Vnější i vnitřní nepřítel

Po uzavření dohody o zastavení palby z 5. září se ukrajinský konflikt z „horkého“ pomalu mění na „chladný“ – již snad minimálně po celý jeden den, jak 25. září řekl prezident Porošenko, na Ukrajině v důsledku válečných operací nikdo nezemřel. Společnost, lépe řečeno ta její část, která podporovala Majdan a volila nového prezidenta, se však stále nachází v excitovaném stavu. Ukrajinská vláda vyzývá ke sjednocení národa tváří v tvář vnějšímu nepříteli. Nepřítel ohrožující Ukrajinu nutně musí být vnějšího původu, proto je nezbytné ze všech sil a na všech frontách bojovat proti nebezpečnému termínu „občanská válka“ (jako by z historie nebylo dostatečně známo, že v občanských válkách obvykle dochází i k vměšování ze zahraničí). Ze vzrušené atmosféry se rodí vlna výtržností a násilí, zatímco korupce, která byla hlavním tématem zimních protestů, prý přežívá dále, změnila se jen stará schémata.

Nacionalisté v uniformách

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že v parlamentu, který vzejde z voleb na konci října, patrně získá nejsilnější zastoupení Blok Petra Porošenka, následovaný politickým uskupením Oleha Ljaška. Tento podivínský politik s výrazem agresivního sociopata se proslavil díky nahrávce na YouTube, kde vyslýchá do naha vysvlečeného vůdce separatistů. Dnes by pravicově populistická Radikální strana Oleha Ljaška ve volbách obdržela deset procent hlasů zúčastněných voličů a v parlamentu by vystřídala ultranacionalistickou Svobodu, která přízeň občanů naopak ztrácí. Sociolog Volodymyr Iščenko píše, že nová Nejvyšší rada „bude svým složením pravděpodobně připomínat něco mezi ruským a maďarským parlamentem“. Podle publicisty Oleksije Radynského mohou Ukrajinci doufat, že jim vláda nové, „extrémně protiruské, nacionalistické, pro­evropské a pronatovské Ukrajiny, která se od Ruska v praxi bude lišit hlavně barvou státní vlajky“, alespoň nezakáže LGBT propagandu.

Na Ukrajině se v posledních týdnech šíří vlna pouličního násilí, tiše trpěného bezpečnostními orgány. Pocit ohrožení a vlasteneckou euforii mohou nacionalisté v uniformách polovojenských dobrovolnických jednotek, které jsou pod záštitou ozbrojených složek, využít k vyřizování starých účtů. Tak tomu patrně bylo v případě Vasyla Čerepanyna, kulturologa a šéfredaktora ukrajinské verze časopisu Krytyka Polityczna, kterého 23. září napadlo sedm mužů v maskáčích přímo před univerzitou, kde přednáší. Útočníci vykřikovali, že je „komunista“ a „separatista“, srazili ho na zem a zkopali. Napadený musel strávit týden v nemocnici. O „separatismus“ tu však nejspíš nejde. Čerepanyn, který byl jedním z organizátorů konference Ukraine: Thinking Together, jež do Kyjeva v květnu tohoto roku přivedla řadu intelektuálů světového významu, se netají svou levicovou politickou orientací, nestojí ale v žádném případě na straně východoukrajinských separatistů. Nacionalisté ho nenávidí už dlouho. Na stránkách kyjevské organizace Svobody se můžeme dočíst, že pedagog „systematicky pořádá akce propagující toleranci homosexuality a úchylů, kteří si nechávají měnit pohlaví“.

O vyšetření události sice důrazně žádá i současný ministr školství Serhij Kvit, zatím však bezvýsledně. Sám ministr byl ještě nedávno představitelem stejné vysoké školy, kde napadený působí. V roce 2012 mezi nimi dokonce došlo ke konfliktu – prezident univerzity nařídil uzavření výstavy Ukrajinské tělo, pořádané Centrem vizuální kultury. Ředitelem této volné platformy, poskytující prostor pro interdisciplinární spolupráci mezi umělci, aktivisty a akademiky, je právě Čerepanyn. Ačkoliv se na výstavě objevila díla předních ukrajinských umělců, konzervativní hlavě univerzity exponáty příliš připomínaly obyčejnou pornografii. Na Ukrajině s sebou některá témata prostě přinášejí určité problémy.

Místo Putina musí stačit Lenin

Hlavním nepřítelem Ukrajiny ovšem nejsou homosexuálové ani nekonformní intelektuá­lové, nýbrž Putin. Vládce Ruska je obtížné zasáhnout přímo, nahrazuje ho proto Lenin. Jeho sochy za Sovětského svazu naštěstí postavili téměř všude, nepřítel je tedy na dosah kdykoliv a kdekoliv. Památníky po celé roky nikoho netrápily a postupně pokojně mizely, jako třeba v Oděse v roce 2006. Nyní se však z jejich odstraňování stala show, na niž se neopomenou dostavit nacionalisté ani místní hipsteři, aby poté na Facebooku prohlásili, že Ukrajina se zase o krok vzdálila od své sovětské minulosti. Podobně jako zničením Lenina lze Ukrajině „pomoci“ třeba tím, že nabarvíte plot či cokoliv jiného barvami ukrajinské vlajky.

Poslední happening se konal v Charkově, centru východní Ukrajiny. Padesátitunový kolos přežil bouřlivé události v březnu a dubnu, kdy kolem něj probíhaly potyčky přívrženců jednotné Ukrajiny s místními separatisty. Z piedestalu ho však srazil proukrajinský mítink 28. září. Bez zbytečných ceremonií, a také bez obtěžování ze strany policistů, sochu strhli mladíci v kuklách, patrně fotbaloví hooligans, kteří si za tím účelem přinesli bourací kladivo, rozbrušovačku a lana. Příslušné rozhodnutí o odstranění památníku gubernátor vydal dodatečně, ač ještě nedlouho předtím mluvil o tom, že musí proběhnout civilizovaně.

V Charkově je takový incident o to nebezpečnější, že zde reálně existuje separatistické hnutí, jehož přívržencům by nebylo proti mysli vyhlásit Charkovskou lidovou republiku, další součást Nového Ruska. Když proukrajinští aktivisté zničili symbol sovětské historie města, dali jim záminku k aktivizaci, která se během uplynulých dnů už projevila ve formě drobných pouličních konfliktů.

Další novou módou, která si rychle získává oblibu, je symbolické vhazování politiků do popelnic. Ne všichni Ukrajinci ale považují takovou cestu do Evropy za rozumnou. Čerepanynův případ již donutil k vyjádření ministerstva školství i kultury a stal se předmětem zájmu médií. Snad Ukrajina dokáže své problémy řešit i bez vlastenecké hysterie a po­­uličního násilí.

Autor je ukrajinista.