Sviňská mast mystiky

„V střední Evropě převládají bezpáteřnatí.“

Josef Váchal

Za svou nejkrásnější a nejcennější knihu označil Josef Váchal Cestu Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorii wampyrismu. Rozsáhlý, původně dvousvazkový rukopis si však na své první vydání musel počkat více než osmdesát let. Editor a znalec Váchalova díla Petr Hruška při jeho vydání vycházel z rukopisu uloženého v Památníku národního písemnictví, ale přihlížel rovněž k opisu, který pořídila Váchalova družka Anna Macková. Tato verze, dlouho považovaná za nezvěstnou, byla „dílem několika náhod“ objevena v Knihovně Národního muzea. I opis doplnil Josef Váchal svými kresbami, jež se však liší od těch původních. Hruškovo vydání – za redakce Anny Kareninové – zahrnuje výběr z obou verzí výtvarného doprovodu.

Jedovatý blín knižní flóry

Rukopis tohoto bizarního cestopisu vznikal během putování slovenskými horami, které Váchal podnikl spolu se svou společnicí Annou Mackovou, sdílející s ním „výtvarné osudy stejně jako životní“, a psem Tarzanem mezi červnem a zářím 1930. O charakteru textu nás autor zpravuje v předmluvě. Sám jej označuje za „náboženský cestopis“, který „co jedovatým blínem, rulíkem a náprstníkem“ doplní českou knižní flóru. A podobně jako v předmluvě Krvavého románu (1924) na pozadí definice opomíjeného žánru ironicky glosuje situaci soudobé české literatury, ani tentokrát neváhá poťouchle poštívat velikány soudobého literárního kánonu. Kontext cestopisného vyprávění dovoluje sarkastický štouchanec například do bratří Čapků, kteří „vařívají chutné cestopisy čistě lidsky za svých cest (a ještě lépe: až doma, v pohodlí) o moudrosti účelného řízení světa přemýšlejíce“ a jejichž pokrm „patří k denní žurnalistické stravě, ale nemocní žaludkem dále jej nesnášejí“. Kulturní lidé však podle Váchala raději nejedí, neboť se nechtějí otrávit „přílišným lidstvím“. Váchal tedy píše pro čtenáře s nemocným žaludkem „z dobrého masa skepse polévku“, přidává „omáčku nevěry“, „sviňskou mast mystiky“ a navrch to „obkládá“ obrázky.

Díla české literatury nejen že čpí čapkovskou člověčinou, ale podobají se „pečlivě vypranému, naškrobenému a vyžehlenému prádlu; tolik v nich lesku, bělosti až do nebeské šmolky a tuhosti dobové jak saloní límce bezvadné v ohledu gramatikálním, slohovém a mravním; můžeme říci, že ona práce těch nejslavnějších i méně slavných autorů je praním v několikerých vodách od vyvářky rukopisu do ošmolkování při korektuře“. Autor se tedy rozhodl prát „z jedné vody a dost“ – bez koncipování, oprav, tříbení. Zápisky jsou plné jazykových deformací, lexikálních, morfologických i syntaktických, do textu pronikají slovakismy či části jiných textů.

Vlkodlak a morálka revolty

Jak napovídá titul, cestopis se odvolává na knihu benediktina Antoina Calmeta, barokního exegety a autora díla Dissertations sur les apparitions des anges, des démons et des esprits et sur les revenants et vampires de Hongrie, de Bohême, de Moravie et de Silésie (Učené pojednání o zjevování andělů, démonů a duchů a o přízracích a vampýrech v Uhrách, Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1746). Váchalovi se záhadným způsobem dostal do ruky její český překlad pořízený radou Kromfundelem. Jako předloha pro tuto postavu novodobého kacíře a ironika, který „dovedl podivuhodně smísiti živel erotický s mystickým“, posloužil Váchalův přítel, překladatel a osobnost z okultních, mystických a spiritistických kruhů Karel Weinfurter. Kniha čpící barokní plísní, „poslaná express pekelnou poštou přímo z míst zatracení“, vytváří rámec slovenského putování: stejně tajemně a podezřele jako se na začátku cesty objeví, na jejím konci zmizí. Její atmosféra odpovídá prožívaným duševním náladám autorovým podobně, jako se například v Kafkově Zámku (1922) mění obraz Klamma v závislosti na nejjemnějších záchvěvech zoufalství těch, kdo na něj hledí. Výčtem míst, kde se vyskytují vlkodlaci a upíři, však Calmetova kniha především láká k návštěvě Slovenska a zasvěcuje Váchala do wampyrismu, jehož teorii má cestopis doložit.

Nadšen četbou objevuje v sobě autor vlastnosti vlkodlaka a takto proměněn a oděn do nové konfese, kterou s ním sdílejí nejen jeho společnice a leonberger Tarzan, ale i spolucestující ve vlaku nebo průvodčí, zasvěcuje čtenáře do wampyrismu za účelem „vrhnouti nové světlo na morálku“. Toto náboženství bez boha může „vzniknouti pouze na kulturou se všemi špatnostmi jejími nedotčeném panenském koutu duše jednotlivcovy, ponořeném v náležitou rovnováhu rozumu i citu vůči přírodním jevům a děním“ a znamená víru „v bezpodmínečný, absolutně správný a pravdivý okamžitý zákon odplaty“.

Zrození národa z chuti klobás

Jakkoli se nás snaží autor cestopisu zároveň přesvědčit o ryze dendrologickém důvodu výpravy na Slovensko, o touze poznat lesní vegetaci a utvrdit se v jedinečnosti šumavské tesknoty, tuto polohu v cestopisu skoro nenajdeme. Textem se sice pravidelně míhají názvy a výška spatřených či navštívených kopců, ale skutečný místopis vytváří něco jiného. Ve Váchalově krajině ožívají příběhy z Calmetovy knihy, respektive z jejího neexistujícího překladu – šarkani, upíři, strygy, podzemní král permoníků, kající se Máří Magdalena a další svatí a poustevníci, zbojníci, hledači pokladů, hostinští, kteří vaří řízky z lidského masa, mnich proměněný v obrovského slimáka nebo zákeřní jezuité vyhrabávající mrtvoly a podílející se na vraždě císaře Josefa I. Podobně jako v Krvavém románu chrlí autorova fantazie historky z knížek lidového čtení, brakového čtiva, kronik i soudobé literatury, obohacuje známé legendy, mísí autobiografické a fiktivní, oživuje démony, rozmlouvá se živly a fantastické bytosti a příběhy zasazuje do konkrétního prostoru.

I kdyby se Cesta Slovenskem vyznačovala jen tímto, poskytovalo by to bohatý čtenářský zážitek – nebo, jak by řekl autor, labužnickou stravu. Pomineme-li románový potenciál textu a sarkastické účtování se soudobou českou literaturou (dalším terčem se stává katolická moderna), můžeme možná poněkud překvapivě, ale o to intenzivněji vychutnat jeho téměř kulturně antropologickou povahu. Fantastická imaginace a delikátnost wampyrismu, o jehož fyzické, nikoli duchovní podstatě jsme neustále ujišťováni, totiž nemohou zcela přehlušit tón poněkud zemitějších chutí. Dílo docela zajímavým způsobem – a je lhostejné, bylo-li to záměrem textu – konzervuje prvorepublikové národní stereotypy: pražští intelektuální vlkodlaci nalézají dobrosrdečná, leč poněkud prostoduchá domorodá stvoření s divokou krví, slovenští bačové vidí v „Čehůnech“ namyšlené turisty se směšnými městskými manýry. Zdánlivě nepodstatné detaily jsou skvělými esejistickými postřehy. Například stravovací návyky: „Národ jest tím, co požívá,“ konstatuje Váchal. Gastronomické motivy vytvářejí nejen metatextovou metaforiku, ale skutečně cílí k jakési povahokresbě. Naoko pouhé sarkasmy o výrobě ovčích sýrů, rozdílu mezi tmavým žitným a světlým pšeničným chlebem nebo o paprikové chuti klobás si v ničem nezadají s aforistickou hutností a ironii Friedricha Nietzscheho, když psal například o vlivu hutných polévek a piva na těžkomyslnost německého ducha.

„Nejkrásnější knihu“ samozřejmě zdobí její výtvarná část, která vizuálními prostředky spíše než ilustruje, znovu vypráví příběh. Na rozdíl od tesknoty a temné démoničnosti šumavských dřevorytů převažují barevné kresby. A především tam, kde zobrazují alegorii Slovenska nebo tři cestovatele během putování, připomínají nalezený ztracený ráj, prodchnutý tepem divoké a pro filosofické vlkodlaky lahodné krve.