První je zákaz smíchu

V roce 2002 jste nastoupil do Treťjakovské galerie v Moskvě jako kurátor sekce současného umění, později jste však byl z této pozice odvolán. Jakou koncepci prezentace ruského umění jste se snažil prosadit?

V Treťjakovské galerii dosud přetrvává sovětská koncepce dějin umění, která za klíčový fenomén ruského umění dvacátého století nepovažuje avantgardu nebo nonkonformismus [neoficiální umění šedesátých až osmdesátých let navazující na přerušenou tradici avantgardy – pozn. red.], ale socrealismus. Přede mnou zde nebyla žádná sbírka nonkonformistů. Mým hlavním cílem bylo tedy provést desovětizaci muzea a nastínit odlišnou koncepci historického vývoje. Chtěl jsem přemostit mezeru mezi avantgardou a nonkonformismem zařazením desítek ruských umělců, kteří ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech tvořili v emigraci. Naproti tomu socrealismus jsem chtěl poslat do vyhnanství a na deset let zavřít před zraky návštěvníků.

Schovat jej do skladů?

Buď jej schovat do skladů, nebo předat Leninovu muzeu, kde by mohlo vzniknout samostatné muzeum sovětského umění jakožto umění totalitárního režimu. Tento postoj zastávám dodnes. Domnívám se, že na rozdíl například od vztahu mezi akademismem a impresionismem socrealismus netvoří umělecko-historický kontext vzniku nonkonformistického umění. Byla to absolutně odlišná kultura, kterou lidem vnutili. Když musíte pracovat v podmínkách, kdy vám, obrazně řečeno, kroutí ruce a dávají pistoli ke spánku, je nesmysl hovořit o nějakém projevu umělecké vůle nebo stylu. Na rozdíl od umělců devatenáctého století, kteří volili akademismus, aby dosáhli uznání, socrealisté žádnou možnost volby neměli, a proto, až na pár výjimek, tento styl nenáviděli. Když budeme pokračovat v naznačeném srovnání, impresionisté přece jenom veřejně vystavovali na salonech, kdežto nonkonformisté nevystavovali vůbec nikdy a nikde. Před perestrojkou bylo vrcholem liberálnosti, když tehdy už slavným umělcům – třeba Iljovi Kabakovovi, kterému bylo tehdy padesát – dovolili jakožto „mladým experimentálním umělcům“ vystavit jedno dílo po dobu jednoho večera.

Nonkonformismus jsem chtěl prezentovat jako plnohodnotné moderní umění s propracovanou vnitřní problematikou, jež má celou řadu směrů, které jsou původní a nejde pouze o nějaké opakování západní zkušenosti. Jedním z nich je soc-art, který podobně jako pop-art reaguje na obrazy ve veřejném prostoru, avšak s tím rozdílem, že se nejedná o americkou reklamu, ale o sovětskou agitační propagandu. Jsou to všechny ty plakáty, letáky, hesla, transparenty, jež nás obklopovaly a které jsme zároveň nechtěli vidět. Ruské nonkonformistické umění před soc-artem bylo eskapistické – uchylovalo se do sklepů, k jiným historickým obdobím, k metafyzice. Soc-artisté znovu navázali kontakt se sovětskou společenskou realitou, avšak nikoliv přímo, s nenávistí či nesouhlasem, ale zprostředkovaně, pomocí jakési fiktivní postavy. Může jít o roli naivního člověka, dítěte či svátečního malíře. Je to třeba postava nositele tradic lidových řemesel, který celý život pracuje se sekyrou, a když mu řeknou, aby udělal portrét Chruščova, udělá ho tak, jak to umí, a je z toho jakási velká matrjoška s debilním Chruščovovým úsměvem.

Máte na mysli práci Leonida Sokova?

Ano. Soc-art neusiloval o bezprostřední kritiku či karikaturu, chtěl deaktivovat sovětskou ideologii pomocí eklektického míšení jazyků. Tato relativizace se ovšem dotýkala i jiných kultů, včetně těch kulturních a nonkonformistických – například kultu Solženicyna, modernismu nebo Puškina. Hlavním terčem soc-artistické kritiky ovšem byla ideologie moci, samotná konstrukce mocenské rétoriky. V roce 2007 jsem udělal v Treťjakovské galerii v Moskvě velkou výstavu, která se jmenovala Soc-art: politické umění v Rusku a Číně. Vedení galerie začalo z výstavy odstraňovat práce. Na tiskové konferenci ředitel popřel, že se jedná o cenzuru, a prezentoval to jako projev neshody mezi kurátory. Sám se za tímto účelem jmenoval kurátorem. Abych poukázal na cenzuru, udělal jsem výstavu Zakázané umění 2006, kde jsem vystavil odstraněná díla za přepážkou s kukátky.

Jakými kritérii se cenzura řídila?

Zdálo se, že žádná kritéria nebyla, ta díla měla různá témata. Až když jsem je viděl pohromadě na své výstavě Zakázané umění, došlo mi, že kritériem byla přítomnost jakési ironické, parodické estetiky. Ta se dotýkala hlavně tří témat: politiky, erotiky a náboženství. Nešlo o to, že by to byla zakázaná témata, ale o to, že se s nimi pohrávalo v ironickém klíči. A najednou jsem pochopil, že se naše země ve svém sociálním vývoji dostala do bodu, kdy smích začíná vyvolávat v lidech pocity trapnosti a strachu. První zákaz se tedy netýká náboženství nebo něčeho podobného – první je zákaz smíchu. Když dnes navštívíte Rusko, uvidíte, že se nikdo nesměje. Celou společnost zachvátila zuřivost. Zloba vyvěrá ze všech stran, zdola i shora, ať už to jsou gastarbeiteři nebo nacionalisté, náboženští fanatici nebo stejní fanatici z tábora disidentů či ateistů. Zkrátka, v zemi není zrovna příjemné klima. Až do své výstavy jsem symptomy této nálady nevnímal. Pak ale nějací lidé přímo před galerií zorganizovali mítink s odpornými nacionalistickými hesly a hrozbami fyzické likvidace. Byli podivně oblečení, jako maškary, někteří vypadali jako kozáci s falešnými odznaky a připínacími výložkami, jiní byli v černém jako kněží.

Jednalo se tedy o pravicovou organizaci spojenou s pravoslavnou církví a nacionalistickými náladami?

Ano. Tito lidé na mě kvůli výstavě podali kolektivní žalobu. Vyšetřovatel, takový mladý kluk, několikrát v mé přítomnosti sepisoval závěr o tom, že tento případ nemá žádnou soudní perspektivu, ale ten papír se od hlavního prokurátora pokaždé vrátil zpět s nápisem červenou tužkou, že je potřeba stůj co stůj najít dost důkazů, aby mohl být zahájen trestní proces. Šlo tedy o objednávku shora. Proces trval dva roky, skončil v roce 2010. Během této doby se mi podařilo zjistit, že za kampaní proti mně stojí organizace Národní sněm, která svými kořeny sahá k zakázané straně Ruská národní jednota. Šlo o fašistickou stranu, kterou v roce 1993 rozpustil Jelcin. Tito hoši pak vytvořili novou organizaci, která má dnes pobočky po celé zemi. Jedná se o pravoslavnou aktivistickou organizaci, jež pomáhá církvi a státní moci potírat volnomyšlenkářství. Ti lidé jsou velmi nebezpeční. Sice vyměnili fašistické symboly za pravoslavné, ale jádro jejich ideologie zůstalo stejné – že je potřeba silou potlačovat současné umění a vůbec veškeré západnické prvky ruské společnosti.

Jak se dá vysvětlit, že se terčem jejich útoku stalo právě současné umění, tedy relativně marginální oblast kultury a veřejného života?

Domnívám se, že se za tím skrývá strategický záměr Kremlu, konkrétně jeho tehdejšího ideologa Vladislava Surkova, který se rozhodl poštvat proti sobě církev a současnou kulturu. Proč by jinak církev sama od sebe chtěla jít do konfliktu se současným uměním, které je životu věřících tak vzdálené? Ruští umělci vlastně na církev útočit nechtějí a dokonce se dá říct, že ji mají vcelku v úctě. Uznávají, že se jí podařilo obrodit venkov a pozvednout malá městečka v okolí klášterů, že přináší jakousi očistu, zvlášť když se bavíme o její spodní vrstvě, o běžných věřících nebo mladých kněžích.

Obávám se, že někteří umělci, například Avděj Ter-Ogaňan, by s vámi nesouhlasili, pokud jde o pozitivní hodnocení pravoslavné církve.

Řeknu vám, že Ter-Ogaňan původně žádný antiklerikál nebyl. Celý ten příběh s ikonami hrál v kontextu jeho tvorby nahodilou roli [umělec byl v roce 1999 obviněn z podněcování náboženské nesnášenlivosti na základě performance, při které ničil levné kopie pravoslavných ikon; politický azyl získal v České republice – pozn. red.]. Ter-Ogaňan se zabýval parodováním různých strategií ruské avantgardy, včetně ikonoklasmu. Vůbec nechtěl útočit na církev, tím jsem si stoprocentně jist. Právě proto byl potom tak strašně překvapený a zmatený. Jeho útěk vlastně vyjadřuje paniku člověka, který nechápe, kde se to ocitl a co vlastně spáchal. Byl totiž první, kdo se dostal do střetu s lidmi, o nichž jsme už mluvili.

Dnes je otevřenou politikou církve pomlouvání kultury. Tyto pomluvy mají velmi primitivní formu: třeba o Nabokovovi se řekne, že je pedofil. Klerikálové používají naprosto nesrozumitelný jazyk, v němž neznají míru a který je prošpikován jakousi šílenou agresí. Jde o jazyk středověkého honu na čarodějnice. Podle patriarchy Kirila jsem satanista a běs. Církev má také velmi přísný, až vojenský systém poslušnosti – stačí, abyste šlápl jen trochu vedle, a hned vás vyrazí. Kněží opakují slovo od slova, co jim říká nadřízený, a předávají to dál svým farníkům. Farníci pak s těmito naučenými slovy jdou za vyšetřovatelem, jehož adresu mají od kněze, aby sepsali žalobu.

Celá tato metoda, která se nyní opakuje s Pussy Riot, byla poprvé vyzkoušena právě během mého procesu. Právě tehdy byla také vypracována formulka „uražených citů“. Pořád totiž nevěděli, čeho se mají v souvislosti s výstavou chytit. Nelíbí se ti obrazy? No a co, tak jdi jinam. Uráží tě to? No a co, urazit tě může třeba i Venuše v Ermitáži. Začaly se tedy vymýšlet různé povídačky, které měly potvrzovat fakt urážky. Jeden člověk u soudu například řekl, že jeho žena se po zhlédnutí výstavy vrátila domů, ulehla do postele, řekla, že už nemůže žít, a umřela. Ověřil jsem si to u lékaře a zjistil, že sice skutečně umřela, jenže na rakovinu a asi rok po výstavě… Pak přišlo nařízení, že žádných důkazů není zapotřebí, že stačí prohlásit, že máte uražené city. Nemusíte ani vidět výstavu, stačí, abyste o ní slyšeli a aby se vás dotkla samotným faktem své existence. Byla tak vytvořena technologie politického procesu, kdy vyšetřovatel nic nevyšetřuje, ale pouze shromažďuje dopisy nastrčených osob. Je důležité, aby těch dopisů bylo hodně, a právě v tom sehrál díky svým pobočkám po celé zemi podstatnou úlohu Národní sněm. Z celé země přišly desítky tisíc naprosto stejných dopisů, některé dokonce psaly děti. Všechno je to tedy divadlo, které je ale zároveň velmi nebezpečné. Dost jsem se tím bavil, a pak jsem najednou dostal echo, že mám jít na tři roky do vězení.

Nepočítal jste tedy s tak vážnými následky?

Ne, nepočítal. Zavolal mi jeden podnikatel napojený bezprostředně na Medveděva a řekl, že mi chystají tři roky. Úplně jsem strnul a ptám se, co mám tedy dělat. Všichni mi radili, abych rychle utekl na Ukrajinu. Ten člověk mi velmi pomohl: na poslední chvíli totiž dal Medveděvovi na stůl popis výstavy spolu s dopisem největších ruských umělců – Kabakova, Celkova, Bulatova, Komara a Melamida. Po schůzce, která se odehrála mezi Medveděvovými zástupci a zástupci patriarchy, mě soud sice uznal vinným v celém znění obvinění, ale odsoudil mě pouze k peněžité pokutě. Tím to pro mě vlastně skončilo. Proces byl tak dlouho protahován záměrně, aby všichni měli jasno v tom, jak se moc zachová v podobných případech – tedy v případech, kdy na něco reagujete formou politického prohlášení, jako já, když jsem předložil důkazy cenzury: „Klidně si dělejte tu vaši zasranou kulturu, seďte si ve svých norách, čert to vem, ale jakmile překročíte červenou čáru a vylezete na veřejnost, a ještě k tomu s politickými prohlášeními, pak račte odpustit, ale žádné slitování s vámi mít nebudeme.“ A přesně totéž se stalo členkám Pussy Riot, které tuto hranici překročily, protože ukázaly, že existuje pakt mezi patriarchou Kirilem a Putinem.

Jak byste vysvětlil vztah církve a státní moci v Rusku? Proč moc brání tyto údajně uražené city věřících místo toho, aby naopak chránila současné umělce před náboženskými fanatiky?

Protože státní moc v naší zemi vytvořila ostrou hranici mezi modernizací civilizační a modernizací kulturní. Chce převzít materiální výdobytky západní civilizace a zároveň z ní vyloučit západní mentalitu, tedy západní chápání člověka a politické či duchovní kultury. Podepsaly se všelijaké smlouvy, hodně se toho napovídalo o lidských právech, o svobodě, o sociálních právech občanů, o jejich politické aktivitě, o vytvoření pluralitního stranického systému a tak dále, ve skutečnosti to ale jsou pouze slova, protože je jasné, že státní moc absolutně nechce podporovat takové chápání člověka. Naopak, usiluje o rekonstrukci sovětské mentality jakožto mentality podřízení. Přitom je Putin navenek naladěný dosti protisovětsky. Na základě objednávky shora se neustále točí filmy, kde bolševici zabíjejí děti, znásilňují ženy a podpalují chrámy. Sovětský život je ukazován jako nekonečné peklo, na jehož pozadí se to, co se děje dnes, musí jevit jako ráj. To je ale jen takový propagandistický tah. Souběžně s tím se totiž systematicky znovu etabluje sovětská mentalita spojená s pravicovou, v mnoha ohledech až ultrapravicovou koncepcí totálního podřízení člověka státu. Můžete sice žít svým samostatným, soukromým životem, ale pouze ve skrytu. Jste-li například homosexuál, můžete jím být doma, ale nesmíte o tom veřejně mluvit – na to už je paragraf, který se jmenuje „propaganda homosexualismu“ a právě byl přijat.

Oficiální koncepce církve, založená na myšlence „návratu k tradiční ruské civilizaci“, s tím velmi silně souzní. Církev říká: „Samozřejmě, nechceme vzít lidem právo žít v současném světě, ale ať si v něm žijí doma, zatímco ve veřejné sféře budou žít v Rusku šestnáctého nebo sedmnáctého století.“ Proto současné umění překáží jak státní moci, tak i církvi, a proto také začalo docházet k jejich sbližování. Církev se stala součástí státního soustrojí, ve kterém má ideologickou, výchovnou úlohu. Je nástrojem donucování, disciplíny a transformace evropského typu člověka na člověka fundamentalistického, agresivního.

V kontextu dnešní dosti napjaté společenské situace se v Rusku konečně objevilo politické umění v pravém smyslu slova. Soc-art není možné nazvat politickým uměním – je to spíše konceptuální umění, jež analyzuje různé jazyky, včetně jazyka moci, ale neklade si výslovné politické cíle. Současné umění ovšem takový cíl má. Dnešní politické manifestace vnímám jako kolektivní produkt umělce-organizátora a samotných manifestujících, kteří vytvářejí jakýsi jasný a srozumitelný obraz manifestace. Příkladem může být Pochod proti padouchům [demonstrace proti přijetí zákona zakazujícího adopci ruských dětí občany USA, konaná v lednu tohoto roku – pozn. red.], který vyvrcholil vyhazováním portrétů členů parlamentu do popelnic. Vznikl z toho krásný a velmi přesvědčivý obraz: celý parlament vysypali do popelnice. To je pro mě umělecký projev na politickém poli.

Jako politické umění tedy chápete estetiku protestních hnutí?

Ano. Tato hnutí lákají umělce. Například koncepci Pochodu proti padouchům vymyslel umělec Vikentij Nilin, který na Divadelním institutu v Moskvě vystudoval obor nazvaný Organizátor masové podívané. Nilin tak dal sovětskou profesi, která byla původně spojena s totalitním pojetím masového politického umění, do služeb opozice. Ve spolupráci s účastníky protestů vymýšlí modely, kterým lidé dobře rozumějí a snadno je vstřebávají. Je to svého druhu umělecká inscenace, nový typ politického happeningu, který, jak se domnívám, je nový dokonce v evropském měřítku. Na rozdíl například od agresivních pochodů nacionalistů, kde se křičí do ochraptění, tento happening obsahuje hravý, ironický moment, v němž se odráží jeho umělecké pozadí.

Na nynější pražské výstavě chci ukázat, že současná estetika masových protestů má svou prehistorii v podobě individuálních performancí. Estetiku spektáklu přejímání rolí vymysleli a realizovali už v polovině sedmdesátých let Vitalij Komar a Alexandr Melamid. V devadesátých letech ji rozvíjel například Oleg Kulik, kterému se díky přijetí role psa podařilo dotknout velmi mnoha témat. V performanci nazvané Já koušu Ameriku, Amerika kouše mě se nechal přivézt do newyorské galerie v kleci. Návštěvníci galerie mohli do klece vejít a Kulika mlátit obrovskou rukavicí s drceným sklem, která se používá při trénincích bojových psů. Zpočátku se zdráhali, ale pak ho postupně začali bít do různých částí těla. Byl zcela zakrvácený, protože lidé ho doopravdy začali vnímat jako psa. I zjevné představení vás tedy může natolik strhnout, že uvěříte, že jde o skutečnost.

Přibližně totéž se stalo v případě Pussy Riot, které vystupovaly v roli náctiletých holek, jež mají garážovou kapelu a skládají jednoduché písničky. Jedná se o obraz univerzálního dětského protestu. Je to výraz mladé generace, která nezažila SSSR a už neví, co je to homo sovieticus, tento podřízený člověk, který se sebou nechává zametat. Lidé narození v novém svobodném Rusku nemohou akceptovat, když se prezidentské volby drze falšují před očima celé společnosti a když církev otevřeně vystupuje na podporu jediného kandidáta. Pussy Riot tedy sehrály roli obyčejných dívek, které přišly do chrámu protestovat formou punkové modlitby. Nicméně mnoho lidí to vzalo vážně a nepochopilo, že to je umělecká akce. Tvrdá represivní reakce, která následovala, podle mě souvisí s tím, že moci je to jedno. Moc přece nesoudí současné umění, ale právě tento model protestu, který má obrovský veřejný dopad. Ani lidé si necení Pussy Riot kvůli tomu, že se jim povedla performance, ale proto, že jako nikdo jiný dokázaly najít přesvědčivý výraz veřejného nesouhlasu, který už žádná kremelská propaganda nepřebije. Zároveň tato akce dokonale zapadá do oné karnevalové, burleskní tradice přijímání role fiktivní postavy, která sahá až k soc-artu. Tuto tradici není možné potlačit vězněním. O tom je v podstatě má výstava.