Hnutí duše, jež plodí nesvoboda

Žánr deníku má v české literární historii pevné místo. Intimní deník Karla Hynka Máchy či Zapomenuté světlo Jakuba Demla fascinují vymezením se vůči okolí i celku autorova díla. Leckdy se původně soukromé deníky stanou inherentní částí literární tvorby. V druhé polovině 20. století, mimo proud oficiálního písemnictví, vznikly například deníky Jana Zábrany, Absurdanda Vladimíra Vokolka, Sešity Jana Hanče, Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, Let let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Nutkání zaznamenávat realitu totalitního období je přítomno i denících neliterátů, například v Deníku 1955 muzikologa Jana Rychlíka, denících režiséra a scenáristy Pavla Juráčka z let 1951 až 1972 či nedávno vydaném Deníku 1952 výtvarníka Vladimíra Fuky, jenž dějiny zachycuje skrze vztah kresby a citátů oficiálních zpráv. V letech sedmdesátých a osmdesátých se zejména díky činnosti samizdatových a exilových vydavatelství objevila řada děl memoárového charakteru a také díla experimentující s žánrem stylizovaného románu epistolárního nebo románu ve formě deníkových záznamů. Autobiografie nepředstavovaly jen svědectví, ale také zástupné místo, kde bylo možné mluvit nahlas – což platí také pro nedávno vydaný Otevřený deník Jana Vladislava.

Myslet si svoje

Základ Otevřeného deníku vznikal v letech 1977 až 1981. Spolu s deníky Jana Zábrany, Ivana Diviše a Hiršala a Grögerové tak často podává obraz nejen týchž událostí, ale především lidí. Z několika zdrojů zde vystupují skutečné osobnosti padesátých až sedmdesátých let: Jiří Kolář, Václav Bartovský, mladá generace představená mimo jiné Václavem Havlem či Violou Fischerovou, solitéři jako Vladimír Holan či Jaroslav Seifert nebo klíčové osobnosti Charty 77, filosofové Jan Patočka či Jiří Němec. Na základě zmíněných několika děl pak lze nahlížet dané období z lehce optimističtější perspektivy, než jak je obvykle popisuje literární historie.

Nejde jen o drby ze zákulisí, zákazy a věznění, ale také o svědectví nesmírného protipohybu vůči represi a životaschopnosti literatury a umění obecně i v šibeničních podmínkách. Jmenovaní autoři si přitom byli jisti, že publikovat neznamená vždy uspět: „Co má básník dělat ve společnosti, která deset let vykládá, že správný básník podle jejího gusta je Pavel Kohout? Deset let, že Milan Kundera? Deset let, že Josef Rybák? Co má básník v takové společnosti dělat? Myslet si svoje a s pitomci se nehádat, jak řekl Puškin. Myslet si svoje, psát a nepublikovat,“ poznamenal si v dubnu 1984 Zábrana, který nepřestával chápat svou překladatelskou činnost jako nevyhnutelnou z nouze ctnost a svůj osud jako neodčinitelnou křivdu.

Ve svědectvích všech jmenovaných autorů lze nahlédnout, jak oficiální kulturní mizérie v podstatě stvořila prostředí velké sounáležitosti. Ovšem hned je třeba dodat, že šlo o prostředí vysoce diferencované. Právě rozporuplnost této sféry, která je reflektována třeba i v Českém snáři Ludvíka Vaculíka, popisuje deník Jana Vladislava.

Zrcadlení v postskriptech

Zmíněné deníky se nicméně liší z hlediska formálního. Let let propojuje hned několik vypravěčských hlasů a na pozadí společenských událostí lze číst i příběh ryze milostný, s mnoha zvraty a tenzemi. Teorie spolehlivosti se zase čte jako nepřetržité chrlení, kadlub dějinných událostí, ale především úvah o poslání básníka a hodnocení současníků. Vladislavův deník se podobně jako deník Zábranův víceméně drží jednotlivých dnů, na rozdíl od něj však necílí tolik na osobní historii a pohledy zpět. „Já to tak dělám už delší dobu, je to takový otevřený deník a je tam všechno, co se stalo, co se děje, co jsem slyšel, viděl nebo četl a na co jsem si vzpomněl nebo co mi někdo jiný ze svých vzpomínek připomněl,“ definuje svůj cíl sám Vladislav. Do textu proto zahrnuje nejen líčení každodenních událostí, své básně, ale i dopisy příbuzným do Kanady, vyprávění druhých nebo staré dopisy z pozůstalosti jeho předků z počátku století – podobně pracoval Jiří Kolář v Přestupném roce, deníku z roku 1955, zde jsou však propojeny dopisy různých literárních osobností z určitého data se dnem výročí smrti jejich autorů. Každý den se ukazuje jako potenciálně významný, protože nikdo neví, zda ho budoucnost náhle neosvítí novým pohledem.

Toto téma posilují i zpětně dopsaná postskripta, většinou z devadesátých let. Text se tak stává otevřenou strukturou, která zrcadlí lidský život. Minulost nelze uzavřít, protože se může kdykoliv vynořit skrze přítomný okamžik. Deník tak živí sám sebe; lze si představit, že pokud by autor nezemřel, text by takto mohl pokračovat donekonečna. Nicméně „pokus zaznamenat všechno, tak lákavý, je předem odsouzen k nezdaru. A přitom jedině to všechno dohromady (…) může podat obraz toho, co zde žijeme.“ Pisatel si dobře uvědomuje úskalí, která ho při vytváření této sumy čekají, ale odmítá se zaměřovat pouze na svůj život, neboť jako tvůrce jej charakterizuje především to, jak zachycuje svět.

Vladislav nezřídka z osudů ostatních vyvozuje závěry o obecném charakteru své doby. Vystupuje zde i jako aktivní signatář Charty 77 a poukazuje i na svůj vztah k jejím členům, případně neshodám uvnitř této skupiny. Zde se opět osobní střetává s obecným – přibližně poslední rok záznamů se psaní stále více stáčí k popisu nátlaku Státní bezpečnosti na autorovu emigraci. Dopodrobna popsány jsou únavné cesty na služebnu, nesmyslná předvolání, absurdita samotných výslechů, jež se stále více mění v pouhou formalitu. Jak sám jednomu z vyšetřovatelů řekl, zapisoval si to, aby měl důkaz, nicméně čtenářsky se tyto záznamy bohužel jeví poněkud mechanicky, jakkoli věrně odrážejí úmornost samotného dění.

Přilnout k řemeslu

Obranou proti tomuto malému teroru je evokace starých i přítomných literárních přátelství, Vladislav se obrací nejen k Jiřímu Kolářovi, ale především k Vlastimilu Vokolkovi a Jiřímu Weilovi. Na obou si cení postoje, k němuž postupně sám dospívá: ve společnosti, která se člověka snaží zničit, je třeba přilnout k vlastnímu řemeslu a pracovat bez ohledu na reakce. Vladislav pečlivě a věcně komentuje tvorbu svou i svých současníků, byť se tím mnohdy vzdaluje čtenáři. Objevuje se zde i motiv přítomný u Zábrany: zůstat svůj, byť by to vyžadovalo jistou podvojnost, která se v textu projevuje dualitou já prožívajícího a reflektujícího. To, co nelze hodnotit veřejně, je třeba protrpět, avšak prostor deníku poskytuje následně svobodu k vyjádření, odstup od toho, co se žije.

Vydáním Otevřeného deníku pokračuje nakladatelství Torst v edičně velkorysém publikování deníkových knih totalitní éry. Je otázkou, zda se objeví i Vladislavův Pařížský deník z let 1981 až 1989, avšak už nyní je zřejmé, že díky rozhledu a osobnímu zaujetí autora lze text hodnotit jako další ze stop, z nichž je možné vyčíst povahu sedmdesátých let i hnutí duše, jež plodí nesvoboda.

Autorka je bohemistka a anglistka.