Nedávné události kolem vystěhování romských rodin z ubytovny v Krásném Březně říkají ledacos o možnostech aktivního odporu i o roli státních a městských institucí a nevládních organizací. Především ale varují před tím, co může nastat, pokud podobný osud potká ostatní obyvatele „nevyhovujících domů“ nebo dokonce dalších českých ghett.
Takzvaných vyloučených lokalit jsou v Česku stovky a jejich počet roste. Zákon o sociálním bydlení stále nebyl přijat a rodiny, jimž by měl pomoci z bytové nouze, často končí v ghettech nebo předražených ubytovnách, jejichž vlastníci za tiché asistence státu kšeftují s chudobou. Právě institut sociálního bydlení je přitom prvním krokem, který by měl zabránit sociální katastrofě, jež reálně hrozí. Jedním z čerstvých příkladů je příběh, k němuž média na chvilku obrátila pozornost až loni v září, když v Nových Předlicích v Ústí nad Labem jeden z rozpadlých domů usmrtil mladou ženu. Jeho mnohem delší historie je však především odrazem celkové situace a přetrvávající menšinové i sociální politiky.
Zrada v terénu
V pondělí 28. ledna iniciativa Bydlení pro všechny uspořádala před ministerstvem práce a sociálních věcí demonstraci několika stovek lidí, během níž dvanáct z nich proniklo do budovy a bylo vyvedeno až po zákroku zásahové jednotky. Dožadovali se rozmluvy s ministryní, krátce s nimi mluvil však pouze náměstek. Snad právě kvůli nenásilné, ale na české poměry poměrně nezvyklé přímé akci se protestu dostalo větší pozornosti, než bývá zvykem. Doslova na poslední chvíli. Několika romským i majoritním rodinám totiž zbývaly poslední dny před vystěhováním z panelákové ubytovny v Krásném Březně, kterou vlastní firma CPI Byty. Někteří lidé se zde přitom ocitli poté, co byli nuceni odejít z nevyhovujícího domu v Nových Předlicích a před přestěhováním do předražené ubytovny (byt 1+1 za přibližně 11 500 Kč), do níž nechtěli, přežívali v tělocvičně. Nyní byli postaveni do situace, v níž si mohli „vybrat“ mezi rozdělením rodin, které by matky s dětmi dovedlo do azylových domů a muže na ulici, a seznamem několika bytů od terénních pracovníků Člověka v tísni, které však byly buďto v mnoha ohledech v horším stavu než ubytovna, anebo v nich prostě nebyli vítáni. Město zas přispěchalo s tvrzením o několika desítkách bytů, které se ale nacházely v různých místech mimo Ústí nad Labem, což předpokládalo dělení komunity. Organizace Člověk v tísni věc vyřešila po svém, když v tiskové zprávě 31. ledna den před plánovaným uzavřením ubytovny za viníky označila sedm romských rodin, které odmítly špatné bydlení vyměnit za ještě horší a stejně tak se odmítly rozdělit. Někteří neposlušní klienti museli navíc podepsat prohlášení o ukončení vzájemné spolupráce. Jejich další osudy se už organizace odkazující svým názvem na tíseň, která hrozila druhý den přijít, nemělo týkat. V podobném duchu se vyjádřilo i vedení města, které s terénními pracovníky našlo společnou řeč a k seznamu viníků přidalo ještě Míru Brože spolu s aktivisty z iniciativy Bydlení pro všechny, kteří se na pozvání ohrožených rodin už dva dny před evikcí sami usídlili na ubytovně. Protest tím přenesli na místo, kde se mělo rozhodnout o budoucnosti romské velkorodiny Červeňákových, od níž dali ruce pryč všichni včetně majitele ubytovny, města i zmíněné humanitární organizace.
Spojenectví nevládní organizace s místními orgány proti sociálně slabším je sice poněkud zlověstné, ale ne zas tak překvapivé. V lepším případě je poněkud zbabělou reakcí na skutečnost, že o působení terénních pracovníků rozhoduje právě město či obec, které mohou spolupráci kdykoliv ukončit. V horším případě pak může jít o mocenské propojení, jež soudobé nomádství chudých romských rodin po ubytovnách a vyloučených lokalitách spíše organizuje či monitoruje, než řeší. Kritiku nakonec městu adresovala i Agentura pro sociální začleňování, která označila za nepřípustné, aby lidé bez střechy nad hlavou byli rozstrkáni do několika lokalit mimo Ústí nad Labem, a upozornila na to, že „se nabízí urychleně zprovoznit k dočasnému bydlení pro rodiny s dětmi bývalou služebnu městské policie v Předlicích, která je v majetku městské časti“. K ničemu takovému ale nedošlo a Agentura potvrdila více méně statickou roli orgánu, jenž sice může navrhovat přijatelné řešení, ale nemůže je nijak vynutit.
Černí a bílí spojili síly
Z některých prohlášení náměstkyně primátora Ústí nad Labem Zuzany Kailové vyplývalo, že romské rodiny jsou pod tlakem aktivistů, kteří je podle zaměstnance Člověka v tísni Jiřího Starého prý dokonce „nutili pobývat několik dní v prostorách, kde nebyla elektřina, netekla voda a nefungovalo topení“. Mladá fronta DNES z 31. ledna, kdy byla v ubytovně odpojena voda a elektřina, napsala, že „na příjezd ochranky a konflikt podle všeho čekají anarchisté“. Je symptomatické, jak těžké je pro město, nevládní organizace a některé novináře vyrovnat se s faktem, že aktivisté s Romy nejednají z pozice moci, doporučení a příkazů, ale pomáhají jim v tom, pro co se sami dobrovolně rozhodnou. Eliminace jakéhokoliv násilného konfliktu, zvláště za přítomnosti dětí, byla prioritou všech, kdo na ubytovně sice zůstávali, ale současně se snažili zbývajícím rodinám zajistit nezbytné teplo, vodu a potraviny a především náhradní ubytování.
Patrně právě vytrvalost postižených rodin a aktivistů nakonec přitáhla zájem médií a v důsledku způsobila, že se po čtyřdenní okupaci odpojené ubytovny přihlásil majitel domu, který sám nabídl byty první kategorie za odpovídající sumu. Tato náhoda, kterou mohl těžko kdokoliv čekat, by se stěží udála, nebýt odhodlání romských rodin i bílých aktivistů, kteří svůj protest neukončili demonstrací v metropoli a během pár dnů dokázali na zveřejněném účtu shromáždit peníze na kauce a první nájmy, které musí být zaplaceny před převzetím bytů. Nic ovšem není zcela idylické. Smlouvy, které rodinám nyní opět umožňují důstojně bydlet, totiž obsahují i některé podmínky, které buď přímo porušují občanský zákoník, nebo nedávají dlouhodobou garanci bydlení a při nejlepší vůli je nelze považovat za férové. Rodiny ale zůstaly pohromadě a v lepších i výrazně levnějších bytech než na ubytovně.
Iniciativa Bydlení pro všechny doprovodila svůj úspěch prohlášením, jež svým emocionálním nábojem odkazuje na řeč zapatistických komuniké a začíná slovy: „Zakryli jsme se šátky, aby nešlo o tváře a jména, ale o odhalení problému. Polovinu obličeje necháváme zatím viditelnou, aby byla zřetelná barva naší kůže. Černí a bílí tady spojili síly.“ Vědomá hra s patosem by mohla působit až nepatřičně, kdyby ovšem nebyla výsledkem zkušeností, zážitků a vlastních činů, které jí předcházely. Stejně tak může působit úsměvně závěrečné vyjádření: „Zase se zjevíme tam, kde nás nebudou mocní čekat a kde se lidé na dně budou chtít prát za svá práva na důstojný život, za práva svých dětí, za bydlení, proti rasismu…“ Nemělo by se ale zapomínat, že právě to se v Krásném Březně povedlo. A už vůbec by se nemělo zapomínat, že v Nových Předlicích je dalších 28 domů, které jsou vytipovány jako nevyhovující, a přitom jsou obývány stovkami lidí. Je totiž možné, že i je čeká osud podobný těm, kteří nechtěli opustit ubytovnu v Čelakovského ulici, jíž místní přiřkli ironické jméno „Hotel Paradise“.
Autor je spolupracovník redakce.