V časopise Ukrajinskyj tyždeň vydaném 11. října se Volodymyr Kopčak, působící v nevládní organizaci Centrum pro výzkum armády, konverze a odzbrojení, zamýšlí nad perspektivami plánované reformy ukrajinské armády a především její profesionalizace. Podle zákona o zásadách vnitřní a zahraniční politiky nesmí být Ukrajina členem žádných vojenskopolitických bloků. To znamená, že ukrajinská armáda by měla být schopna bránit zemi výhradně vlastními silami. Nyní má Ukrajina brannou povinnost a 180 tisíc vojáků. Letošní odvod, který tak jako každý rok začal 1. října, však má být historicky poslední. Program Armija 2017 počítá s tím, že během příštích čtyř let se armáda zmenší na 122 tisíc profesionálů a Ukrajina bude budovat „kompaktní profesionální armádu evropského typu“. Kopčak vidí problém především v nízkých platech vojáků z povolání – ty při své nynější úrovni mohou přilákat nejspíš jen nezaměstnané mladé muže z venkova a ani v jejich případě není jisté, že budou sloužit dostatečně dlouho. Pro srovnání: během příštího roku má plat poručíka vzrůst na částku odpovídající 12 tisícům korun. Důstojník stejné hodnosti v ruské armádě dostává v přepočtu přibližně 29 tisíc, v německé 74 tisíc korun. Otázkou je také budoucnost tisíců stávajících příslušníků ozbrojených sil, kteří budou v důsledku snížení stavů propuštěni. „Část z nich samozřejmě pohltí takzvané bezpečnostní struktury ukrajinských byznysmenů a oligarchů, kteří si již pořídili mnohatisícové ‚vojenské útvary‘, jež lze docela dobře považovat za hrozbu národní bezpečnosti. Současně se mnoho nepotřebných bývalých vojáků, kteří mimo jiné umějí zacházet se zbraněmi, dostane rovnou na ulici.“
„Co po Vilniusu?“ ptá se v týdeníku Dzerkalo tyžnja v čísle z 18. října německý politolog Andreas Umland, docent na jedné z kyjevských univerzit a přední komentátor politického dění na Ukrajině. „S možným uzavřením rozsáhlé asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou se v nejbližší budoucnosti naskytne šance k hlubokým politickým změnám v severní části Eurasie,“ píše komentátor. Ukrajina se svými 45 miliony obyvatel je územně největší evropskou zemí, a pokud bude pevněji spojena s Unií, bude Rusko muset omezit své neoimperiální záměry. Četné osobní vazby mezi řadovými Ukrajinci a obyvateli jiných států na území bývalého Sovětského svazu pak zaručují, že případné úspěchy Ukrajiny při demokratizaci a budování právního státu by nezůstaly nepovšimnuty. Ukrajina by se tak mohla stát v postsovětském prostoru průkopníkem postupné modernizace. Stará otázka, jeli Ukrajina „částí Evropy se západními idejemi a všelidskými hodnotami, nebo segmentem kolektivistickoautoritářské ‚eurasijské‘ civilizace, v níž hraje dominantní roli Rusko“, má tentokrát podobu dvou už hotových smluv, které stačí jen podepsat – Asociační dohody s Evropskou unií a smlouvy o přistoupení k Celní unii s Ruskem. Na rozdíl od vstupu do NATO se představa, že Ukrajina vstoupí do Evropské unie, setkává i u tradičně prorusky naladěného obyvatelstva východní a jižní části země se sympatiemi či přinejmenším s vlídnou neutralitou. Potíž je v tom, že stále nebylo oficiálně oznámeno, zda se s budoucím vstupem Ukrajiny do Unie počítá. Dokud Evropa takovou perspektivu, byť třeba podmíněnou splněním náročných požadavků, Ukrajině nenabídne, zůstává tento „největší bruselský demokratizační projekt“ pouhým experimentem. Za takto nejistých podmínek totiž nelze užít politiku „cukru a biče“, kde by „bičem“ byla hrozba znemožnění či odložení vstupu do Unie. Evropa musí být připravena na reakci ze strany Ruska, jehož elity si na rozdíl od unijních představitelů uvědomují, že nadcházející ukrajinské rozhodnutí bude mít historický význam. Je žádoucí, aby Evropa dokázala v případě nové ruské obchodní války proti Ukrajině podniknout patřičná protiopatření. Moskva by měla pochopit, že embargo na ukrajinské produkty může vyvolat celoevropský obchodní bojkot Ruska. Vidina omezení exportu surovin do zemí Evropské unie a s tím spojených ekonomických ztrát Putina donutí zvolit „jinou politiku, než jakou roky vedl vůči Gruzii a Moldavsku a jakou nedávno začal uskutečňovat i ve vztahu k Ukrajině a Arménii“. Na závěr Umland zdůrazňuje, že Evropa se těsnější spolupráci s Ukrajinou nevyhne, neboť na to jsou rizika i příležitosti spojené s rozvojem této územně největší evropské země příliš významné.
V Kyjevě 27. října skončil mezinárodní filmový festival Molodisť. Publicistka Maryna Dorošová pro čtenáře mediálního portálu Mediasapiens shrnula některé závěry, na nichž se během festivalové diskuse shodli ukrajinští filmoví kritici: „Ukrajinská filmová kritika jako systémový jev neexistuje, a to především z toho prostého důvodu, že od doby získání nezávislosti ještě nevznikla ukrajinská kinematografie.“ Kromě toho čelí kritici při své práci i dalším podstatným neúspěchům – většina ukrajinských filmů se vůbec nedostane do širší distribuce, a zájemcům o kinematografii tak nezbývá než navštěvovat festivaly a sledovat recenze. Na Ukrajině však pro ně neexistuje vhodné periodikum a autoři se nejčastěji realizují na internetu, především na svých blozích. Komentáře jim umožňují navázat bezprostřední kontakt se svými čtenáři a získat konkrétní představu o tom, pro koho vlastně píší.