Touha ztroskotat

Judith Schalansky, absolventka dějin umění a grafického designu, napsala a nakreslila mimořádnou knihu. Není divu, že její Atlas odlehlých ostrovů s podtitulem Padesát ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím obdržel nejednu literární cenu. Dílo, které připomene Neviditelná města (1972, česky 1986) Itala Calvina, Breviář Středomoří (1998, česky 2002) Predraga Matvejeviće či prózy Claudia Magrise, je možné číst jako kartografickou báseň či poetickou kartografii, jako báseň o moři, epos o nicotě, místech neviděných a opuštěných; nebo se můžeme nechat jen ukolébat autorčinými kresbami a konejšit se úlevnou modří stránek.

Kartografické touhy

V esejistické předmluvě, nazvané Ostrov může být rájem. Anebo také peklem, se autorka vyznává ze své lásky k mapám a atlasům. Vzpomíná na dětské snění nad cizokrajnými místy, rozčarování z politických map školních zeměpisných atlasů a nalézá erotické gesto v taktilním čtení prohlubní a výčnělků plastického glóbusu, „pornografického protějšku“ plochých map. Sám atlas („snaha zachytit celý svět na jedné ploše“) se stává především zhmotněním touhy – objevitelské, cestovatelské, mocenské („Každá mapa je výsledkem výkonu koloniální moci.“) nebo interpretační: „Zeměpisné mapy jsou abstraktní a zároveň konkrétní. I přes veškeré objektivní proměření však nenabízejí věrný obraz skutečnosti, nýbrž její odvážnou interpretaci.“

„Toho, kdo otevírá atlas, neuspokojí návštěva jednotlivých exotických míst, ten chce pojmout vše najednou,“ píše Judith Schalansky. Snad proto se rozhodla sestavit atlas odlehlých ostrovů. Ostrov připomíná malý kontinent, zbytek světa zamlčuje. Odlehlá a skrytá místa jsou objektem objevitelské touhy, jejich „zmapování“ poskytuje slast přivlastnění, ale „na okrajích nekonečné zeměkoule nečeká žádná nedotčená rajská zahrada. Místo toho se z daleka přicházející lidé mění v monstra, která v sobě potlačili při vyčerpávající objevitelské práci s mapami.“ Touhu objevit, dobýt, popsat a přivlastnit ale v tomto katalogu nahrazuje „vnitřní touha ztroskotat“. Mikrokosmos ostrova, jak zdůrazňuje autorka a potvrzují četné literární žánry (např. robinsonáda nebo utopie), „je divadelním prostorem: vše, co se zde odehrává, se téměř automaticky zahušťuje do příběhů, do komorních her v Nikde, do literární látky“.

Metafory reality

Vztah místa a jeho mapy je vztahem reality a její metafory, nezachytitelné skutečnosti a její geometrické redukce, vizuální zkratky. Příběhy a ostrovy přítomné v Atlasu jsou reálné přesně tímto způsobem: „Není možné oddělit skutečnost a fantazii, realita se prolíná s fikcí, fikce s realitou. Není důležité, zda jsou příběhy v tomto atlasu pravdivé. Všechny vznikly na základě rešerší, jejich detaily jsou čerpány z existujících zdrojů. Tyto příběhy jsem objevila v pozapomenuté literatuře a přivlastnila jsem si je svým převyprávěním, stejně jako si námořníci přivlastňují objevenou zemi.“ Tuto podvojnost zdůrazňuje i kompozice – na pravém listu mapa ostrova v měřítku 1 : 125 000, na levém faktografické údaje a narativní popis ostrova.

Zatímco pravá strana katalogizuje ostrovy, levá inventarizuje ostrovany. Dobře známé osudy historických osobností (Napoleonova smrt na Svaté Heleně, vzbouřenci z Bounty) se proplétají s literárními (Robinson, Bílá velryba) i s příběhy neznámých či polozapomenutých přírodovědců, dobyvatelů, kolonizátorů. Vypráví však i zdánlivě nezajímavá úvodní „faktografie“ (název ostrova, rozloha, počet obyvatel, vzdálenost k nejbližším ostrovům, časová osa rozhodujících ostrovních událostí). Názvy ostrovů často vyjadřují především zklamané naděje roztoužených mořeplavců, prázdná časová linka – často narušená pouze dvěma či třemi událostmi, z nichž jedna je objevením a další převážně nějakou katastrofou (smrt, vyhubení živočišného druhu, výbuch sopky) – zase ztracenost nejen v prostoru, ale i v čase. Pomyslný atlas ostrovanů neukazuje hrdé kartografy, úspěšné kolonizátory nebo šťastné obyvatele objevených ztracených rájů a utopických komun, ale různé podoby oné ztroskotané touhy – sebevrahy, šílence, hledače pokladů, trestance, zklamané dobyvatele, žíznivé námořníky.

Jako by ornamenty ostrovů ustupovaly do pozadí, utápěly se ve zvláštní modři stránek. Je to modř, která může být modří oceánu i nebe, připomíná osahané stránky školních atlasů, zvláštní něha tohoto odstínu nutí prsty k pohlazení rozlehlého „nemísta“ moře, které je, ač nepojmenované, přítomnější než ostrovy. Básnické pasáže vyprávějí o pohybu mraků, pouštním větru v listech mandloní, o mollových tóninách, naříkají nad „bezvýchodností života a nezvratným osudem“. Síla tohoto atlasu možná nespočívá ani tak v objevení ostrovů, jako v mapování různých forem odlehlosti.