány války v Afghánistánu nebo důstojníky v záloze, ženy se hlásí o práci v kuchyni. Podnapilým příchozím taktně vysvětlí, že na náměstí pro ně není místo.

Sláva národu

Druhou stranou mince je, že většina přítomných projevuje poněkud jednostranný pohled na to, co vlastně jsou ony „evropské hodnoty“, za které bojují. Příznivci radikálně pravicové strany Svoboda, která po letech přežívání na okraji politické scény získala roku 2012 v parlamentních volbách osm procent hlasů, jsou díky své rozhodnosti a zkušenostem z pouličních akcí na náměstí nepřehlédnutelní. Když se zde pokusili vystoupit radikální odborářští aktivisté, stačilo několik slov z hlavní scény, aby je přítomní napadli a jednomu z nich zlomili nos, a to i přesto, že šlo o představitele nezávislého odborového hnutí, které se demonstrací účastnilo od samého počátku. Ze scény i od účastníků akce zní znovu a znovu pokřik „Sláva národu! Smrt nepřátelům“ nebo „Ukrajina nade vše“. Když se populární zpěvák Oleh Skrypka nechal slyšet, že poslední heslo mu připomíná Německo třicátých let, přítomní mu odpověděli bučením a pískáním. Všudypřítomné černorudé vlajky Ukrajinské povstalecké armády, partyzánského hnutí, které na Západní Ukrajině ještě dlouho po válce kladlo odpor sovětské moci, pak pochopitelně budí nelibost v zahraničí, ale Ukrajince je nesnadné přesvědčit, že žádat vstup do společenství evropských národů se symbolikou zatíženou antisemitismem a netolerantním nacionalismem je poněkud absurdní.

Atmosféra, v níž není nic lehčího než být označen za provokatéra, vzniká především v důsledku množství protichůdných informací, které v podobných napjatých situacích zaplavují sociální sítě. Svou roli tu hraje také počínání vlády, která neváhá nasazovat vedle policistů stovky mužů v civilu, kteří mohou podle potřeby policistům pomáhat rozebírat barikády, nebo se naopak vmísit mezi demonstranty a podněcovat je k násilí. Zdá se, že úřady přímo podporují šíření matoucích informací. Kolují tak – díky placené internetové ­reklamě – například zprávy o tom, že se na demonstraci snadno můžete nakazit tuberkulózou. Za pomoci zbrusu nových citylightů v bezprostředním sousedství barikád se propaguje facebooková iniciativa „Za mír“, odsuzující údajné násilnosti demonstrantů. Tlak na televizní stanice doplňují útoky proti nezávislým internetovým stránkám. Informační chaos ilustruje i pád Leninovy sochy: zpráva o jejím stržení, doplněná dokonce přesvědčivou fotografií, na hodinu opanovala sociální sítě už 1. prosince, ale socha svůj piedestal ve skutečnosti opustila až o týden později.

Okupované náměstí Nezávislosti je každopádně i nadále místem, kde si již několik týdnů dává večer co večer sraz kyjevská inteligence a bohéma. Shromáždění paralyzovala kulturní život, literární čtení a následující večírky se odkládají na neurčito, místo toho se studenti a spisovatelé potkávají u horkého čaje z polní kuchyně. Rozsáhlejší stávka je však zatím nereálná – o té se v Kyjevě jen mluví, ale neodhodlali se k ní zatím ani zaměstnanci televize. O dělnících či například řidičích tramvají a trolejbusů, kteří v poslední době běžně dostávají výplaty s několikaměsíčním zpožděním, není v této souvislosti vůbec slyšet – evropská budoucnost Ukrajiny je pro ně patrně příliš vzdáleným příslibem.

Autor je ukrajinista.