Jednou z nejvýraznějších osobností dějin filmového braku je Lloyd Kaufman, prezident nezávislé filmové společnosti Troma. Tento tvůrce krvavých komedií, močící v jednom ze svých snímků na dva členy štábu, je podle všeho jedním z mála skutečných auteurů současnosti.
V mládí se Lloyd Kaufman poflakoval kolem Warholovy Factory. Na Yaleské univerzitě sice studoval čínštinu, takže je jedním z mála režisérů filmů o indiánských kuřecích zombiích, kteří hovoří obstojně mandarínsky, ale díky spolubydlícímu se zápalem pro film denně před usnutím čichal puch Godardem nasáklých ponožek. Tou nejlepší filmovou školou pak pro něj bylo, když mu v roce 1970 při natáčení snímku Joe Johna G. Avildsena v jednom obchodním domě na eskalátoru pomočil opilý herec Lawrence Tierney nohu.
Záplavy tělních tekutin
Psát o zakladateli, producentovi a dvorním režisérovi společnosti Troma jako o jednom z mála skutečných auteurů, jak ho nazval děkan Amerického filmového institutu, by bylo takřka znesvěcením celého jeho díla. Retrospektivu Kaufmanovy tvorby nicméně promítala i Francouzská cinematéka a v době, kdy se indie produkce staly poměrně pevnou součástí filmového průmyslu, drží Kaufmanem založené studio Troma jako jedno z posledních prapor opravdové „do it yourself“ estetiky. Tedy on to vlastně ani není prapor, ale spíš utržená ruka. Pokud totiž mezi vaše trademarky patří explozivní průjem nebo stokiloví naháči umlácení k smrti končetinou odervanou oběti, nevypadá to, že své filmy berete zrovna vážně.
Kaufman stál u zrodu žánru slapstick-gore, spočívajícím v tom, že se vezme to nejpokleslejší z dvou nejopovrhovanějších filmových žánrů, hororu a komedie, a vyhrotí se to do té míry, jakou hranice špatného vkusu dovolí. Děs je vystřídán hnusem a humor vztyčeným prostředníčkem. Na rozdíl od tvůrců typu Petera Jacksona, který se k subžánru hrdě hlásí ranými díly Braindead (1992) a Vesmírní kanibalové (Bad Taste, 1987), však snímky studia Troma mnohem více problematizují své zařazení. Míchají větší množství žánrů a k záplavám krve přidávají i záplavy ostatních tělních tekutin. Především však okázale pracují se zdánlivě se vylučujícími škatulkami exploatace a satiry. Sérií Toxický mstitel počínaje a snímkem Noc drůbežích mrtvol (Poultrygeist: Night of the Chicken Dead, 2006) konče, Kaufman na jedné straně exploatačně maximalizuje žánrové charakteristiky až na hranu parodie, aniž by se však vzdal divácky žádaných atrakcí, na straně druhé satiricky zesměšňuje společenské nešvary jako znečištění prostředí, genderové anomálie či konzumerismus.
V hávu nevkusné nadsázky
Studio Troma nechce šokovat, ale pobavit. Cílí na komunitu fanoušků, kteří vyhledávají obskurní zábavu, svými filmy si buduje ikonický (napsat koherentní by opravdu nevystihovalo jeho podstatu) svět Tromaville a aktivity firmy zahrnují i produkci filmů a knih o tom, jak natočit a produkovat vlastní nezávislý snímek (například publikace Make Your Own Damn Movie – Natoč svůj vlastní zpropadený film, 2003). Jde zkrátka o důsledné vytváření určité subkultury, kterou vlastně nepojí jen záliba v soubojích mutantů a explozích krve, hnisu, spermatu či fekálií, ale negativně ji vymezuje i nenávist vůči spořádaným pravidlům hollywoodské dramaturgie a mainstreamového vkusu.
Snímek Toxický mstitel (Toxic Avenger, 1985) spojuje horor se superhrdinským žánrem a v hávu nevkusné nadsázky vytváří z neduživého uklízeče v posilovně monstrum-superhrdinu, který svým mopem napáchá spoustu dobra v rektech odporně naolejovaných fitness freaků. Vedle toho si stejnou měrou utahuje z exploatačních hororů o atomovém znečištění i z dobrého (měšťáckého) vkusu, představujícího živnou půdu předsudků, na které exploatace cílí. Radioaktivní odpad tu vyprodukoval cosi odporného, co osvícení obyvatelé Tromaville milují. Snímky Tromy nejsou sofistikované, ale přesto počítají s inteligentním publikem. Nesourodé skeče baví skrze nadsázku, nejde však většinou o parodii, protože ta obvykle předpokládá lásku k parodovaným dílům či žánrům. Tady jde naopak o výsměch určitému typu vkusu a určitým filmařským konvencím.
Prsaté ženy a gumoví mutanti
Filmy z produkce Tromy překypují nahotou a brutalitou, avšak bujná poprsí i drsná akce a nechutné gore efekty tu především plní představu tvůrců o svobodné zábavě. Často se například nelze rozhodnout, zda je daná scéna erotická či výsměšná. Když v Terror Firmer (1998) hlavní hrdinka masturbuje, jen na individuálních preferencích záleží, zda její využití podomácku naložené okurky vede k distanci či identifikaci. Rozhodování, zda je situace smyslná či komická, divákům usnadňují až nechutné zvuky dívčiny chrchlající nemocné matky, které celý výjev provázejí.
Právě Terror Firmer, snímek o štábu natáčejícím „opravdu nezávislý film“, který se volně inspiruje Kaufmanovou knihou All I Need to Know About Filmmaking I Learned from the Toxic Avenger (Všechno, co potřebuji vědět o točení filmů, jsem se naučil z Toxického mstitele, 1998), je zároveň manifestem skutečně nezávislé filmařiny i výsměchem rádoby nezávislým filmařům typu Toma DiCilla. Kategorie filmu ve filmu se nesourodě mísí s další spoustou vlivů, především s typickým narativem vyvražďovacího hororu a s transsexuálním coming-outem. Slepý režisér neustále hecuje svůj štáb složený z prsatých polonahých žen a gumových mutantů zvoláním „Let’s make some art“ a vysvětleními, že tady vznikají filmové dějiny, neboť více výstřelů už padlo jen v Peckinpahově Divoké bandě (The Wild Bunch, 1968), jenže tam zase chyběly vybuchující kozy, což je mnohem hodnotnější. Slepého entuziastu hraje sám Kaufman, který se vysmívá rozdělování umění na vysoké a nízké, respektive představě, že nezávislá tvorba se pojí s hlubokými hodnotami a autenticitou.
Hodnota vyrvaných střev
Troma je první filmové studio v Americe, které mělo vlastní webové stránky. Troma začala vydávat filmy na DVD už v době, kdy jejich přehrávače prakticky nikdo nevlastnil. Kaufman se snaží produkovat i distribuovat své filmy co nejpříměji a zároveň bere internetové pirátství jako účinnou zbraň proti ekonomickému monopolu největších korporací. Sice si stejnou měrou dělá legraci ze Stevena Spielberga jako z francouzských filmových aficionados, ale moc dobře ví, že právě oni v něm vidí dalšího Jerryho Lewise, tvůrce, jehož kvality doma nedocení.
Produkční a distribuční strategie firmy, která ve spoustě ohledů připomíná undergroundovou praxi DIY, nachází ekvivalent spíše v oblasti radikální hudby než v tom, čemu se dnes říká americký nezávislý film. A z hlediska estetiky to vlastně platí také. Noiseové útoky na posluchačský komfort a bastardizace popu sonickými distorzemi nemají daleko k tomu, čím studio Troma útočí na mainstreamové publikum. Intenzita odmítnutí je podobně silná. Ostatně, kdo říká, že digitální glitche mají větší hodnotu než vyrvaná střeva?
Autor je filmový publicista.